Revollution 2: 16.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, promiňte, že to poslední dobou tak trvá, ale jsem nějaká unavená a dokonce hrozně dlouho přemýšlím nad tím co vůbec napsat... asi na mě už dolíhá škola a učení nebo co...

19.01.2010 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 890×

„Jak můžou být pryč?!“
„Pryč je i jedno vznášedlo!“
„Cože?!“
Kitty vyletěla z pokoje a rozběhla se do místnosti, kde by měly být děti. Celý pokoj byl prázdný a opuštěný.
„Ne! Nemůžou tam… Sakra!“ Kitty shodila lampu ze stolu. „Kruci. Musím za něma! Shelke, máš na starost ostatní přípravu! Jděte za námi hned jak to bude možné!“
„Dobře…“
Černovláska vyběhla z místnosti a vpálila přímo do Nicka.
„Teď nemám čas!“
„Počkej! Co se stalo? Slyšel jsem křik!“ vydal se za ní.
„Jenny utekla i s Yohem a Cassidy!“
„Víš co chtějí udělat?“
„Jasně, že to vím! Chtějí otevřít ty proklaté dveře do hlavní budovy!“
„Co budeš dělat?“
„Letím za nimi!“
„Nemůžeš jen tak…“ Kitty se na něj ostře podívala. „Vypadám snad na to, že bych v tuto chvíli něco nemohla?!“
„Půjdu s tebou!“
„Nepůjdeš nikam! Někdo je musí dovést k hranicím!“
„Seženu ostatním náhradu. Díky mě se dostaneš rychleji lesem! Můžeš je předehnat.“
Kitty chvíli váhala.
„Dobře… ale jen kvůli Jenny!“
„Fajn… Jdu si pro věci!“
„Dělej!“
Kitty u ní v pokoji doházela věci z postele do batohu a vzala si zbraně, které si se sebou přivezla. Popadla batoh, dala si ho na záda a vyšla ven, kde potkala Oise.
„Kitty, promiň… je mi to líto… já myslela… nevěděla… myslela jsem, že se to změní…“
„Co?“
„Jenny… já nechtěla jsem…“
„Ty jsi to viděla?“
„Promiň…“
„Proč jsi mi to neřekla?!“
„Já nevím…“
„Víš co se stane dál?“
Oise provinile sklopila oči, což nikdy nevěstilo nic dobrého.
„To co jsi viděla se nestane!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože tomu zabráním!“
Kitty kolem ní prošla a rázovala si to chodbou až ke schodům.
„Hodně štěstí…“ zašeptala Oise a rozběhla se za Shelke.
Když Kitty scházela, spíš zbíhala, schody, objevil se Nick. Na zádech měl batoh a hrnul se za ní.
„Můžeš mi ještě na něco odpovědět?“ zeptal se, když Kitty vycházela ze vstupních dveří a chystala si vznášedlo.
„Na co?“
„Je Jenny moje?“
„No ty si ze mě děláš legraci, že jo?!“
„Ne!“
„Nebudu ti odpovídat na takový ptákoviny zrovna teď!“
„Podle mě to není ptákovina!“
„Když ti řeknu, že ne, tak se vrátíš do domu?!“
„Ne! Kitty!“
„Ty jsi začal s tímhle stupidním tématem!“
„Stupidní téma?! Podle mě je to docela závažný téma!“
„Proto bysme ho neměli řešit teď!“
„Právě, že teď je vhodná příležitost!“
Kitty se jen zamračila a vkročila na své vznášedlo, které se odlepilo od země a vzlétlo.
„Dělej!“ štěkla na Nicka, který udělal to samé a potom se oba dva rozletěli k hranicím.

„Jenny, do leva! Ještě trochu! Bacha na ten strom!“ Yoh ztěžka držel rovnováhu na nestabilním vznášedle, které museli ovládat všichni tři.
On se pokoušel držet ho nad zemí a trochu ve směru a dole na všech čtyřech klečela Jenny s Cassidy, každá na jedné straně a pokoušely se přimět vznášedlo, aby zatáčelo a neskončilo v některém z širokých kmenů stromu.
„Stejně nechápu čeho tímhle chceš dosáhnout!“ konstatoval Yoh. „Je to nebezpečné!“
„Tak jste se mnou neměli chodit!“ odsekla a našpulila rtíky.
„Nenechali bysme tě v tom!“ bránila se Cassidy. „Chtěli jsme jít! Do ničeho si nás nenutila!“
„Ale teď mě od toho odrazujete!“
„Máš aspoň nějaký plán?“ zeptal se pro změnu Yoh a ulevil si, když zjistil, že les trošku prořídnul a on nebude muset složitě manévrovat.
„No… takový maličký bych možná měla…“
„Tak jaký je to plán?“
„Mamka říkala, že počkají do setmění a potom zaútočí na město…“
„Zaútočí?“
„Zachrání lidi a zničí roboty!“
„Dobře, ale jak to máš namyšlený ty?“
„Taky počkáme do setmění! Já se přijdu podívat trochu blíž k máminýmu táboru, zjistím v kolik budou chtít vpadnout dovnitř. My vyjdeme trochu dřív, abychom se dostali do budovy a včas otevřeli dveře.“
„A jak je chceš otevřít?“
„Bude to snadné! Já nás díky tobě Cass, udělám neviditelný! Potom se vkrademe zadním vchodem dovnitř.“
„Určitě bude střežený!“ konstatoval Yoh.
„Jo, to bude, ale neviditelný nás neuvidí! A když mi Cassidy pomůže hodně, tak nás nevycítí ani senzory robotů. Prostě je jenom obejdeme! A vevnitř až se dostaneme úplně ke dveřím, které budou určitě střeženy, tak je buď otevřeme normálně… ale když to nepůjde, protože jsme malí, tak zvedneš sílu Yohovi a on je zničí!“
„Jenny, můžu zranit i vás dvě! Dokonce i sebe! Neumím to používat!“
„Věřím ti!“
„To je sice pěkný, ale já vážně nevím! Ty už si někdy zkoušela dělat někoho neviditelného kromě sebe?“
Tmavovláska mlčela. Tady narazila, ještě to zkoušela, ale doufala, že to půjde. Doteď byla ráda, když dokázala, že ji teplotní senzory nebyly schopné zachytit, ale tím jestli dokáže udělat neviditelné i je si jistá nebyla.
„Určitě to půjde!“
„Takže jsi to nezkoušela! Co když to nevyjde?“
„Tak tam pudu sama!“
„Jenny, nebuď hloupá!“
„Já nejsem hloupá! Akorát říkám co je pravda! Mamka by se zbytečně zdrželi a bylo by to hůř pro ně!“
„Jsme děti…“ namítla Cassidy. „Nemůžeme pomoct!“
„Možná, že jsme jen děti, ale něco dokážeme! Máma toho taky dokázala spoustu! V našem věku odvedla lidi, aby se schovali v krytu! A potom porazila roboty v lese!“
„Ale to byla starší!“
„To je jedno! My taky něco dokážeme! Já určitě! Nebudu sedět a čekat až se něco nepovede!“
„A co když my budeme ti, kterým se to nepovede?!“
„Nad tím nepřemýšlej!“
Jenny se znovu hodně naklonila na její stranu, aby se vyhnuli spletici keřů, aby jejich cesta neskončila stejně rychle jako začala.