Pustina - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato povídka může přilákat nadšence knih fantasy a dívčích románů. Hlavní hrdinkou je Brixie, která zjišťuje, že něco s ní není v pořádku. Zdají se jí divné sny o velkých vlcích a když získá výlet do Evropy, pojede tam, ale jen kvůli klukovi, který se jí začíná zamlouvat.
Tento díl povídky je až od 15+!!
Přeji příjemnou četbu a děkuji za kritiku.

03.01.2011 (20:00) • Martik77 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 754×

Zase jdu sama domů ze školy, protože moje nejlepší kamarádka se na mě opět vykašlala. Pořád chodí za Susan, je totiž stejně stavěná jako Sue, štíhlá možná až vyhublá, vysoká, dlouhé blond vlasy. Mám Sue ráda, protože není namyšlená, nemusí mít vše značkové, dívá se na svět optimisticky a je upřímná, někdy mě to štve, ale i přesto ji mám ráda.

Aspoň budu mít víc času Rona, mého kluka. Když jsem s ním začala chodit, měla jsem ho ráda nade všechno, jenže to se změnilo i moje tělo a není to pubertou. Trochu jsem zhubla a mám lepší fyzičku. Sue si toho všimla a neustále si mě dobírá: „Ty hubneš? Kvůli Ronovi, už tě nechce?“ Nemá Rona ráda, protože jí není sympatický, ale já jí to nevěřím.

Změnila jsem se taky v sociálním směru. Pomáhám bezdomovcům na ulicích, posílám peníze do Afriky a adoptovala jsem si na mamčino jméno dítě z Afriky. Ona o tom ví a pomáhá mi posílat peníze Asanovi, tak se jmenuje moje adoptované dítě.

Když přijdu domů, hlavní dveře jsou otevřeny. Nic neobvyklého, soudím o tom, že moje máma je doma.

„Mami? Už jsem doma!“ volám od otevřených dveří.

„Jsem v kuchyni,“ odpoví mi hned.

Máma se jmenuje Brigita a pracuje jako průvodkyně v muzeu. Tahle práce se k ní hodí. Je totiž menšího vzrůstu a štíhlá. Krátké černé vlasy ji dělají mladší. Její obličej často zdobí hranaté brýle s bílými obroučky a pronikavě zelené oči vše doplňují. Její bílá kůže podtrhává její malý vzrůst. Často chodí v šedém kostýmku, jako sekretářka, jenže teď má na sobě šedé tepláky a červené tílko.

„Bude za chvíli oběd. Otec přijde za pět minut.“ Batoh jsem hodila do svého pokoje a šla jsem jíst.

Oběd proběhl v tichosti, skoro. Otec četl při jídle a matka ho pozorovala, protože jí v poslední době dělal starosti. Můj táta není, v poslední době, dochvilný a to mámu děsí.

„Vždycky byl všude na čas a teď přijde o deset minut pozdě a ani se neomluví!“ stěžuje si.

„Máš problém v práci nebo někoho máš?“ Máma nevydržela napětí u oběda a zeptala se ho. Tátovi zaskočil poslední brambor v puse, co dojídal a začal kašlat. Vstala jsem, abych ho praštila, jenže táta zvedl ruku na znamení, abych k němu nechodila. To mě naštvalo a zuřivě jsem odešla do svého pokoje.

Táta, než se „změnil“, byl spokojený, když jsem se ho dotkla. S radostí říkal: „Máš hřejivý dotek, který mě okamžitě uklidní. Budeš se mnou chodit do práce, abys mě uklidnila. Jinak to tam nevydržím.“ Tomu jsem se vždy smála a myslela si, že jenom přehání.

Táta Theodor chodí do banky a tam šéfuje pracovníkům u překážky, ředitel personálu. Hodně se tomu věnuje, protože chce být povýšený. Jeho postava dodává tomu místo pořádek. Táta není štíhlý, ani tlustý. Je průměrný. Nedávno si nechal nakrátko ostříhat svoje hnědé vlasy promíchané s šedinami. Měl je dlouhé, až po ramena, ale to kazilo jeho reputaci. Jeho černé oči jsou vždy plné zloby, jenže to tak není. Je hodně vysoký. To je asi jediné, co jsem zdědila po rodičích.

Bydlíme ve vile. S pěti pokoji a se dvěma garážemi. Mám svůj pokoj zařízený podle sebe. Máma mi teprve před rokem dovolila si změnit můj pokoj z růžové na zelenou. Byl zařízený jako pro malou holčičku. Máma se naštvala, protože jsem ji pořád prosila, a tak mi nakonec dala peníze a odešla na návštěvu.

„Až přijdu, nechci tady vidět nepořádek, jinak ti všechno vyhodím,“ řekla naštvaně. I když máma pracuje v muzeu a tam se chová mile, vůbec taková není. Nesnažím se jí odporovat, protože vím, že by to dopadlo špatně pro mě. A tak jsem pochopila, že to myslí vážně a hned jsem začala.

Pokoj jsem si namalovala na zeleno a potom jsem zašla do obchodu s nábytkem. Moje máma tam často chodí, potřebuje mít vždy pohovku roku.

Koupila jsem velký oranžový chlupatý koberec, pytel na sezení, červené kožené křeslo a postel s železným rámem. Na postraních tyčkách byly kovové květy růží. Nad postel jsem si pověsila bílý závěs se stříbrnými vyšitím. V druhém obchodě s nábytkem jsem koupila poličky, stůl a nádhernou skříň se zrcadlem místo dveří. Jsem jednoduchý člověk, pro mě platí pravidlo: „V jednoduchosti je krása.“

Když jsem přijela domů se stěhováky, táta se zděsil.

„Brixie, koho si to vedeš domů? Ne, že bychom měli s tvojí maminkou nějaké námitky, ale takové bouchače, to už je vrchol!“ A začal mi vyčítat, že jsem zlobivá holčička a že jestli mě znásilní, je to moje věc. Otočila jsem se ke stěhovákům, abych se jim omluvila, jenže oni byli červení jako raci a nebyli schopni slova. Tak jsem radši nedorozumění vysvětlila tatínkovi.

„Tati, tohle jsou stěhováci, aby mi donesli nábytek z obchodu. Máma mi to dovolila.“ Táta se začervenal, omluvil se stěhovákům a nabídl jim něco k pití. Všichni přijali, ale vypili si to, až po nastěhování věcí. Táta totiž často dělá ukvapené závěry, naštěstí jsem to po něm nezdědila.

Od té doby táta, chce vědět o každé návštěvě, kterou máme v domě.

Za tátovou nedochvilností bude určitě práce, máma to bere až moc vážně. To se spraví, nic to není. Zazvonil telefon v kuchyni. Určitě to vezme máma. Jenže telefon pořád vyzvání. Že by máma s tátou odjeli a nic neřekli? Je to zvláštní.

Jdu dolů a v kuchyni nikdo není. Zvedla jsem telefon a tam slyším smích.

„Ahoj, lásko. Mám dneska přijít? Už vaši odjeli?“ To je Ron. Vždycky k nám přijde, když naši nejsou doma.

„Naši nečekaně odjeli, můžeš přijít.“ Taky někdy k nám chodí na oběd o víkendu. Můj táta pracuje s jeho tátou a dobře se znají.

Za pět minut zazvonil zvonek u dveří. Když jsem otevřela dveře, stál tam on. Jeho hnědé krátké vlasy měl rozčepýřené. Zelené oči se šibalsky třpytily. Vypracované ruce mávaly láhví šampaňského. Nemohla jsem uvěřit. Vždy k nám přišel jen s kolou a filmem.

„Ahoj, za jak dlouho budou vaši doma?“

„Nevím, ale brknu jim.“ Odešla jsem k telefonu, zatím Ron zavřel dveře a vytáhl ze skříně sklenice na šampaňské. Nechala jsem to párkrát zazvonit, ale nikdo mi to nezvedl. Zaklapla jsem telefon a šla si sednout k Ronovi na pohovku. Mezitím zapnul televizi a díval se na sport. Když viděl, že jsem už jsem dotelefonovala, rychle to přepnul na romantický film.

„ Tak co? Přijedou až zítra?“ Rychle to ze sebe vydrmolil, aby se dozvěděl odpověď.

„No, oni mi to nezvedají,“ řekla jsem potichu. Trochu jsem se ho bála, vypadal, jakoby chtěl zařvat na celé kolo.

„Tak jim zavolej ještě jednou. Prosím,“ a políbil mě. Vychutnávala jsem si polibek, ale když skončil, musela jsem se zvednout a jít zavolat. Když jsem přišla k telefonu, začal zvonit. Zvedla jsem ho, ale naši rodiče to nebyli, byli to Ronovy rodiče.

„Ahoj, Bree. Je u tebe Ron?“ Občas tajil Ron, že je u nás, a tak jsem odkryla sluchátko a šeptala jsem.

„Volají tvojíirodiče a ptají se, jestli si u nás. Co jim mám říct?“

Ron vykulil oči a hned spěchal k telefonu. Myslela jsem, že si ho ode mě převezme, jenže začal nervózně mluvit.

„Musíš opakovat vše po mě. Jasný?“ Ani nečekal na mojí odpověď a hned začal diktovat.

„Dobrý večer. Ron tady není, ale před chvíli mi volal… že zůstane přes noc u Jamese a určitě se o něho nebojte.“ Zopakovala jsem všechno, co mi řekl, a pak jsem se rozloučila.

„Proč děláš takové blbosti?“ Nemohla jsem pochopit.

„Já ti to vysvětlím později. Musíš zavolat ještě tvým rodičům, jestli budou večer doma. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bych tady mohl zůstat u vás přes noc?“ a zadíval se do země.

„No, jasně že můžeš. Budu jenom ráda. Ale doopravdy budu muset zavolat rodičům.“ Šla jsem do kuchyně zavolat rodičům. Hned poprvé mi to zvedli.

„Ahoj, Bree. Co potřebuješ?“

„Mami, proč jste mi neřekli, že někam jedete? Nechali jste mě tu ležet ladem!“ zvýšila jsem hlas. Byla jsem rozrušená, proč to udělali. Nemohla jsem to pochopit. Dneska jsem nic nechápala..

„Jeli jsme narychlo do Londýna. Vrátíme se zítra. Jídlo v ledničce máš, ale hlavně žádné oslavy! Může tam přijít Sue, aby ses nebála..“ řekla ustaraně.

„Dobře, já ji zavolám. Ahoj.“ A zaklapla jsem telefon.

Seděli jsme a dívali se na romantický film. Bylo už po jedenácté a mě se už otvírala pusa.

„Tobě se chce už spát?“ zeptal se zvědavě Ron.

„Jo. Měla jsem náročný den. Kde chceš teda spát?“

„Jestli si můžu vybrat, tak si vyberu tvou postel.“ A udělal psí oči.

„Dobře, lehnu si do ložnice.“ Už jsem vstávala z gauče, ale on mě chytil za ruku.

„Ty to nechápeš? Chtěl jsem si lehnout s tebou do postele!“ řekl trochu nakvašeně.

„Jestli chceš.“ Proč mě to nenapadlo? Cítila jsem, jak jsem se červenala.

Šli jsme spolu do mého pokoje. Ron si lehnul na mou postel v oblečení a já jsem si sundala kalhoty a lehla si vedle něho. Chvíli jsme mlčeli, a pak se ke mně naklonil a začal mě divoce líbat. Líbali jsme se dlouho, pak sjel níž a začal mě líbat na krku, pomalu vysvlékal triko. Až teď mi došlo. On chce se mnou spát! Proč mi to nedošlo dřív? Už jsem nechtěla být panna a byla bych první holka v naší třídy, co už to má za sebou. Ale nechtěla jsem to s ním, už jsem ho ani nemilovala. Zarazím ho. Když leželo moje tričko na zemi, přesunul se k podprsence. Líbal mě na prsa a rukou mi jezdil po zádech. Svlékla jsem z něho triko. Zarazím ho v tom nejlepším, aby si uvědomil, že se mi líbil jenom začátek a mohli bychom se k němu vrátit. Pokračovala jsem se ve svlékání jeho kalhot. Ruku pořád zvedal výš a výš k podprsence. S lehkým zvednutím odepnul zapínání na podprsence. Rukama mě hladil po břiše. Dotkla jsem se lemu jeho boxerek a chtěla je stáhnout, jenže on mi už sundával kalhotky. Tohle už je moc na mě. Pokrčila jsem nohy a kolenem jsem ho kopla do brady. Zvednul se ze mě a zmateně se díval.

„Jako, co děláš? Nejdřív si tady rozpálená a pak nic? Já se tě ptát nebudu, prostě si to vezmu!“

Chytil mě pevně za ruku a lehl si na mě. Sedl si mi na nohy a už ze sebe svlékal boxerky. Když si je sundával, uvolnil mi jednu nohu a ta mi vystřelila do rozkroku. Svalil se na podlahu a držel se mezi nohama. V předklonu posbíral svoje věci a šel do obýváku. Nahá jsem se přikryla dekou a přemýšlela nad tím, co se teď stalo. Zabalila jsem se do deky a šla se podívat do obýváku. Bála jsem se, že tam ještě bude a bude to pokračovat. Vchodové dveře byly otevřené dokořán a Ron nikde. Šla jsem zamknout a okna jsem zatáhla roletami. Usnula jsem nahá na gauči.

Autor: Martik77, v rubrice: Povídky » Na pokračování