OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část čtvrtá

13.12.2014 (13:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1111×

„Kde jsou?“ zeptal se čísi hlas.

„Nevím, koho hledáte.“

„Zeptám se ještě jednou. Kde jsou? Kam jsi je skryl?“

„Charlotte,“ ozvalo se zašeptání vedle mě.

Přiložila jsem si prst k ústům. Teď nebyla vhodná doba na to, aby mluvila. Jen ticho, ticho…

„Kde jsou Charlotte a Jacqueline?“ zeptal se znovu ten hlas. Tenhle už jsem znala. A byla bych raději, kdyby ne.

„Pryč. Abyste je nenašli. Vzali jste mi mou ženu, ale svoje dcery vám nedám.“

„Kliď se mi z cesty!“

„Pojď, sestřičko, musíme jít,“ zašeptala jsem a táhla ji ze sklepa tajným vchodem. Jacqueline brečela. Byla už dost velká, všechno to chápala, ale mně pořád přišla tak malá.

Vyběhly jsme ven, ale nedokázaly jsme jít dál.

„Ptám se naposledy. Kde jsou tvoje dcery? Ať už mi to řekneš nebo ne, já si je najdu a budou moje. Musí být moje pro dobro tohoto světa.“

„Nic ti neřeknu.“

Pak už jsme slyšely jen výkřiky. Zakryla jsem Jacqueline uši…

Vzpomínky na minulost se vracejí, ať se nám to líbí nebo ne. A mně se tahle vzpomínka vracela dost často, hlavně v podobě snu. Vždycky to skončilo stejně. Můj a Jacquelinin otec zemřel. Zabili ho. Zabili? Ne. Gerard Way ho zabil, protože byl nepotřebný. Gerard Way chtěl jen nás a otec mu stál v cestě. Tak ho odklidil.

Oba rodiče nám zabili upíři. Naše matka měla smůlu, sebrali ji jednou, když naši upírci zrovna dostali žízničku. A prý padla za vlast v zájmu vyššího dobra. Kecy v kleci. Já jsem věděla, jak to je. A nenáviděla jsem to. Vadilo mi, co s námi dělal tenhle svět.

A Luke si tady žil jako v bavlnce. Jak to jen dělal? Nějaké ty výhody nové rasy? Dostávali dotace na to, aby přežili? A co my lidé? My vymíráme a žijeme na ulicích - obrázek dnešní doby.

Nechala jsem svoje úvahy být a raději jsem se začala znovu přemýšlet o Jacqueline, což mi připomnělo, že bych měla vstát z postele a měla bych jít za ní. Nemohla jsem ji nechat u Gerarda.

V domě už bylo světlo, a to znamenalo lepší orientaci. Ale Lukův byt beztak nebyl žádné bludiště. Jedna úzká chodba a z ní troje dveře – jedny do ložnice, do koupelny a do obýváku, kde byla i malá kuchyň. Tam jsem zamířila. Táhla mě tam vůně ranní kávy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Luka. Byl to zároveň i zdvořilý způsob, jak o sobě dát vědět.

„Ahoj. Dáš si kafe?“

„Že se ptáš.“ Hned jsem mu vzala hrneček z ruky, i když asi nebyl určen pro mě. Na kuchyňské lince jsem zpozorovala balíček sušenek, které jsem si hned ukradla, protože jsem měla hrozný hlad. Ani mě nenapadlo shánět se po něčem lepším.

Rychle jsem do sebe hodila to, co mi nabídl (dobře, to, co jsem mu ukradla). Dostala jsem do sebe nějaké cukry, a to mi pomohlo přemýšlet. Ale jediný plán, který jsem zatím vymyslela, byl jít za Gerardem. Rozhodla jsem se u něj zůstat.

„Chceš už jít?“ zeptal se Luke, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Řekl jsi, že mám přemýšlet o tom, kam se schovám. Tohle řešení jsi mi nabídl jen na jednu noc.“

Neuměla jsem lidem moc děkovat, ani se s nimi loučit. Asi proto, že teď nebylo moc věcí, za které by se dalo děkovat a nebylo moc příležitostí se s někým rozloučit ještě předtím, než byl mrtvý. Takže jsem se rozhodla tuhle část vypustit a odejít pryč, jako kdybych odcházela z vlastního bytu.

„Počkej,“ zastavil mě Luke už v obýváku.

„Luku, nehodlám se s tebou loučit ani nic podobného. Na to nemám vlohy. Díky za to, co jsi udělal, ale já musím jít.“

„Sedni si,“ poručil.

„Proč?“

„Sedni si.“

„Ne.“

„Sednout.“ Vzal mě za ramena a posadil do křesla.

„Co to má, do háje, být?“

„Prosím.“ Podal mi malou kuchyňskou misku, která obsahovala takovou zvláštní červenohnědou kaši.

„Co to je?“ zeptala jsem se zhnuseně. Raději jsem ani nezkoumala, jak to voní.

„Neřeknu ti, co to je. Kdybych ti to řekl, udělá se ti špatně. A když ti to neřeknu, budeš mi děkovat. Dej si to na obličej, ať ti zmizí ty jizvy.“

Fakt jsem nechtěla vědět, co to bylo. Věděla jsem jednu věc. Z toho složení bych se tady poblila. Řídila jsem se dle návodu na použití, které mi řekl, a napatlala jsem si tu věc na pořezanou tvář.

„Nemusím tu už zůstávat, že ne? Docela spěchám, musím jít pro sestru.“

„Máš sestru?“

„Jo. Mám mladší sestru. Která má momentálně asi výpadek paměti, nebo jí vyoperovali mozek, jinak si nedokážu vysvětlit to, co dělá.“

„A co dělá? Nabízí krev zadarmo, někdo si ji najal?“ Zase hádal. Zdálo se, že to Luka baví.

„Kdyby dělala tohle, asi bych taky byla naštvaná, ale ne tak, jako jsem teď,“ přiznala jsem. „Ona je u Gerarda. Asi je ta vhodná, s tou nějakou dobrou krví. A je u Gerarda dobrovolně, což totálně nechápu.“

„Ty se tam chceš vrátit?“ zeptal se.

„Jestli chci?“ Nedokázala jsem si představit nikoho, kdo by se chtěl vrátit k Gerardu Wayovi. „Já nechci, ale musím! Musím přimět Jacqueline k rozumu!“ vysvětlila jsem.

„Jestli už je u Gerarda, nemáš moc velkou šanci.“

„To je vážně povzbudivý. Sama jsem viděla, na čem jsem. Já se jí snažím zachránit život a ona je do něj prý zamilovaná a čeká s ním dítě.“

„Tvá sestra je těhotná?“

„Ne, Gerard. Samozřejmě, že moje sestra! O kom tu celou dobu mluvím?“

„A co chceš dělat?“ zeptal se. „Je s ním těhotná, a co? Porodí dítě a pak bude jako já. Nevím, proč jí chceš pomáhat, pomohla si sama.“

„Á, tady je někdo opravdu inteligentní! Já vím, co se s Jacqueline stane, ale nechci, aby byla u něj! Neublížil nám snad dost? Hlavně mně? Vzal mi rodiče a teď i sestru, která mu slepě věří. A teď to dítě… Já mu ji prostě nenechám, nemůžu.“

Oblékla jsem si bundu a zvedla jsem se k odchodu.

„Hodně štěstí,“ popřál mi.

Otočila jsem se a podívala se na Luka. Hodně štěstí? To je všechno, co mi řekne? Nejdřív se tolik vyptává, ještě se zdá, že nechce, abych k Gerardovi chodila, protože je to nebezpečné a teď mi řekne jen tohle?

„Ty nejdeš?“

Přišla jsem zpátky k němu, založila si ruce v bok a čekala sem, co mi řekne.

„Proč bych měl?“ nechápal.

„Já... já myslela, že mi pomůžeš!“

„Už jsem ti pomohl dost, ne? A že sama lezeš tam, kde tě chtějí zabít, to už je tvůj problém.“

„Tak můj problém? Ty jsi takový sobec! Můžeš pomáhat, ale nechceš! Raději si tady budeš válet šunky!“

„Nebudu nikomu pomáhat, nejsem na tvojí ani na jejich straně.“

Aha, to měla být výmluva?

„Prostě jsem ti jen jednou pomohl. Nedělej z toho rutinu. To ty tam chceš jít, ale já raději zůstanu tady a všechno to přežiju, zatímco si s tebou bude upír Way dělat, co se mu zlíbí. Pomoc... tss... Vlez mi s tím na záda.“

Na záda? Tak dobře.

Luke se otočil a šel zpět do kuchyně, ale nedošel tam, protože jsem na něj zezadu skočila. Vlezla jsem mu na záda, jak zdvořile žádal. Něco z jeho upíří stránky mě asi prozradilo, zdál se připravený. Sundal si mě ze zad a hodil mě na pohovku, aby se mě zbavil. To byla má první myšlenka. Zmýlila jsem se. Uvěznil mě pod svým tělem.

„Nemyslel jsem to doslova.“

„Ale já ano,“ zasmála jsem se.

„Znám tě jen chvíli a už teď mě děsíš.“

„Bububu, jsem strašidlo,“ zavtipkovala jsem. „Nezdá se, že by ses bál.“

„A mám se bát?“

Odhrnul mi vlasy z tváře a políbil mě. Ruce mi vylétly směrem k němu, přitáhla jsem si ho blíž k sobě. Vypadalo to trochu jako pokračování toho, co jsme včera začali. Znovu se mě začal dotýkat přímo na kůži a tentokrát jsem ho v tom nenechala samotného, ale oplácela jsem mu to.

Vypadalo to, že mě Luke nenechá jen tak jít. Rozhodně to neplánoval, když mě začal líbat i jinde než na rtech.

„Věděla jsem, že tě přesvědčím,“ řekla jsem a znělo to vítězně. „Půjdeš se mnou, že ano?“

„Mlč,“ řekl a utišil mě polibkem.

„Tak mi odpověz,“ naléhala jsem, když jsem znovu mohla mluvit. „Půjdeš se mnou?“

Potřebovala jsem vědět, že mi řekne ano. Všechno, co dělal, napovídalo tomu, že si nemůže nechat ujít někoho, jako jsem já. A já? Já jsem svůj si svůj názor udělala už včera.

„Tak půjdeš?“

Luke mě přestal líbat a podíval se na mě. Netvářil se nadšeně.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ řekl a zakroutil hlavou. Poklona? Věděla jsem, že nejsem taková, jak vypadám.

Zvedl se a nechal mě ležet na gauči.

„Uděláš mi dobrou cenu, když se s tebou vyspím? Nebo to je zahrnuté v tom, že ti pomohu a půjdu do doupěte Gerarda Waye?“

Posadila jsem se a nechápavě se na něj podívala.

„Co tím myslíš?“

„Co? Nabízíš se mi tu jako nějaká prachobyčejná šlapka!“

Já? A to včera bylo co? Náhlé pomatení mysli? Odměna za záchranu, nebo jak jsem si to měla vyložit? Nedo tihle Lamiuni trpí rozdvojením osobnosti?

„A jdi. Ven!“ Myslel si, že si nechám takhle nadávat? Kdepak, už jsem ho nechtěla ani vidět.

„Tady nejsi doma, princezno. Tohle je můj byt. Vypadni ty.“

„Ani nevíš, jak ráda.“ Zvedla jsem se a zamířila k východu.

„A ještě něco. Být na straně nikoho není ta nejlepší cesta. Tihle jedinci končí nejhůř.“

„Pro mě za mě. Stejně mi není pomoci.“

„Sbohem, pane Coopere.“

„Žádné na shledanou?“

„Raději už nikdy.“

Nikdy. To bylo až příliš hezké poslední slovo, které jsem mu řekla.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část čtvrtá: