OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část šestá

28.12.2014 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 906×

Dny strávené u Gerarda se mi zdály stejné. Kolem mě byli pořád ti samí „lidé“ a já jsem se pořád snažila o to samé. Pořád jsem přesvědčovala svou sestru, aby dostala rozum. Byly to jen pokusy, zdálo se, že mě vůbec neposlouchá. Jakmile jsem začala mluvit o tom, co by měla udělat, co je správné a začala jsem na Gerarda házet špínu, vytahovat jeho zločiny, Jacqueline obrátila všechno proti mně a mluvila o tom, jak je její milovaný muž úžasný.

A čas nás tížil. Nepotřebovala jsem ho měřit, stačilo se jen podívat na Jacqueline. Ona ukazovala čas sama. Její dítě pořád rostlo a bylo jako časovaná bomba. Už jsme pomalu čekali, kdy začne Jackie křičet, že to na ni přišlo. Termín se blížil a já v hlavě slyšela jen stále se opakující tik-ťak, tik-ťak, tik-ťak.

Dostala jsem svůj vlastní pokoj, velmi luxusní pokoj, ale moc času jsem v něm netrávila. Každou noc jsem tam sice spala, ale občas se mi nedařilo usnout. Bála jsem se zavřít oči tam, kde jsem se cítila ohrožená. Gerard sice měl v domě pořád tu bandu těch svých psů, ale ti nechránili mě.

Párkrát jsem si vzpomněla na Luka. Představovala jsem si ho, jak se válí doma na té své rohové sedačce, čučí na bednu a cpe se něčím dobrým. Jo, to by byl život… Ale ono se mu to jednou vymstí. To, jak stál pořád na hraně, nebylo nic dobrého. Nestál na žádné straně, byl mezi nimi a právě tam jsou vždy největší škody.

„Nevíš, kde je Gerard?“

Na tuhle otázku jsem začínala být alergická. Já ho hlídám, či co? Má sestra se mě na tohle ptala často. Pořád se po něm sháněla.

„Nevím, kde je,“ odpověděla jsem jí a pokračovala ve skládání těch minioblečků, které si nakoupila pro miminko.

„Mohly bychom jít odpoledne ven, co říkáš?“

„Klidně,“ souhlasila jsem. „Neměla za tebou přijít Sienna?“

Sienna byla upírka, která s námi žila v domě. Nebyla mi moc sympatická a neměla jsem ji ráda. Také se starala o Jacqueline, věděla toho hodně o dětech a těhotenství. V tom vlastně spočívala veškerá její důležitost. Na rozdíl ode mě, má sestra ji měla ráda. Zdálo se, že jsou nejlepší kamarádky.

Musím to přiznat - žárlila jsem na Siennu. Dřív jsem pro Jackie byla sestrou, kamarádkou, rodinou, člověkem, který ji chránil... A teď mi zbyla jen ta funkce sestry. O zbytek mě připravil Gerard nebo Sienna. 

„Už tu měla dávno být, nevím, kde se zdržela.“

„Půjdu ji najít,“ nabídla jsem se sama. Kdybych to neudělala, stejně by mě o to Jacqueline požádala.

Hledat někoho v tom obrovském domě bylo vážně náročné a stejně jste většinou měli takové štěstí, že jste hledali úplně na opačném konci domu. Seběhla jsem po schodech dolů, chtěla jsem Siennu začít hledat tam.

Zastavila jsem se v hale. Asi jsem začala trpět přeludy, mám halucinace.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

Takhle vypadá nikdy? Nepočítala jsem s tím, že bych Luka ještě někdy potkala. Považovala jsem ho jen za krátký moment mého života, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. I když to byl místy opravu krásný moment mého života.

„Mám tu práci,“ odpověděl.

„Aha.“

Práci? Jakou práci? To jsem vůbec nepochopila. Vlastně jsem ho nikdy nechápala.

„Být na straně nikoho, je prý špatné, tak jsem si vybral,“ zdůvodnil.

„Výborně.“ Když jsem to říkala, chtěla jsem, aby ses přidal na mou stranu, Luku. Nechtěla jsem, aby sis vybral Gerarda. Co s ním všichni máte? Nejdřív Jacqueline a teď i Luke. Čím je tak neodolatelný?

Potřebovala jsem si připomenout, že i pro mě byl neodolatelný. Já jsem se naštěstí už vyléčila.

„Díky za pochvalu,“ řekl s jeho obvyklým humorem. „Co sestra?“

„V pohodě. Starám se tu teď o ni. Blíží se jí termín.“

„Bude z tebe teta.“

„Doufala jsem, že jiným způsobem. Ale nevyberu si.“

Tohle naše setkání bylo tak zvláštní. Měla jsem z toho takové zvláštní pocity… Nechtěla jsem ho vidět, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že je tady. Byla jsem ráda, že není uprostřed bitevního pole, ale zároveň se mi nelíbila strana, kterou si vybral.

Proč vlastně přišel za Gerardem? Mohl jít kamkoli jinam, za jiným upířím bossem. Věděl, že budu tady, možná proto šel sem. Ale neviděla jsem žádný smysl v tom, proč by to dělal.

„Už musím jít. Rád jsem tě viděl.“

Udělal krok směrem ke mně, ale pak se zarazil, jako kdyby si to rozmyslel.

„Na viděnou.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním.

Usmál se, jako kdyby ho něco pobavilo. Čekala jsem, že se zeptá, proč jsem mu neřekla sbohem jako tenkrát, ale nezeptal se. Něco se změnilo? Kam dal ty své dotazy a odhady?

Pak se každý z nás otočil a šli jsme svou cestou. Luke… nevím, kam šel, asi za nějakou tou svou prací a já jsem se vracela zpátky za Jacqueline.

Nedošla jsem za ní úplně. Zastavila jsem se u pootevřených dveří pokoje. Slyšela jsem hlasy, takže jsem nevešla, jen poslouchala.

„Cítíš, jak kope?“ zeptala se Jacqueline. „Takový malý človíček a už má takovou sílu.“

„To má,“ souhlasila s ní Sienna. „Ale človíček to není. Řekl ti přeci Gerard, že to bude Lamiun.“

„Ano, řekl.“

„Ale i z tebe bude Lamiun,“ připomněla mé sestře upírka.

„Vím. Cesta k přežití. Nebudu mít už žádné nepřátele, upíři mě nebudou zajímat, protože mi neublíží. A já budu šťastně žít s Gerardem a naším miminkem.“

Ach, Jacqueline! Pořád jsi takový snílek! Co když se nic z toho nesplní? Já tuším, že se to nesplní. Všechno, v čem měl Gerard prsty, skončilo špatně, alespoň špatně pro nás. Proč by tohle měla být výjimka?

„Tušíš, co to bude?“ zeptala se Sienna a já začala znovu vnímat jejich rozhovor.

„Někdy si myslím, že je to holčička, ale když mě začne takhle kopat, hned si zase myslím, že je to chlapeček. Už se těším, až se narodí. Až si ho vezmu do náruče a uvidím, jak vypadá...“ zasnila se má sestra.

„Měla by sis užít to, že ho máš ještě stále pevně u sebe. Nikdy ti už nebude tak blízko jako právě teď.“

Na jednu stranu jsem na Siennu žárlila, protože byla Jacqueline blíž než já. Na druhou stranu mi má intuice říkala, že všechno, co ta žena říkala a dělala, byla jen přetvářka. Tušila jsem, že se o něco snaží, ale nedokázala jsem přijít na to, co to je.

Odpoledne jsme s Jacqueline šly ven, jak si přála. Gerardův dům měl velkou zahradu, takže jsme vždy chodily tam.

Opět jsme byly samy, takže jsem měla příležitost přesvědčit ji o své pravdě. Jenže způsoby, jak to udělat, už mi docházely. Přišlo mi, že už jsem zkusila všechno, odvolávala jsem se na rodiče, na to, jak jsme kvůli Gerardovi žily, na Hayley…

Netajila jsem před sestrou Hayleyinu smrt, ale ona mi nic z toho nevěřila. Samozřejmě, na druhé straně barikády byl Gerard, který má slova vyvracel, a k mé smůle mu Jacqueline věřila víc.

Už se mi zdálo, že je to ztracené. Ztratila jsem svou sestřičku, zase. A znovu mi ji vzal Gerard. Při této úvaze mě napadla jedna otázka.

„Jak dlouho jsi to věděla?“

„Věděla co?“ nechápala.

„Že mě opustíš.“

„Já jsem tě neopustila.“

„Odešla jsi a nic jsi mi neřekla. Prostě ses sebrala a mně pak Gerard oznámil, že jsi s ním.“

„Co jsem měla dělat, Charlotte?“ zeptala se a její hlas prozrazoval, že ji to mrzí. „Kdybych ti to řekla, změnilo by se něco?“

„Ano, změnilo! Třeba… třeba bych se s tím smířila.“

„Sama tomu nevěříš. Nesmířila by ses, jen bys mě víc hlídala a snažila by ses mě přesvědčit, abych s Gerardem nebyla, stejně jako teď.“

„On nás ničí, Jackie. Táhne nás s sebou dolů. Myslíš, že tohle je nějaká záchrana? Není. Už tě to s ním bude navždy spojovat.“

„Není to žádné to. Je to naše miminko. A já chci, aby mě s ním tohle dítě spojovalo. Musí mě s ním spojovat, chápeš? Já Gerarda miluju a tohle,“ položila si ruku na břicho, „tenhle malý človíček uvnitř mě jen dokazuje, jak se navzájem milujeme.“

„Zabil tvého otce. Jak ho můžeš milovat?“

„Prostě ho miluju. Nezměníš to ničím, co mi řekneš. Nezmění se to, když mi řekneš, co naší rodině udělal. Je to prostě láska. Bláznivá, nepochopitelná, ale je to ta nejlepší věc, kterou můžeš ve svém životě zažít.“

Odvrátila jsem od ní tvář a snažila jsem se ovládnout ten hněv, který ve mně rostl. Láska. Sama jsem věděla, co láska k Gerardu Wayovi znamená. Je to jako z romantického filmu, pak přijde ten zlom a zrada. Ale už se to nenapraví, aby přišel ten šťastný happyend.

Jacqueline mi položila ruku na rameno. „Nezlob se na mě, Charlotte. Mám tě přeci pořád ráda, jsi má sestra. Tohle se nikdy nezmění.“

„Tak proč to pro mě neuděláš? Proč neodejdeš pryč?“ ptala jsem se. „Proč to neuděláš pro svou sestru, kterou máš tak ráda?“

„Jeho mám ráda taky. A nemůžu odejít, budeme rodina.“

Rodina. Pěkně jsi mě do toho zatáhla, Jacqueline. Když ty s ním budeš tvořit rodinu, budu do té rodiny patřit i já. Já vlastně budu něco jako Gerardova švagrová. Švagrová, se kterou měl před dvěma lety pletky. Bylo mi špatně jen z té vzpomínky na to.

„Ještě pořád nevím, co to bude. Nechtěla jsem to vědět,“ změnila Jacqueline téma a začala se usmívat. Usmívala se vždy, když se mluvilo o jejím miminku.

„Ale už mám vybraná jména, pro chlapečka i holčičku. Chceš je znát?“

Pokrčila jsem rameny, bylo mi to jedno.

„Pro dívku jsem vybrala jméno Danielle. A pro chlapce Leonard. Líbí se ti?“

„Jsou to jména našich rodičů.“

„Já vím.“

„Jsou to hezká jména,“ řekla jsem, abych ji potěšila. Opravdu se mi líbila, ale také vyvolávala vzpomínky, které mě bolely.

„Gerardovi se ta jména také líbí?“

„Ano.“

„Upřímně se mu líbí, nebo ti jen chtěl udělat radost?“

„Charlotte…“

Jacqueline už mi nestihla nic říct. Gerard asi zaslechl, že se o něm mluví, tak nás přišel zkontrolovat.

„Á tady jste!“

„Ahoj, miláčku.“

Miláčku? Bylo mi špatně. Takhle jsem Gerardovi neřekla ani já v době, kdy jsme byli spolu. Já tyhle oslovení moc nemusela. Ale miláčku? Říct Gerardu Wayovi? Fajn, můj miláček to nebyl, ale i kdybych byla na místě mé sestry, neřekla bych mu tak.

Musela jsem dokonce odvracet tvář, když se políbili. Nežárlila jsem, jen mi to přišlo… Ani to neumím popsat. A ještě z jednoho důvodu jsem se podívala jinam. Gerard měl s sebou doprovod.

„Charlotte, půjdeš s námi?“ zeptala se mě sestra.

„Kam?“

„Podívat se na to překvapení přece.“

Nevnímala jsem je, takže jsem vůbec nevěděla, o čem mluví. A na žádná upírská překvapení jsem neměla náladu.

„Ne,“ odmítla jsem. „Jděte sami. Pak mi to řekneš.“

„Jak chceš. My tedy půjdeme.“

Jacqueline a Gerard se vzali za ruce a šťastně spolu odcházeli zpátky k domu.

Luke, který přišel spolu s Gerardem, se na mě jen podíval a pak chtěl jít stejnou cestou jako oni.

„Musíš jít s nimi?“

„Ne,“ odpověděl, ale stejně odcházel.

„Luku, počkej,“ prosila jsem ho. „Proč to děláš?“

Nedokázala jsem na to přijít. A nevěřila jsem si tolik, abych vyslovila nějakou z teorií, která se zrodila v mé hlavě. Nehádala jsem jako on. Proto jsem se musela zeptat přímo.

„A co?“

„Proč ses přidal k Gerardovi? To se mi nějak mstíš? Za co? Nebo jsi pro něj dělal celou tu dobu a ta… ten… to mezi námi byla jen hra? Další z Gerardových povedených pokusů, jak mě přinutit udělat to, co on chce?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl.

„To já také ne. Snažím se to pochopit. Ale ty mi to nechceš vysvětlit.“

„Já... já...“

Cože? Jemu docházely slova? Nevěděl co říct? Kam se poděl sebevědomý Luke Cooper?

„Tak proč?“

„Proč jsi sem šla ty?“

„Co to s tím má společného?“ On se mnou přece nechtěl jít.

„Chtěla jsi být blízko Jacqueline,“ odpověděl za mě. „Blízko někoho, na kom ti záleží. A já jsem na tom stejně. Chci být blízko tebe.“

„Chceš mi být blízko a stojíš proti mně. To mi nedává smysl, stejně jako to, proč toužíš po mé blízkosti.“

„To je právě ono!“ řekl to tak, jako kdyby až teď přišel na odpověď mé otázky. „Nedokážu to vysvětlit. Dostala ses mi do hlavy, Charlotte. Vytěsnala jsi všechno, co stálo v cestě, všechny jiné myšlenky. Zavřu oči a jediné, co vidím, jsi ty. Nadechnu se a cítím jen tvou vůni, v tichu slyším tvůj hlas. Nedokážu to ovládat. Nejde to, když jsem od tebe daleko, nejde to, když jsem blízko.“

O čem to tu sakra mluvil? S každým jeho dalším slovem jsem na něj jen valila oči víc a víc. Všude mě vidí, všude mě slyší a cítí mě? Co to je? Vyklubal se z tebe úchyl, nebo co?

„Nemusím tady poslouchat nic o tvých erotických představách, vážně nemusím.“

Tohle zašlo moc daleko. Chtěla jsem odejít, ale nenechal mě.

„Teď nevím, o čem to tu mluvíš ty. Tohle mělo být romantické vyznání, ne trik, jak tě dostat do postele.“

„Já ti nerozumím. Nejdřív mi pomáháš a tváříš se jako můj kámoš, tedy vlastně spíš něco mezi kámošem a klukem. Pak mě nazveš děvkou a vykopneš mě z bytu, a teď co? Teď se tady schováváš za masku nějakého romantika? Co to má být?“

„Nevím, co to má být,“ přiznal. „Ale ptala ses. Odpověděl jsem ti.“

„Byla to pěkně zmatená odpověď, nejsem z ní moc moudrá.“

„A kdo to má chápat? Kdo má chápat city jednoho člověka k druhému? Ani ty nerozumíš tomu, co cítí tvá sestra k Gerardovi, tak proč bys měla rozumět mně? I když se to týká tebe?“

To snad ne! Já jsem tak nenáviděla, když měl pravdu! Nechápala jsem to a štvalo mě to. Někdy dokázal říct takové věci, na které jsem jen stěží našla vhodnou reakci.

„Já vím. Zase mám pravdu,“ řekl se svou typickou sebejistotou. „Nebudu tě už zdržovat.“

Chtěla jsem mu říct, ať táhne a zároveň jsem nechtěla, aby odešel. Neřekla jsem ale nic a on odešel sám. Teď vlastně pořád odcházel. Už podruhé za dnešek.

To mi u něj přišlo zvláštní. Luke vůbec nevypadal jako ten typ, který by odcházel jen tak.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část šestá: