OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část desátá

14.03.2015 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 646×

Tiše jsem přišla k pootevřeným dveřím, ze kterých slabě vycházelo světlo. Vycházely odtud i dva hlasy. Rozhovor, hádka. Poznala jsem hlas své sestry.

„Ne! Já ti odmítám věřit! Co na tom, že je Sienna pryč? Já chci Danielle.“ Takhle jsem Jacqueline nikdy neviděla. Chovala se teď spíš jako já, konečně dokázala říct Gerardovi ne.

„Nech mě to vysvětlit.“

„Nechci, abys mi něco vysvětloval.“

Dobře, Jackie, nedej se, podporovala jsem sestru myšlenkami, i když jsem nevěřila na telepatii.

„Jacqueline, věř mi, prosím, teď ti říkám pravdu,“ řekl Gerard. „Ano, lhal jsem ti, musel jsem. Tehdy jsem měl jiné úmysly. Ale teď se to změnilo. Když jsem držel Danielle v náručí, pochopil jsem. Už nic nedělám pro Siennu a už vůbec ne pro sebe. Všechno teď dělám pro tebe a naši dceru. Všechno, co jsem tenkrát řekl, nebyly lži, teď už nic není lež.“

„Charlotte měla ve všem pravdu. Ty nás jen ničíš. Mě, Danielle, Charlotte – všechny nás ničíš. A proč? Protože jsem se do tebe zamilovala, proto! Ale už nikdy takovou hloupost neudělám.“

Jacqueline mě vážně poslechla? Konečně mi zase věří víc než tomu upírovi? Pochopila, co se stalo, co se děje? Byla jsem... šťastná. Ano, šťastná, protože jsem znovu nalezla svou sestru, pravou Jacqueline. Ne tu loutku, se kterou si zahrával Gerard.

„Přestaň nás tajně poslouchat, Charlotte. Přijď k nám,“ vyzval mě Gerard.

Škvírou pootevřených dveří mě sledovaly jeho oči. Nemělo žádný smysl skrývat se. Věděl o mně, slyšel moje susurri.

Otevřela jsem dveře úplně a vešla za nimi.

Stáli asi metr od sebe, dívali se jeden na druhého, ale ta nejdůležitější věc byla za Gerardem. Dětská postýlka, ve které určitě spinkala Danielle. Asi nebylo zrovna nejvhodnější, že se její rodiče hádali před ní. Divila jsem se, že se moje neteřinka ještě neprobudila.

Postavila jsem se vedle své sestry, abych byla po jejím boku. Vždy jsem byla s ní, ať už jsem s ní souhlasila, nebo ne. To jsem jí slíbila.

„Dej nám Danielle a odejdeme,“ sdělila jsem mu své požadavky. „Už je konec, Gerarde. Nikdo ti nevěří. Nikdo. “

„Je to i moje dcera.“

„Není,“ procedila skrze zuby Jacqueline. „Není, protože žádný otec by nesebral dítě jeho matce!“

„Jacqueline…“

„Už neříkej moje jméno, nemáš na to právo!“

Dohadování, jen dohadování, to nikam nevedlo. Prázdná slova, která Jacqueline ještě víc zraňovala. Proč ji Gerard stále tolik chtěl? Dosáhl přeci svého jediného cíle. Měl s Jackie dítě. Co víc od ní mohl chtít?

Nemohla jsem se na to už dívat.

„Jackie, vezmi si Danielle a jdi,“ řekla jsem. Moje slovo tu nebylo hlavní, ale stejně jsem vydala ten příkaz. „Já to tu dořeším.“

Krátce se na mě podívala, nejdříve zmateně a pak vděčně. Rychle přiběhla k postýlce. Vzala si opatrně Danielle, zabalenou v dece, do náruče a celá se rozzářila štěstím.

„Jdi, Jacqueline,“ řekla jsem jí.

„Ne. Chci tu zůstat.“

Neschvalovala jsem to. Nebylo dobré, že tu zůstávala. Měla odejít. Já jsem teď musela dořešit Gerarda a nechtěla jsem, aby u toho byla.

„Využil jsi Hayley a slíbil jí nesmrtelnost. Využil jsi Jacqueline a slíbil jí život a lásku. Využil jsi Siennu a slíbil jí dítě. Využil jsi mě a sliboval bys mi všechno na světě, jen abych dělala pro tebe. Co z toho byla pravda a co jen její stín?“

„Nevěříš mi, Charlotte, protože znáš starého Gerarda. Nebudeš mi věřit, když ti řeknu, že tak úžasná bytost, jako je tvá sestra, mi změnila život.“

„Ano, nevěřím ti to.“

„Dal jsem Hayley, co chtěla. Ale nemohl jsem totéž udělat pro Siennu. Ona chtěla mě a Danielle.“ Otočil se na mou sestru. „Nemohl jsem. Kvůli tobě. Ty, naše dcera a já jsme rodina.“

„Už proboha sklapni!“ zařvala jsem na něj. „Koho to zajímá? Komu to cpeš?“

„Zajímá to mě!“ řekl Gerard a ukázal si prstem na hruď. „A Jackie by to také mělo zajímat, protože ji miluji.“

„To, že někoho nebo něco miluješ, jsem od tebe slyšela tolikrát… Ale kdy to byla pravda? Kdy jsi to myslel vážně?“

„Teď. Teď to myslím vážně.“

Jak mám kruci poznat, že mluví pravdu? Neslyším jeho susurri! Vážně by to dokázal? Dokázal by milovat a poslat všechny svoje plány do háje? Dokázal by poslat Siennu pryč, protože miluje Jacqueline? Dokázal, nebo je to jen můj svět fantazií?

Moje fantazie toho dokázala hodně. Třeba si představit, jak zabíjím Gerarda. Jedna ruka mi vystřelila za záda a chytila rukojeť nože.

Střídavě jsem se dívala na Jacqueline s Danielle a na Gerarda. Mám to udělat, nemám to udělat? Když to neudělám, zůstanou všechny ty nepravosti, všechny ty vraždy bez trestu. Když to udělám a Gerard mou sestru miluje a ona i jeho, pokud mu uvěřila, tak zkazím život jim i sobě. A Danielle... Je to její otec. Co je správné? Co mám dělat?

Promiň, sestřičko.

Vytáhla jsem nůž a přišla k Gerardovi, který se vůbec nebránil. Prostě mě nechal, abych mu čepel přitlačila na krk.

„Je mi jedno, co se děje teď. Já žiju v minulosti. Žiju takhle, kvůli všemu, co jsi udělal, a je třeba, abys za to zaplatil.“

„Charlotte!“

Otočila jsem pohled ke své sestře, která se na mě vyděšeně dívala. Houpala svou dceru v náručí. Ani jsem si nevšimla, že Danielle začala plakat.

„Já to musím udělat,“ zašeptala jsem a nevšimla jsem si, že při tom vypadám jak fanatik, jako blázen, který vraždí a neuvědomuje si, co je to smrt.

„Nedělej to,“ prosila mě Jackie.

„Já musím! Zabil nám otce. Zničil nám život. Tobě i mně. Mám ho ušetřit?“

„Je… je to otec Danielle. Nech ho žít už kvůli ní.“

„Aby ubližoval ještě jí? To si přeješ?“

Otec Danielle… Jaký otec? Tenhle člověk nemůže být otec, nemá ani páru o tom, co je to rodina.

Gerard se mi vůbec nebránil. Asi chtěl, abych o něm rozhodla a nechtěl se do toho plést. Měla jsem v rukou jeho život. Život své sestry a samozřejmě i ten svůj. A možná i Lukův.

Přitiskla jsem čepel na Gerardovo hrdlo ještě silněji.

„Je mi jedno, co se stane, ať si třeba shořím v horoucím pekle, ale dneska tě zabiju!“

Dveře se rozlétly a vstoupila další návštěva. Gerardova garda upířích bodyguardů. Neváhali ani minutu, vzali mě za paže a odtrhli od Gerarda.

„Pusť mě, ty pijavice!“

Sebrali mi nůž a drželi mi ruce za zády. Byla jsem lovec a teď se ze mě stala oběť. Další dva přišli k Jackie a chytili ji také. Sebrali ji Danielle. Proč? Mezi Gerardovými psi byla i Sienna, která Danielle chtěla.

„Pusťte mou sestru!“

„Danielle!“

Gerard se na mě hnusně zašklebil, věděl, že tohle je jeho vítězství.

„Dej to sem!“ Vytrhl upírovi nůž z ruky a odhodil ho stranou. „A ty ji pusť!“

„Ale…“

„Řekl jsem, abys ji pustil!“ zvýšil hlas Gerard. „Ty taky.“

Ruce se mi uvolnily, byla jsem volná. Jacqueline se také dostala ze spárů té havěti.

„Zmizte. Nechci vás tu vidět.“

Upíří bodyguardi byli asi trochu zaskočeni, ale Gerarda poslechli. Všichni odkráčeli pryč, jen Sienna zůstala. Nevěděla jsem, co měla tahle akce znamenat.

„Ty, Charlotte,“ oslovil mě Way a já se zase začala věnovat dění v mítsnosti. „Ty víš moc a to je špatně.“

„Právě naopak. Je dobře, že to vím.“

„Charlotte, Charlotte...“

„Jen jednu věc nevím,“ přiznala jsem. „Nechápu, proč jsi tolik toužil po tom mít dítě s mou sestrou a se mnou. Proč zrovna my?“

„To bys nepochopila.“

„A Sienna?“ Obrátila jsem zrak k ní. Chovala Danielle, ale i ona měla nenávistný výraz ve tváři. A nebyl to výraz, který by byl určen mně nebo Jacqueline. Že by čas na vzpouru žen?

„Sienna měla být jen další figurka, která nás měla zmást.“ Luke. Čekala jsem, že zůstane venku? Asi jsem ho měla vzít rovnou s sebou.

„Výborně, Sherlocku,“ pochválil ho Gerard. „Co bude teď? Je vás tady docela přesila a nikdo se netajíte tím, že mě nenávidíte. Zabijete mě?“

„Těším se na to od doby, co jsi mi zabil rodiče,“ ujistila jsem ho.

Gerard se usmál. Nůž, který držel ve své ruce, otočil a podával mi ho. Jako kdyby mi to sám nabízel.

„Tak prosím, Charlotte, posluž si.“

Co? On... Co to má zase znamenat? Co je to za boudu?

„Proč čekáš?“ zeptal se. „Chceš mě zabít. Jacqueline ani Sienna nic nenamítají. Luke už sotva, určitě mu připomínám jeho otce.“

„To si sakra piš,“ řekl Luke. Musela jsem se pousmát.

„Snad jen... Danielle. Danielle by tě mohla zadržet, nemám pravdu?“

Danielle by mohla. Ale stála by o takového otce? A Jacqueline? Má na něj stejný názor jako já, ale třeba ho změní… Bude jí to líto a bude mě za to nenávidět. A Sienna? Ta k němu určitě také něco cítila, když kvůli němu dokázala lhát a přetvařovat se.

„Ten tvůj vnitřní boj je hrozně zajímavý, Charlie, ale možná by bylo lepší, kdybys mluvila nahlas.“

Podívám se zmateně na Gerarda.

„Aby z toho měli něco i ostatní, chápeš.“

Ne, svět bude určitě lepší místo, když to teď udělám a skončím jednou pro vždy. Ta jeho arogance a egoismus ještě podněcovaly mojí touhu mu smrtelně ublížit.

Vrhnu se na něj. Vidím samu sebe, jak mu zabodnu nůž do hrudi. Nepoteče z něj červená. Určitě to bude tmavá tekutina, stejně tmavá a špinavá jako jeho duše a srdce.

Gerard Way tam stojí přímo přede mnou, ani se nehne. Nikdo z přihlížejících mě nezastaví. Až sám Gerard. Sevře mi zápěstí a zkroutí mi ruku za záda.

„Au!“

„Ani hnout!“ křikne na ostatní, než stihnou cokoli udělat. Zahlédnu Luka, který už stihl udělat krok vpřed, ale zarazil se. Zastavil ho Gerard, když mi vzal nůž a přitiskl mi ho na krk.

„Hodná, Charlotte, hodná,“ zašeptal mi do ucha Gerard. „Udělala jsi přesně to, co jsem chtěl.“

Proč mu na to vždycky skočím. Ty jsi tak blbá! Blbá, blbá, blbá…

„Sienno, vrať Danielle zpátky do postýlky.“

Přivinula si k sobě novorozeně ještě pevněji. Nechtěla se Danielle vzdát.

„Dělej!“

„Udělej to, Sienno,“ řekla jí Jackie. „Chceš, aby jí něco udělal?“

Nevěděla jsem, jestli „jí“ je Danielle nebo já, ale zabralo to. Sienna se pomalu přesouvala k postýlce. Položila tam opatrně Danielle, která zase na chvilku usnula.

„Máš dvě možnosti, Sienno,“ oznámí jí Gerard. „Zmizní, nebo tě neušetřím.“

Sienna věděla, že je poražená a že útěk bude nejlepší. Nebyla silná a s odvahou na tom taky nebyla moc dobře. Ale je pravda, že kdyby mi Gerard dal na vybranou, taky bych zvolila útěk před smrtí.

„Konečně trochu soukromí, co říkáš, Charlie?“

„Hnusíš se mi.“ Škubnu sebou, snažím se ho zbavit.

„Pusť ji, Wayi, na tvoje hry nemá nikdo z nás náladu.“ Luke mluvil s ledovým klidem. Přesto jsem v jeho tváři zahlédla starost. Tady už nepomůže jeho dobré jméno. Musí přemýšlet. Chtít po Lukovi, aby přemýšlel? Bože, to je vážně ten pravý... 

Ucítím, jak se Gerard zasměje. „Jacqueline, vezmi Luka pryč z domu.“

„Ne,“ oponuje mu.

„Udělej to!“

Cítím, jak se mi nůž zarývá lehce do kůže. Po krku mi začne stékat tenký pramínek krve.

„Udělej to a pak se vrať.“

„Jděte,“ procedím skrze zuby.

Jacqueline chce vzít Danielle, ale Gerard jen nesouhlasně zavrtí hlavou. Pak odchází společně s Lukem pryč. Musí odejít ven, Gerard si určitě dává pozor, aby byli dost daleko, než mě pustí. 

„Co bude teď?“ zeptám se, když jsem volná a stojím mu tváří v tvář.

„Ty víš, co se stane,“ ujistí mě a přejíždí po čepeli nože.

„Skončíme to.“

Dolehla na mě pravda mých vlastních slov. Prohrála jsem. Je konec. Zemřu.

„Plánoval jsi mě od začátku zabít?“

„Ne, ale nedala jsi mi jinou možnost.“

Nechtěla jsem bojovat. Neměla jsem šanci bojovat. Byla jsem tu sama. Jen já a Gerard. A bezmocná Danielle v postýlce.

„Co Jackie? Co s ní bude?“

„Postarám se o ni. Bude v dobrých rukách. Stejně jako Danielle.“

Už nemám kam utéct. Je konec, cítím to. Srdce mi rychle tluče, jsem plná života, ale i strachu.

„Nechtěl jsem zabít vaše rodiče. Nechci zabít ani tebe, Charlotte. Ale nedáváte mi jinou možnost. Jste příliš nebezpeční - ty a Luke.“

Tak proto? Protože jsem nebezpečná? Samozřejmě. Já jsem ten nejnebezpečnější tvor. Jedna z těch, co ještě pořád přežívá. Jedna z těch, které se starají o to, aby lidská rasa nevymřela. Stejně všichni zemřeme. Já také.

„Tak to skonči,“ vyzvala jsem ho a podepsala tu smlouvu se smrtí.

Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Viděla jsem nůž. Viděla jsem Gerardův obličej. Blížil se ke mně. Zabije mě.

Chtěla jsem se pomstít a takhle to dopadne. Bude ze mě jen další Wayova oběť. Blížil se. Určitě mi zabodne nůž do břicha. Rozpárá mě, a než stihne kdokoli něco udělat, vykrvácím. Zemřu.

Co bude pak? Maminko? Tatínku? Slyšíte mě? Co bude po smrti? Přijdete si pro mě?

Zavřu oči. Nechci to vidět. Je už moc blízko.

Něco mě silně udeří do hrudi. Cítím šimrání na tváři.

„Ne!“ vydechne Gerard.

Otevřu oči. Nezabil mě. Žiju.

Přede mnou stojí moje sestra s nožem v břiše a pomalu padá k zemi.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část desátá: