OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 8. kapitola

29.11.2015 (14:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 945×

Lehký vánek mě pošimral na tváři. Ucítila jsem vůni levandule. Mé ruce svíraly pevně v objetí polštářek ve tvaru srdce. Rodiče mi ho s nadšením dali, když jsme ho vyhráli na jedné z místních poutí. To už bude ale několik let zpátky. Proč vlastně přemýšlím nad takovými věcmi? Ještě stále jsem se neodvážila otevřít oči. Bála jsem se. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo sebe. A jakým způsobem jsem se zázrakem ocitla ve vlastní posteli.

Něčí prst mi přejížděl po obličeji. Svou cestu zakončil v nosní dírce. A mně to bylo jasný.

„Tommy!“ okřikla jsem toho malého rošťáka. Jeho hlasitý smích mě už nemohl více probrat.

„Sky, podívej se, co pro tebe mám!“ pištěl radostí a slyšela jsem, jak nedočkavě dupe po podlaze. Donutil mě otevřít oči. K mému překvapení... vše bylo naprosto v pořádku. „Tady, tady! Otevři to, honem!“

„Sky, ty už jsi vzhůru?“ slyšela jsem ztišený hlas mojí mamky.

„Jo, už je vzhůru!“ odpověděl za mě brácha.

Vzala jsem si od Tommyho dvě obálky. Jedna byla zřejmě od něj. Nikdo nemusí hádat, proč jsem to uhodla tak snadno. Barevné čáranice, pár autíček se třemi koly a trojúhelníkovitá srdíčka. Vytáhla jsem s předstíranou zvědavostí obsah nepraktické obálky. Celý papír byl popsán opakujícími se třemi slovy. „MÁM TĚ RÁD“. Do očí se mi vehnaly slzy, které jsem se snažila zahnat.

„Tommy, pojď ke mně,“ řekla jsem mu a objala ho. Zrovna přišel táta do mého pokoje. Usmál se, když nás tady takhle viděl. Pak nalákal Tommyho, ať si jde hrát na chvíli na počítač. Věděla jsem přesně, co se teď bude dít.

„Co všechno si pamatuješ?“

„No… popravdě, vůbec nic. Abych byla přesnější, tak jen to, že jsem tancovala s jedním klukem a pak...“

„Můžem bejt rádi, že máš tak zodpovědný kamarády,“ skočila mi máma plynule do řeči.

„Proč?“

„Ashley nám zavolala, že jsi omdlela,“ odpověděla na mou otázku.

„A tak jsme pro tebe hned zajeli, odvezli tě do nemocnice,“ přidal se táta.

„Kolik jsi toho vypila, Sky?“ zeptali se sborově.

„Nic, opravdu, přísahám, že nic. Jen mě oslepilo prudký světlo, a to je poslední, co si pamatuju, fakt!“

„Byla jsi týden v bezvědomí, bála jsem se... oba jsme se báli, že se už nikdy neprobudíš.“

***

„No, a pak, když už jsem byla při smyslech a tak nějak v pořádku, propustili mě z nemocnice a rodiče mě zase odvezli zpátky domů..“

„To bylo velice vyčerpávající,“ konstatovala Ashley a snažila se mě dostat trochu do pohody.

„Co bys čekala jinýho?“ optala jsem se jí a smála se u toho.

„Nevim. Třeba že při bezvědomí jsi měla divoký sny o Evanovi nebo nějaký vize o budoucí kariéře Jamese, třídního svůdníka.“

„Kéž by.“ Nastalo dlouhé ticho a v telefonu se dal slyšet nepřestávající šum. 

„A co Evan? Staral se?“

„Pokud bereš jako starání se asi deset změškanejch hovorů a něco kolem sedmi esemesek.. Tak myslim, že se staral poměrně dost.“

„No... Kdyby to byl James, bylo by těch esemesek aspoň něco kolem stovky,“ připomínala mi.

„Ale asi jsi zapomněla na jednu velice důležitou věc.“

„Jakou?“

„Že James je prdlej.“ Ashley se začala chrochtavě smát a pak uznala, že mám přece jenom pravdu.

„No, a kdy půjdeš do školy? Chybíš nám.“

„Možná už zejtra, uvidim, jak mi bude,“ odhadovala jsem svoje schopnosti se co nejdříve vzchopit a pokračovat v „normálním životě“.

„Jasně, budu pozdravovat teda Jamese a řeknu, jak hezky o něm mluvíš.“

„Super, a nezapomeň mu říct, že se na něj zase strašně těšim,“ pokračovala jsem ve vtipkování. Pak jsme se rozloučily. Jen co jsem chtěla odložit mobil na poličku nad postelí, přišla mi další SMS. Další od Evana.

Mam o tebe strach.. Ozvi se, prosim, co nejdriv to pujde.

Nevím, jestli zrovna teď mám sílu řešit další věc. Ještě jsem si nepřečetla tu druhou obálku. Držela jsem jí v rukou a nevěděla, co od toho očekávat. A hlavně... od koho může být. S opatrností jsem vytáhla modrý parfémovaný papír. Písmo úhledné, rozdělené do odstavců. Básnička?! Tipuju, že od Evana. Zcela jsem se ponořila do rýmů a melodie tohoto amatérského díla. Ale ke konci, když jsem očima kontrolovala, kolik řádků ještě zbývá, uznala jsem jednu věc. Tohle rozhodně není nějaké amatérské dílo. Vyrazila mi dech ale nejvíce jedna věc. A to jméno autora té nejromantičtější básničky, kterou jsem kdy od někoho dostala. James. Popravdě to byla první básnička, kterou jsem od někoho dostala. Zanechalo to ve mně rozpolcené pocity. Věděla jsem, že se Jamesovi líbím, ale tohle... Zdálo se mi to až příliš. Co můžu od něj vlastně teď očekávat? Vždyť je to přece můj kamarád. Docela by mě zajímalo, jestli o tomhle Ashley má tušení. Ale pokud o tom neví... Ne, nemůžu jí to říct. Takhle Jamese ztrapnit nechci.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Dostat se trochu do jiného světa, do jiné reality a nechat se jen unášet pěknými sny, ve které jsem doufala.

***

Vzbudily mě nespecifické rány. Posadila jsem se a mžourala po potemnělém pokoji. Další rána. Tentokrát mi došlo, že někdo házel kamínky na parapet. Pomalým krokem jsem se plahočila k oknu. Potichu jsem ho otevřela, aby nikdo v domě nezaregistroval, že jsem vzhůru. Sklonila jsem hlavu dolů. Stála tam postava.

„Kdo jsi?“ šeptla jsem nahlas.

„Evan,“ odpověděl melodicky. Rozbušilo se mi srdce.

„Co tady děláš?“

„Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku,“ řekl s upřímností v hlase. Do očí se mi přihnaly slzy. Hlavně teď nebreč, hlavně nebreč. Celou dobu ti na ničem nezáleželo, a najednou stojí pod tvým oknem a ty se z toho můžeš zbláznit. „Můžu k tobě?“ zeptal se po chvíli našeho dlouhého koukání na sebe.

„Jak?“ Ukázal směrem na žebřík, který byl opřený o stěnu domu. Táta ho tam jako vždy zapomněl. „Bojim se, že spadneš.“

„Neboj,“ řekl a nehodlal se se mnou hádat. Pak jsem si uvědomila, že asi zrovna teď taky nevypadám zrovna nejlíp. Rozcuchané vlasy, nenamalované oči, pyžamo. Ale bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem ho zase vidět. Sledovala jsem, jak šikovně a bez zábran šplhá a stoupá vzhůru. Teď už jsem mu mohla podat ruku. Konečky našich prstů se dotkly. Pohlédla jsem mu do očí. Měl je snad ještě kouzelnější, než si je pamatuju naposled. „Chyběl jsem ti?“ zeptal se zranitelným hlasem.

„Strašně moc.“ Vylezl o dvě příčky víc. Natáhl se pro polibek. Usmála jsem se. Pohladila jsem ho po tváři a chtěla se svými rty dotknout těch jeho. Už zbýval jen maličký kousek... Vtom mě ale jeho ruka pevně chytila za krk. „Co to děláš?!“ vypískla jsem. Jeho obličej se změnil v šerednou masku. Hluboká jizva mu napříč zošklivovala tvář. Oči měl zalité krví. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale on mě jako hladové zvíře kousl pevným stiskem do krku. Marně jsem se snažila se dostat z jeho sevření. Rukou jsem šmátla po propisce, které ležela na psacím stole. Bodala jsem ho zuřivě do obou očí. Zařval bolestí jako vlkodlak.

***

Vzbudily mě nespecifické rány. Posadila jsem se a mžourala po potemnělém pokoji. Další rána. Tentokrát mi došlo, že někdo házel kamínky na parapet. S hrůzou jsem si ohmatávala krk, jestli na něm nejsou kousance od Evana. Když mě uklidnila hladká, neporušená kůže, strach ze mě alespoň částečně opadl. Neodvážila jsem se přiblížit k oknu.

Zřejmě už čtenáři toho příběhu ani nedoufali v pokračování. Ale vzhledem k většímu množství času jsem se vrhla opět na další část, která by mohla vynahradit téměř dvouměsíční pauzu. Omlouvám se tedy za nechání vás v napětí.

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 8. kapitola: