OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Realita? - Kapitola 1.

10.10.2011 (11:00) • Mai • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 534×

„Mel! Jsi už hotová?!" ozve se odněkud z domu mámin hlas.

„Jo, už jen chvilku!" křiknu za ní a snažím se dostat posledních pár věcí do batohu. Když se mi konečně podaří batoh zavřít, hodím jej na záda a rozloučím se se svým pokojem. Moc dlouho to však netrvá. Jsem vlastně docela ráda, že už jej nejspíš neuvidím.

Vyjdu ze dveří pokoje a jdu hledat, kde máma zrovna je. V půli cesty mě napadne, že nejlepší bude jít rovnou k autu, než procházet jednu místnost za druhou. Dojdu k autu a batoh s věcmi, nutnými na cestu, hodím dovnitř. Táta už stojí u kufru auta a cpe do něj všechna zavazadla.

Zrovna se jej chci zeptat, zda nechce pomoct, když na mě ode dveří máma zavolá, abych šla pomoct jí. Společnýma silama odtáhneme poslední kufr k autu, táta jej naloží a zeptá se: „Tak co? Vyrazíme?" zavírajíc přitom kufr auta.

Rychle přikývnu, neboť se nemohu dočkat, až budeme v novém domě a hlavně v novém městě. Hlavně větším městě. Tohle malinké zapadlé městečko, už nemohu pomalu ani vystát. Nejvíce mě štve, že nemohu jít nikam, aniž bych si nevyslechla nejnovější drby. Nesnáším lidi, co si chtějí neustále povídat a tady jich bylo, je a bude vždycky mnoho. Ještěže táta dostal lepší práci.

Máma se ještě smutně ohlédne směrem k domu, ale také přikývne. Nasedneme, táta nastartuje a vyrazíme vstříc novému a snad i lepšímu životu.

Celou cestu mám zapnutou mp3ku a radši poslouchám nejoblíbenější písničky, než máminy stesky po našem bývalém domově. Sleduju, jak se kolem míhá krajina a jak se pomalu mění. Nejprve se malé městečko mění v travnatou krajinu, potom na pustotu dálnici a nakonec se začnou objevovat budovy velkoměsta. Tedy ne tak úplně velkoměsta. Je to sice větší než zapadákov odkud jsme přijeli, ale rozhodně to není New York.

Nedočkavě vyhlížím z okna a snažím se zjistit, který z domů bude odteď naším domovem. Vzhledem k tomu, že jsem jej zatím neviděla ani na obrázku, tak mě docela zaskočí, že už zastavujeme. To už jsme tady? Vylezu z auta a kritickým pohledem přejedu po domě. Nevypadá špatně. Docela prostorný, patrový, bíle natřený a dokonce s balkonem. Tak ten pokoj bude můj! rozhodnu se okamžitě a když se jednou rozhodnu, tak to nikdo nedokáže změnit. Rodiče by sice asi mohli, ale většinou radši ustoupí, protože se se mnou nechtějí hádat.

Popadnu batoh a svůj kufr, který táta už vytáhl z auta, a jdu rovnou dovnitř. Máma už je uvnitř a prohlíží si každou místnost. To já prozatím prolétnu pohledem jen místnosti, kterýma procházím ke schodišti a vzhledem k tomu, že schodiště je hned v chodbě, tak toho moc nezahlédnu. No co? Na prohlídku bude času dost, ne? Vylezu po schodech a táhnu za sebou celkem těžký kufr. Procházím kolem několika dveří a hledám, kde se ukrývá pokoj s balkonem. Stačím tak narazit na jeden prostornější pokoj s dveřmi do nějaké menší místnosti, nejspíš koupelny Hm... asi ložnice to bude. V dalších dveřích se skrývá menší pokoj Tak, to bude určitě tátova pracovna. Pomyslím si a ještě si na to přikývnu.

Zbývají poslední dveře a tak už se nijak nezdržuju a rovnou je otevřu. Jak už jsem čekala, hned naproti dveří uvidím dveře na balkon. Jsem u cíle. Usměju se a vlezu dovnitř. Nejprve si odložím věci, avšak nijak se nezabývám vybalováním. Místo toho začnu šmejdit po pokoji, co vše tady je. S radostí zjistím, že jsou tu dveře do menší koupelny. Super! Je sice menší, ale přesto, bude jen moje. Otočím se a chci vyjít na balkon. Místo toho se zarazím, když uvidím mámin obličej ve dveřích.

„Tohle bude můj pokoj," oznámím jí a ve tváři mi může vyčíst, že rozhodně nemíním změnit názor.

Máma se na mě jen podívá a s povzdechem řekne: „No jo, jak jinak." Potom rovnou odejde. Prostě ví, že by nemělo cenu mě přemlouvat a navíc, k čemu by jim ten balkon byl? Ihned zamířím tam, kam jsem měla namířeno předtím, než mě máma vyrušila. Otevřu dveře na balkon a dojdu až k zábradlí. Rozhlédnu se a pohled se mi zastaví na jednom místě. Netušila jsem, že tu bude les. Jo, není to žádné velkoměsto, přesto jsem myslela, že tu les nebude. A to už jen proto, že po cestě jsem žádný neviděla. Každopádně to pro mě bylo skvělé zjištění. Nejvíce času jsem vždy trávila v lese. Vždy je tam klid, čerstvý vzduch a když člověk nemá zrovna moc přátel, tak i nejlepší způsob, jak trávit svůj volný čas. Tohle město se mi zamlouvá čím dál víc.

Ještě chvilku si prohlížím okolí, ale pak mě to přestane bavit. Stejně bych si měla aspoň něco vybalit. Dojdu tedy zpátky dolů, kde jsou krabice se všema věcma a začnu si odnášet ty svoje. Nejprve si uklidím oblečení do šatníku. Moc oblečení nemám, nikdy mě nezajímala móda a vystačila jsem si s pár věcmi, které jsem občas vyměnila za nové. Brzy jsem měla hotovo a vrhla se na krabici s knihami. Ty jsou pro mě nejdůležitější. Pokaždé když nějakou vytáhnu, vybaví se mi její příběh. Nejčastěji je mezi nimi téma fantasy, protože to mě baví nejvíc. Občas si říkám, že se něco pokazilo a já se narodila na špatném světě. Myslím si, že by mi bylo v nějaké knížce mnohem líp než tady.

Jakmile všechny knížky uskládám do polic, které kupodivu stačí a dokonce se mi tam později vlezou i další, vyskládám pár každodenně potřebných věcí, teda aspoň pro mě. Už mě však vybalování přestane bavit, navíc už začíná večer a s rodičema půjdeme na večeři někam ven. Jdu se tedy podívat po mámě a tátovi a dole narazím na tátu, jak se hrabe v jedné krabici. Stoupnu si poblíž a čekám zda už půjdeme.

„Meliso! Nestůj tu jen tak a pomoz nám trochu," ozve se od dveří do kuchyně máma.

„No jo," řeknu a obrátím oči v sloup. Táta si toho všimne

„Možná bychom měli už jít na večeří, mám docela hlad." Táta byl jediný, kdo měl alespoň trochu pochopení. Máma tedy přikývla a jelo se.

Zastavíme u první restaurace, kterou potkáme. Najíme se, avšak nic moc si neřekneme. Máma s tátou si sice povídají o tom, co se ještě musí zařídit, ale to mě vůbec nezajímá. Po jídle se vrátíme zpátky a s překvapením zjistíme, kolik už je hodin.

„Tak dobrou," řeknu jednoduše a jdu do svého pokoje. Osprchuju se, vyčistím si zuby a učešu své do pasu dlouhé a rovné hnědé vlasy. Už dost dlouho jsem je nestříhala. A když už, tak jen konečky. Nakonec zalezu do postele a brzy usnu. Stěhování hold člověka utahá.

Tak, doufám, že se líbilo, přestože se v této kapitole neudálo ještě nic zajímavého. Prostě úvodní kapitola. :-)

Autor: Mai, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Realita? - Kapitola 1. :