OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoční tajemství - 2. část

13.03.2009 (17:27) • RosalieHale • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2462×

Probudila jsem se do nádherného rána. Slunce mi i přes závěsy svítilo do pokoje. Na budíku bylo 5:03, tudíž jsem měla tři hodiny než začne škola. Vzhledem k tomu, že nejsem typ co musí pořád spát odebrala jsem se do koupelny. Stejně jsem chtěla zkusit tu masážní vanu. No super, ale jak se to zapíná? Stiskla jsem tlačítko s + a koupelnou se ozval hluk, že by to vzbudilo snad i hluchého. Dobře, obejdu se bez masáže. Vykoupala jsem se, umyla si vlasy a pak se lehce namalovala. Mě stačila řasenka, tužka a trochu pudru, aby nebylo vidět jako moc jsem bílá. Potichu jsem sešla do kuchyně a do misky nasypala cornflakes a zalila je mlékem. Když jsem to snědla bylo přesně za hodinu osm, tak jsem se šla ještě obléct. Asi by nebylo vhodné hned první den si vzít korzet a proto jsem si vzala červené tílko a černé džíny, které mi ladili s černým batohem. A potichu abych nevzbudila Johna, který ani možná nebyl doma, jsem vyšla z domu. Podle všeho byla škola jen o dvě ulice dál, tudíž bych tam měla trefit.

U školy postávalo pár lidí, vypadalo to tu skoro stejně mrtvě jako včera. Na zábradlí seděla partička kluků a něčemu se hodně nahlas smáli. Když jsem kolem nich procházela, ztichli. ,,To je ona,“ řekl jeden z nich a kývl hlavou ke mně. Ušklíbla jsem se na něj. No nevím jestli to byl škleb, ale pokrčila jsem nos, kousla se do rtu a zároveň do piercingu. Když jsem se za nimi ještě ohlídla, olízla jsem si rty. Ale bylo to jen z důvodu, že jsem si je prokousla. Ucítila jsem na jazyku železitou chuť krve.
Jediný blonďák z těch kluků se na mě divně podíval a upřel zrak na mou pusu. Sakra, asi si vyložil mou gestikulaci jako svádění! Zvedl se.
Úplně ve mně hrklo, ale překvapivě nešel ke mně. Odcházel přesně na druhou stranu. Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, musela jsem k řediteli.

,,Jessicca Witchcraftová. Datum narození 31.10. 1992 Je to tak?“ ,,Ano, pane Witsone.“ Už skoro půl hodiny sedím v ředitelně a jenom koukám jak si čte nějaké spisy. ,,Dobrá. Půjdeš do 1.A. Je to učebna 304 ve třetím poschodí. Tady ten papír dej učitelce. A kdybys měla problémy, tak se stav. Víš jsme moc rádi, že jsi se vrátila na naší školu a.. Také nám je líto, co se stalo tvým rodičům.“
Vytrhla jsem mu papír z ruky a hned jsem stála u dveří, jak moc jsem chtěla z jeho kanceláře pryč. ,,Děkuji a nashledanou pane řediteli.“  Rozhlédnu se a jdu rovně chodbou. Prý líto co se stalo tvým rodičům.. Ne, ne  a ne! Nebudu na to ani vzpomínat, radši najdu třídu.
Já jsem si to rozmyslela. Nechci do žádný nový třídy, né.. Už jen pár kroků! ,,Dobře, to zvládneš Jess.“
Zaklepu a vejdu do třídy. Rázem se na mě zahledí dvacet párů očí. Raději jdu rovnou k učitelce. ,,Ehm..Dobrý den. Já jsem Jessicca Witchcraft a mám vám dát tohle,“ podám jí papír od ředitele. Chvíli se do něj zakouká, usměje a řekne jen ,,Já samozřejmě vím kdo jsi. Vítej Jessicco. Dobře. Sedni si třeba k.. Mickovi.“ Rozhlédnu se kdo je Mick. Nejspíš to bude kluk vedle, kterého je volno a sedí v poslední lavici. Je to ten kluk z rána co se spolu s ostatními a tím blonďákem smál. ,,Čau. Jsem Jessicca,“ řeknu polohlasně a sednu si vedle něj. ,,Mick.“ Odsekne až příliš rychle a natočí se na druhou stranu uličky.
,,Najděte si stranu dvacet a opište si třetí odstavec.“ Teprve teď si uvědomím, že nemám učebnice. Mick se na mě podívá pohledem, který jakoby říkal ,,Ach jo. Tak já ti teda tu učebnici půjčím,“ přistrčí ji na mou stranu lavice. ,,Díky..“ Vezmu si jí, a přitom omylem zavadím o jeho ruku. ,,Wow.. Jak si k ní přišel?“ Podívá se na mě jako na blázna. ,,Co že?“ ,,Jak si přišel k té jizvě.“ Upřesním svůj dotaz.
,,K té na ruce,“ přejedu mu prstem po zakulacené jizvě, která vypadá spíš jako by byla vypálená. ,,No..to nic není. Jednou jsem se tak podíval na ruku a už tam byla.“  Pozvednu obočí a usměji se. ,,Nevím proč, ale nějak se mi to nechce věřit.“ Usměje se také, až mu jdou vidět bílé zuby moudrosti, shrne si rukáv, aby jizva nebyla vidět, pokrčí rameny a začne opisovat článek. Nechci hned první den štvát, tak raději začnu opisovat také.

O přestávce se ke mně překvapivě nikdo nehrne, tudíž se rozhlížím po třídě. Po chvíli se přece jen tři postavy zvednou a jdou ke mně. ,,Ahoj! Já jsem Angela, tohle je Kate a Rick. Pamatuješ si Kate? Chodili jste spolu do třídy.“ ,,Ahoj. No promiň, asi si tě nepamatuju.
A jsem Jessicca, ale to asi víte.“ Páni, Angela musí být kráska třídy. Se svými medovými vlasy, uzoučkým pasem a ladným vystupováním. Kate, hnědovláska v růžovém, bude nejspíš její velká kamarádka podle toho jak se drží za ruce. Je to divné, ale Kate si vůbec nepamatuji.
Rick si mě jen váhavě prohlíží, jako by se mě bál což je směšné.
,,Co máš teď za předmět? Vzala sis stejný učební plán jako většina nebo máš svůj?“ Vyhrabu z kapsy malý papírek s rozvrhem. ,,No teď máme matiku a potom psychologii.“ Angela se vítězně usměje. ,,Super! Tak si na psychologii sedneš za mnou.“ Váhavě se otočím na Kate, ta jen opatrně přikývne. ,,Ok. Tak domluveno.“ ,,Uvidíme se tedy za chvíli. Zatím ahoj Jess.“ Nestihnu jí odpovědět, protože je už dávno na chodbě.

Když byla patnácti minutová přestávka, stejně už všichni seděli na svých místech, připraveni na hodinu. Usoudila jsem, že nejspíš sedím vedle Micka.
A tím to celé začlo. Tak jsem ho poznala, tam jsem ho začala milovat, nenávidět, podezřívat..i když mi to v té chvíli vůbec nedošlo.
,,Nesedím tady náhodou já Micku?“ Zvednu hlavu, abych se podívala, komu jsem tak drze zasedla místo. Kluk z rána. Ten co odešel. ,,No..teď už asi ne.“  Chtěla jsem něco namítnout.. ,, To myslíš vážně?“ Řekl spíš jako dotaz, než naštvaně. Rukou se mi chystal sáhnout na krk. Alespoň to tak vypadalo. Asi nikdy nezjistím, co mi chtěl udělat. Mickova ruka vyletěla během vteřiny, aby zabránila jeho úmyslu, sáhnout na mě. Bohužel to bylo tak rychle a prudce, že se neznámému klukovi roztrhl rukáv. Měl na ruce skoro stejnou jizvu jako Mick.
Jediné v čem byla jiná, byl tvar. Vypadal jako nějaký srpek . Jako měsíc, napadlo mě. Víc jsem vykoukat nezjistila, protože ti dva už byli v sobě. Odtrhl je až učitel po zvonění. Jenom jsem seděla jako z kamene a nepřítomně hleděla do zdi. Po zbytek dne jsem nevnímala co se okolo mě děje. Před očima jsem měla jen tu jizvu. Jako bych jí už někde viděla.

Dveře se zase otevřeli. Tentokrát jsem toho měla po krk. Rychle jsem tam vlezla. Všude byla tma, v dálce svítili červené oči.
,,Zmiz!“ ,,Ne, nikam nejdu..“ Oči se posměšně zablýskli. ,,Jak chceš, dítě.“ Krev se mi v žilách začala vařit. ,,Neříkej mi dítě! Ty ne!“
Věděla jsem kdo to byl, věděla.. Znala jsem ho.. Oknem do místnosti vpadl paprsek slunce, oči rychle upřeli pohled do země. Paprsek mu dopadl na rameno, zableskla se jizva. Jizva ve tvaru měsíce. ,,Jau. Hnusné slunce..“ Ruka, která byla popálená rychle ucukla…

,,Jess? Jessicco!“ ,,Hm.. Co?“ ,,Ty mě vůbec nevnímáš.“ Řekne s úsměvem. ,, Zvonilo, jdeš s námi na oběd do jídelny?“ Usměje se a zamává rukama směrem k jídelně. ,,Ne promiň Angelo, dneska ne. Nemám hlad. Tak zítra jo?“ ,,Dobře, tak ahoj Jess.“ ,,Čau Ange.“
Automaticky hodím na záda batoh a vyjdu ze školy. Cestu domů, jak hnusný to slovo, mi přišla nekonečná. Přemítám si v hlavě celý den, tedy spíše to co se zatím dnes stalo. Když zrovna myslím na tu část, jak se objevil ten blonďák, objeví se dům Johna a za chvíli stojím před jeho brankou. Ještě chvíli v hlavě přemítám kluky, jizvy.. No jo, jizva. Jen co mi dojde kde jsem jí ještě dnes viděla, zamrazí mě. Sáhnu do kapsy abych našla klíče. Dům je nepřekvapivě prázdný. Jak tu může sám bydlet? Kdyby měl alespoň psa. Asi mu to navrhnu.

Výjimečně si lehnu do postele už v šest. Zavřu oči, snažím se myslet na něco pozitivního.

Autor: RosalieHale, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční tajemství - 2. část: