OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 2

07.06.2015 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2075×

2. kapitola - Mekáč s námi!

Milovala jsem překvapení.

Odmala jsem se těšila na narozeniny jen díky tomu. Každý rok vymyslela máma pro mě něco jiného. A já za překvapení považovala i změnu z mého oblíbeného tvarohovo-citronového dortu na sachr. Ta čokoláda měla projít, takže to máma vyřešila takhle.

Nebo překvapení, když jsem se dozvěděla, že budu mít sestřičku. Hned jak jsem to zjistila, letěla jsem ke kalendáři a hledala všechna jména, která by se na mého drahého, zatím dvaceti centimetrového sourozence hodila. Nechybělo ani jméno Barbie.

A v jedenácti letech to byla dvojčata. Tenkrát jsem chtěla, aby se jmenovala Phineas a Ferb, ale máma se nesmála a rovnou prohlásila, že by mě zabila, pokud bych chtěla tyhle jména. Upřímně, Felix a Oliver nejsou o nic moc lepší.

Předpokládala jsem, že tohle mělo být taky překvapení. Že mi o tom nikdo nic neměl říkat, a jakmile se pojede naostro, zaplatí všichni za moji reakci miliony. A já se v tu chvíli rozhodla, že zkusím výraz kamene. Nudného nezajímavého kamene.

Pomalým krokem jsem přešla k černochovi, který mě se založenýma rukama v saku velikost 10XL pozoroval a pomalu ani nezamrkal. Přistoupila jsem na jeho hru a přes slzící oči se neodvážila kromě nohou byť jen o píď pohnout. Zhruba metr od něj, kdy jsem zakláněla hlavu, abych se dívala do očí, jsem spatřila nepatrný pohyb za ním. V naprostém tichu bez dechu ostatních mě to až skoro vyděsilo. Nepatrně jsem sebou trhla a zamračila se. Hlavu jsem nepatrně naklonila na stranu v momentě, kdy se za černochovým ramenem zablýskly vlasy v mixující barvě zrzavé, hnědé a černé. Překvapilo mě to natolik, že jsem ze sebe vydrala tichý výkřik.

Znovu jsem se podívala na černocha a byla si jistá, že ještě chvíli si se mnou budou všichni hrát a odklusám pryč, ochranka ne-ochranka, soutěž ne-soutěž.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se černocha, kterému cukly koutky, ale nepromluvil. Otočila jsem se na Amber, která s přemáhavým smíchem vrtěla hlavou a utírala si způsobně kapesníčkem slzy.

Velmi vtipné.

Práskla jsem s věcmi na zem a obešla bok černocha. V tom okamžiku zahnuly vlasy za roh. Je tohle tak vtipné? Kdo se za ním takhle urputně schovává?

„Hej,“ vyjekla jsem a přidala do kroku, mezitím co jsem se s neznámým honila kolem černocha. Zrovna když jsem byla za jeho zády, někdo vydal přidušené syknutí, u kterého jsem slyšela i nakopnutí od mých věcí. Ten neznámý se už neobtěžoval hrát si na schovku, a když se narovnal, zamrazilo mě až v konečcích prstů.

V tu chvíli jsem se setkala s pravým Tomem Hiddlestonem tváří v tvář. Vypadalo to, že byl stejně zaražený jako já. Zírala jsem na jeho známé rysy tváře, na jasně modré spalující oči, výrazné lícní kosti, které zdůrazňoval ještě víc, když se usmál, což se zrovna stalo. V elegantním obleku vymotávající se z popruhů tašky u nohou mi podával ruku.

„Zdravím, jsem Tom -“

O necelé tři vteřiny později jsem byla unášena černým bodyguardem z Barbadosu, který si říkal Bob. Přehozená přes jeho záda jsem s potěšením sledovala červenou tvář Hiddlestona, kam se otiskla moje ruka.

***

~Tom~

Najal jsem si ochranku, aby mě ta holka neumačkala k smrti. A ne, aby mi dala takovou perdu na tvář, že mi málem odlétla hlava.

Viděl jsem ji přicházet už od dveří. Můj první dojem na ni byl nečekaný. Přestože šla vedle Amber, po které slintala v zákulisí Rande s hvězdou půlka štábu a já neodolal a podíval se na její pěkný zadek v té krátké sukni, vedle Zoe Adamsové vypadala jak uklízečka kanalizací. Nevím, čím to bylo. Každý normální chlap by se mi vysmál a řekl, ať si pořídím brejle. Potřeboval jsem ale brejle na to, abych viděl, že je ta slečna přirozená? Že se mi líbí v té kostkované nevyžehlené košili, v džínsech, teniskách s odrbanou taškou a vlasy volně spadajících ve vlnách zdůrazňující opálenou pleť oproti vyumělkované Amber? Jen ten správnej chlap by mi dal za pravdu.

Ve škvíře mezi ramenem a trupem Boba jsem pozoroval její roztomilou zmatenost, kterou se rozhlížela na světové strany a pak šokovaný pohled, který měla přilepený na Bobovi. Obzvlášť, když vtipkující Amber ukázala naším směrem a vyslovila mé jméno. V tu chvíli jsem jen stěží dokázal přemáhat smích a doslova se jím potichu dusil.

Vykoukl jsem zrovna v momentě, kdy si mě konečně všimla. Spíš mých vlasů. A já jako zbabělej a stále ještě nejistej idiot se s ní začal honit kolem chudáka Boba a málem se přerazil o její tašku.

V momentě, kdy jsem se narovnával a podíval se jí do očí, věděl jsem, že jsem se šeredně zmýlil. Tohle nebyl typ holky, na kterou narazili Ben s Chrisem. Ona byla jiná už od prvního pohledu. A já si měl chuť vrazit facku za to omšelé a trapné divadlo s ochrankou. Vyřešila to za mě ona, když mi ji prudce po mém gentlemanském představení, do kterého jsem vkládal veškeré naděje na záchranu, vrazila do tváře, až jsem hlavou ucuknul.

Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem nezabránil Bobovi a spol, aby ji neodnášeli. Viděl jsem jen její šklebící výraz, který ke mně spokojeně vysílala, když ji nesli ven z místnosti.

Diane ke mně hned přiskočila. „Pane Hiddlestone, moc se omlouvám... já - já -  netušila jsem to, omlouvám se,“ koktala mezitím, co sebrala baristovi led, s kterým za námi přispěchal, a přiložila mi ho v kapesníku na tvář. Odstrčil jsem ji a přimhouřil oči směrem, kam ji odnášeli.

„V pořádku, Diane. Buďte tak laskavá a zadržte ochranku.“

„Pane?“ zeptala se zmateně a vyměňovala si pohledy se všemi přítomnými. „Ta dívka vás napadla...“

„Ale ne nožem, nýbrž vlastní rukou. A já si to zasloužil.“ Vykouzlil jsem statečný úsměv, který zmátl tváře mých nejbližších ještě víc. „Neměl jsem dělat kolem toho takové skotačinky.“

„Chcete říct, že trváte na tom, aby ta dívka s vámi pokračovala po celý týden?“

„Samozřejmě,“ pronesl jsem vážným tónem a zvedl její věci ze země. Odcházel jsem s její pomalovanou taškou mezitím, co lidi od štábu i pro mě pracující oněměli a zírali.

Máš, sakra, perdu, Adamsová, zašklebil jsem se a vydal se k letadlu s veselejší náladou.

***

~Zoe~

„Pokud mě chceš nést jak pytel brambor, tak si klidně posluž, ale nepřipadá ti, že by nebylo vhodné, aby mi na letišti explodovala hlava pod podtlakem? Nezapomeň, že jsou všude malé děti.“

Moje brebtání na jeho účet nepomáhalo. Připadala jsem si, jako když mě nese obr. Mohla jsem mu říct cokoliv, ale ani jednou by se neotočil. Chtěla jsem si rejpnout a zeptat se, jestli musí pro něj dělat speciální auto, ale v tu chvíli se mnou udělal přemet a já skončila s křikem na židli u gatu. Lidi na mě zírali a já zírala na všechny kolem sebe. Obzvlášť na velkou obrazovku hlásající let do New Yorku.

„New York? Cože? Nebyla na programu Evropa?“ zanadávala jsem.

„Ta bude za dva dny,“ odpověděl mi známý hlas za mnou a několik lidí se na nás otočilo, i když muže v černých brýlích nepoznávali. Přes rameno nesl moji tašku a i přes brýle mě spaloval pohledem. Škoda, červená na jeho tváři už zmizela.

Nevěděla jsem co na to říct, takže jsem jen zůstala zírat a opět mě museli tahat na nohy, když nás zavolala letuška, že máme prioritní VIP vstup do letadla. Šla jsem za celou bandou, bedlivě střežená ze všech stran bodyguardy s pohledem upřeným na záda Hiddlestona. I s mojí taškou vypadal jako slavný herec a ne jako bezďák.

Další dvě letušky nás přivítaly uvnitř. Luxusní a čisté letadlo bylo jasným důkazem, že pan Dokonalý potřebuje být ještě dokonalejší. Nabídly mu hromadu časopisů, které si hned u vchodu vzal, a já neváhala a šla mu v patách. Obě se začaly chichotat a rozhodně se těšily, jak se za ty dvě a půl hodiny seznámí natolik, že mu budou moct vlézt na klín. Juj.

„Tak prosím,“ ukázal směrem na naši část první třídy. To letadlo muselo být obrovský. Tolik sedaček ukazovali jen ve filmech, ale teď jsem stála tady, připravená zaujmout místo na křesle, které mělo před sebou dva metry místa a dokonce podložku na nohy. Jakmile jsem si sedla, začala jsem zkoumat čudlíky a zapnula si masážní mód.

Hiddlestonovi nejbližší mu pomáhali vecpat věci do prostoru nad námi, mezitím co za záclonou, která oddělovala náš prostor, proudili normální cestující sedící v ekonomické třídě.

Ne, že by mi jich bylo nějak líto.

„Můžu si sednout?“ probudil mě z masážní orgie zvučný mužný hlas, ze kterého ženy omdlívaly. Já se jenom rozhlédla, jestli skutečně mluví na mě. Proč se ptá, jestli si on může sednout?

Místo odpovědi jsem pokrčila rameny.

Po očku jsem sledovala, jak se usazuje a vytahuje nějaké noviny a časopisy. Ochranka nás nepřestávala sledovat.

„Jsem Tom Hiddleston a ty musíš být...“

„Zoe,“ odpověděla jsem a podívala se mu do očí. Zaražení mu trvalo jen chvíli.

„Jo, přesně to jsem myslel,“ zasmál se, ale po chvilce utichl, když viděl, že si nikdo kromě něj nenamáhá plíce s dechem a třásáním hrudníku.

„Proč jsem dostal facku?“ zeptal se a pohodlně se opřel. Nepřestával se na mě dívat, zatímco jsem hypnotizovala větráčky nad hlavou.

Vydechla jsem zadržovaný vzduch v plicích a dala si ruce do klína. „Protože nesnáším, když je někdo zbabělec.“

„Já nebyl zbabělec, mělo to být -“

„Opatření, já vím,“ dořekla jsem za něj. „Ale přijde mi trapné, že se schováváte za dvoumetrovým obrem, přes kterého nic není vidět. Vážně jsem už začínala mít obavu, že je Tom Hiddleston místo vás.“

„Byla bys radši?“ pokusil se o chabý vtip, kdy jsem po něm hodila ironický pohled. „Můžeš mi tykat, Zoe. Zas tak starý nejsem.“

„Fajn.“

Konec naší úvodní představovací debaty, dokud nám kapitán neřekl, že za chvíli vylétáme a máme si zapnout pásy. Heh, dobrá poznámka.

Začala jsem se rozhlížet po pásech a čekala, že někde ve výšce ramen se zablýskne kovová pojistka.

Hiddleston mě sledoval s ustaranou vráskou na čele, noviny stále držel napřažené před sebou.

„Co hledáš?“

Zakoulela jsem očima a měla co dělat, abych neimitovala ten jeho hluboký britský přízvuk.

„Co asi? Pás.“

„Ale ten je tady,“ poučil mě tím, že se přese mě natáhl a vytáhl ho přes moje nohy, dokud necvakl.

„Ehm, díky,“ řekla jsem a stále se dívala na místo, kde se mě rukama ještě před chvílí dotýkal.

Opět držel noviny a s křišťálově bílými zuby se zazubil. „Rádo se stalo.“

Nebudu lhát, že jsem neměla chuť mu znovu jednu ubalit. Když jsem však viděla pronikavé ostré pohledy všech jeho černých andělů strážných, věděla jsem, že by mě byli schopní vyhodit i z letadla.

Proto jsem se raději soustředila na okýnko, do kterého mi jako na potvoru svítilo slunce. Mžourala jsem a stínila si rukou, abych alespoň trochu viděla zbytek miamského letiště.

„Jestli chceš, půjčím ti brýle,“ natahoval je ke mně a já si je bez zbytečných slov půjčila. Mnohem lepší.

Letadlo vjelo na dráhu a motory zaburácely. Rozjíždělo se pomalu, ale během několika vteřin zrychlil rychlost natolik, že jsem chtěla ječet. Neříkám, že jsem alespoň nekvičela a nesevřela sedadlo pevněji.

Hiddleston se choval, jako by byl cestující v metru. Zíral na mě mezitím, co jsem zbledla a stáhla hrůzou tvář v momentě, kdy jsme se odlepili od země a začali jsme stoupat. Ještě necelých pět minut jsem nebyla schopná se pořádně pohnout. Jemné prsty mi sundaly brýle a já konečně otevřela oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně bez nějakého předstírání. Podívala jsem se na obě světové strany a v úžasu se dívala na bílé chomáčky mraků pod námi. Tak tohle je létání.

„Jasně, jasně že jsem,“ odsekla jsem a vytrhla mu brejle z rukou, abych se mohla dál kochat výhledem.

Ty jeho ublížené pohledy mě znervózňovaly víc a víc.

***

~Tom~

Jsem v háji.

Je to ještě horší, než jsem si myslel.

Malá rozmazlená holka, která se chová jak fracek.

Najednou ta představa usměvavé nadšené fanynky zněla líp.

Proč se holka, které jsem totálně ukradený, hlásí do téhle soutěže? Chtěla se zviditelnit? Chtěla peníze? Připadalo jí, že budu jejím chováním okouzlen a rovnou jí donesu prstýnek na stříbrném podnose? Nechápal jsem to. Ani to, proč mi připadá svým vzhledem okouzlující.

To, že mi sebrala brejle a ještě u toho nevyslovila slovíčko, které se malé děti učí mezi prvními, to jsem pokládal jen za detail. Její odsekávání mě dohánělo k šílenství. A to jsem si myslel, že jsem gentleman a dámy tuhle stránku oceňují. Možná, že kdybych si natáhl tepláky, které by byly ke kolenům, vytahanou mikinu, kšiltovku na stranu a ověsil si kolem krku řetězy jak reklama na vánoční stromeček, možná by se jí to líbilo víc. A třeba by mi zatleskala, kdybych se pokusil něco zarapovat. Fajn nápad.

A zatímco naše letadlo překonávalo turbulence ve výšce jedenácti kilometrů a moje na-týden-schovanka nadskakovala při každém otřesu, ale zase výskala při každé škvíře mezi mraky, já jen zíral na otevřené noviny a příliš nevnímal ani to, že čtu článek o sobě. Došlo mi, že mám jednu stránku otevřenou už asi hodinu, když nám pohledná letuška přinesla kaviár a šampaňské.

„Prosím, pane Hiddlestone,“ položila přede mě a Zoe talířky se skleničkami.

„Děkuji,“ vykouzlil jsem milý úsměv, ze kterého cudně sklopila oči a řasami jemně zamrkala, zatímco mě pozorovala. V elegantní uniformě odcupitala pryč. Hádal jsem ji na Brazilku. Latinská Amerika dokáže leckdy překvapit.

Sklopil jsem noviny, odložil je stranou, vidličkou jemně ukrojil kousek kaviáru a nepatrně si kousl do pečiva. Podíval jsem se na Zoe a zjistil, že vyděšeně zírá na talíř a tiskne se od jídla spíš pryč. Málem jsem sousto vyprskl, jak moc mě její výraz pobavil. Znal jsem ji sotva hodinu a už tušil, že dostat ji do úzkostné situace zvládnu jen přes nevšední věci.

„Nechutná?“ zeptal jsem se zvědavým, ale malinko pichlavým tónem.

Upřela na mě ještě stále vyděšené oči a pohled jí sklouzl z mé snědené poloviny zpátky na má ústa, která si delikátně pokrm vychutnávala.

„To myslíš vážně?“ zeptala se nevěřícně a bojácně vidličkou rýpla do pečlivě uhlazené hromádky ve tvaru položeného válce. „Připadá ti, že bych se toho chtěla dotknout? Co to vůbec je?“

„Neznáš kaviár?“

„Myslíš jikry?“ povytáhla obočí a znechuceně se zašklebila. „Ne, díky, takový svět luxusu, jaký máš ty, si ani dovolit nemůžu. Takže pokud chceš...“ Přesunula svůj talíř na moji půlku.

Tázavě jsem se na ni podíval. „Vážně? Ani neochutnáš?“

Zoe měla přeci jen trošku taktu, protože jí malinko zrudly tváře a nadělaly se dolíčky ve tváři. Znenadání byla i ke všemu roztomilá. „Promiň, ale fakt ne. Tohle je i na mě... moc.“

Kus rohlíku si ale nechala a poslušně ho začala žvejkat. S chutí by mohla soutěžit s jakýmkoliv přežvýkavcem; Zoe Adamsová by jednoznačně vyhrála.

Přicházející smích jsem zamaskoval jemným kašlem a dojedl jsem zbytek kaviáru za nás oba. Na závěr jsem popadl sklenku šampaňského, ale zarazil se v pohybu. Díval jsem se na její nevinné rysy a v duchu si dal jako předsevzetí, že tuhle žábu zkrotím. Třeba se z ní na konci týdne vyklube princezna. A nebo ještě ošklivější ropucha s větším egem.

„Zoe?“ oslovil jsem ji, a když stočila pohled na mě a zpozorovala moji zvednutou rukou se sklenkou, s nepříliš nenápadným protočením očí popadla i svoji a tělem se natočila na mě. „Tak na náš týden?“

Neušlo mi, že si skoro povzdechla.

„Na týden,“ zopakovala a napila se.

Do svého seznamu předsevzetí jsem si dal i výrazný, milionkrát podtržený bod, že Zoe Adamsovou naučím způsobně pít a rozeznávat neškodnou vodu od alkoholického šampaňského s ostrými bublinky. Na kurz záchrany při dušení jsem byl vybaven jen tak tak.

***

~Zoe~

Přežila jsem svůj první let.

To byla myšlenka, která mě napadla hned po okamžiku, kdy letadlo dosedlo na dráhu, motory prudce zabrzdily a já pak s výkřikem málem vyletěla ze sedačky. Hned jakmile zastavilo, upravila jsem si neposedné vlasy z obličeje a ignorovala zaražené a nechápavé pohledy Hiddlestona a spol. No co. Já nemám na to, abych lítala denně.

A ačkoliv jsem byla ještě z prvního letu mírně otřesena, nedocházelo mi, že jsem v New Yorku. To začalo, jakmile jsme dostali kufry a mezi lidmi na nás mával chlapík oblečený do molitanové Sochy Svobody s letáčky. Bylo mi jedno, že se chovám jak malá. Afektovaně jsem jančila, že jsem konečně opustila Floridu a přesměrovala to... o dvanáct set kilometrů na sever. Vítej, pravá Ameriko!

„Tak kam to bude?“ zakřičela jsem za Tomem, který letěl dva metry přede mnou a odmítl, aby za něj někdo tlačil vozík s kufry. Otočil hlavu dozadu a usmál se.

„Jsme snad v taxíku?“

Cože?

Zůstala jsem zírat, dokud opět neotočil hlavu a nezasmál se. „Klid, Zoe. Máme vlastní auta. Nemysli si, že na nic nemyslím.“

„Já si nemy-“ Spadla mi brada. A s ní všechny mé věci. S hlasitým žuchnutím dopadly na chodník před letištní halou. Hiddleston rozhodně miloval překvapení. Až takové, že když se přibelhal se všemi věcmi k tomu autu a otevřel mi dveře, rozhodně nemohl ode mě očekávat jinou reakci než: „Do háje."

Popravdě ze mě víc než zaražené polknutí a menší vypísknutí nedostal. „Jej.“

„Líbí?“ ptal se mě, jako by mi dával pětivrstvý speciálně vyrobený toaletní papír, a ne projížďku v jedné z nejluxusnějších limuzín. Limuzín. Správně. Ne, limuzíny. Těch aut bylo za sebou tolik jako článek stonožky; nedivila bych se, kdyby mi řekl, že pro každého z tý skupinky „spol“ jedno auto. A to nás bylo něco kolem deseti.

„Líbí? Vážně?“ zareagovala jsem nevěřícně a přiběhla k autu, načež zvědaví turisté, kteří předtím fotili tolik aut, najednou zaměřili svoje foťáčky s blesky na šílenou holku, která se k autu chovala jak k plyšákovi, či manželovi. Pro mě to mělo stejný význam.

Hiddleston se zaraženě podrbal na hlavě. „No, předpokládám, že jsi ještě limuzínu neviděla.“

„Náhodou, viděla,“ prohlásila jsem pyšně, ale oči nechávala zapíchnuté na tom nejkrásnějším lesklém černém plechu. „Dokonce mám doma fotku. Ale spíš by na mě zamával celý náklad levných dívek než nějaká celebrita.“

Tom se rozesmál a otevřel mi dveře. „Tak prosím.“

„Díky,“ odpověděla jsem se zaváháním a ještě předtím si vzala spadlé věci od Boba. Černoch se ušklíbl a vydal se k druhému autu. Neodolala jsem a musela se Toma zeptat: „Bob nebude mít svůj náklaďák?“ Zrovna v tom momentě mi zavřel dveře před nosem a do nosu mě praštila silná vůně kůže a lakovaného dřeva. Mazlila jsem se s koženými sedačkami a chlupatým kobercem na dně a připadala si oproti všemu lesklému jak špinavá.

„Tak kam to bude?“ zeptal se muž u volantu a jakmile si sundal brýle a otočil se na mě, vyděšeně jsem skoro vykřikla.

„Ty budeš řídit?“

„Jo. A co? Nevěříš mi?“

„Nejsem si jistá. Znám tě teprve hodinu.“

„Už dvě hodiny,“ opravil mě a s širokým zářivým úsměvem se zaksichtil. „Tak kampak?“

Zatvářila jsem se vyděšeně a podezřívavě. „Jsem snad já, co rozhodne, na jaké dobrodružství se vydáme? Kdyby to bylo na mně, teď bych kopala do železa Eiffelovky.“

„Do té si kopneš za dva dny.“

Zůstala jsem zírat a pak se rozzářila. „Vážně? Takže nebudeme jenom ve Státech?“

Tom se znovu rozesmál. „Samozřejmě, že ne. Čeká nás nabitý program, slečno Adamsová. Takže necháte cíl cesty na řidiči?“

Zašklebila jsem se, ale už s lepší náladou se pohodlně usadila. „Vypadá to tak.“

Tom zavýskl a vložil klíčky do zapalování. „Fajn, takže příští stanice: McDonald!“

***

Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že to myslí vážně.

Když ale zamířil na McDrive a nervózně bubnoval do volantu mezitím, co si chlápek před námi objednal snad celej sklad (i podle ceny, která se ukázala na obrazovce), a konečně si začal vybírat, a nemohl se rozhodnout, jestli si dá radši Big Mac nebo cheesburger, uvědomila jsem si, že chlap, který mě cestou sem z letiště málem zabil, protože mu třikrát chcípl motor a ještě to vypadalo, že se mu vytrhla spojka, si vážně objednává u McDonaldu. Herec, kterej cestoval první třídou a pochutnával si na kaviáru.

„Zoe?“ vytrhl mě ze snění, až jsem nadskočila, jako by mě píchl do zadku.

„No?“

„Co si dáš?“

Nejradši bych odpověděla nic, aby si nemyslel, že jsem takovej žrout, že si ještě do sebe nacpu ty šílený kalorie, ale můj žaludek protestoval a bránil se. Dost hlasitě.

„César salát, cheesburger, střední hranolky a velkou kolu. Jo, a ještě kuřecí nuggety v balení po šesti bez omáčky,“ vychrlila jsem ze sebe dlouhý seznam, dokud můj žaludek, celý spokojený z nadcházející kaloricko-bombové hostiny neutichl.

Tom otevřel pusu, ale jen se usmál a zopakoval to netrpělivě holce za mikrofonem.

„Bude to všechno?“ zeptala se a já v její tváři viděla, že za ‚Ano, děkujeme, všechno‘ by zaplatila duši.

Tom se naposledy po mně podíval a já zakývala hlavou. S velkým vděkem přijala peníze a o necelou minutu později nám podávala deset tašek. Její znuděný a otrávený výraz se změnil v udivený, když jí zkoprnělá kamarádka postávající celou dobu vedle ní pošeptala, komu podávala jídlo.

Jojo, potkat Toma Hiddlestona za volantem limuzíny u Mekáče je skutečně zážitek na celý život.

Děkuju za krásné komentáře, snad se bude líbit i další kapitola z NY :))

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 2: