OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2:17.díl

23.01.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 855×

„Ty jsi se ztratil!“ křičela na něj rozběsněně Kitty, která teď letěla téměř šněčí rychlostí a začínala se pořádně rozhlížet kolem sebe, proto se šeřilo.

„Já jsem se neztratil! To ty jsi do toho lesa vlétla tak rychle, že jsem si nestihnul všimnout kudy jsme vletěli dovnitř!“
„Takže najednou je to moje chyba?! Todle na mě nehodíš!“
„A proč by to jako měla být vina?! To, že tobě uteklo dítě nemůžeš hodit na mě!“
„Ty ses ztratil!“
„Jako kdyby se to tobě nikdy nestalo!“
„Ne v takové životně důležité situaci! Jde jim o život!“
„Jenny, je dost chytrá...“
„Pořád je to dítě!“

„Kitty, když tu teď budeš panikařit, tak ji stejně nenajdeš!“

Tma je obklopovala čímdál víc.

„Teď už cestu stejně nenajdeme! Ještě se ztratíme! Musíme tu zůstat!“
„Ani náhodou!“
„Ty prostě chceš zničit o nějaký strom vznášedlo! Navíc, když se dostaneš někam úplně jinam, tak Jenny nepomůžeš!“
Černovláska chvíli přemýšlela a zvažovala, která možnost je nejlepší, ale nakonec musela uznat, že má pravdu.

„Fajn!“ přistála se vznášedlem na zemi a trucovně se usadila na hlíně.

„Na mě naštvaná nebuď!“ zašklebil se na ni Nick.

Kitty, ale v duchu nadávala na něco úplně jiného. Přála si, aby mu mohla říct po kom tu tvrdohlavost, svéráznost a v první řadě blbost Jenny má, ale musela skoro kousnout do jazyka, aby neutrousila nějakou jedovatou poznámku.

Raději si v tichosti nachystala věci, aby se mohla uložit ke spánku a komentovala to únavou. To ale nebyla pravda, protože nechtěla mluvit a unavená se necítila už vůbec. Její myšlenky směřovaly k jediné osobě, která mohla být v nebezpečí. Když kolem půlnoci zpozorovala, že už spí i Nick, tak přesvědčovala sama sebe, aby taky usnula, ale spánek nepřicházel ani když dohořel oheň. Až pozdě nad ránem se jí to povedlo.

„Jenny, vzbuď se...“ Cassidy s ní párkrát lehce zatřásla.

„To už je ráno?“ tmavovláska sebou trhla a odhrnula si vlasy z čela.

„Asi jo. Budeme muset jít dál!“
„Jo, já vím. Kde je Yo?“
„Balí věci!“ drobná dívenka ukázala směrem, kterým se zrovna Jenny nedívala, proto se musela ve spacím pytli posadit a otočit se. Snad každý pramen vlasů měla zacuchaný a vypadala rozespale. Navíc byla rozlámaná ze spaní na klaccích, kamíncích a podobných věcech, ale to nebyla jen ona. Všichni tři vypadali přejetě a rozhodně nebyli čilí.

Dívka hbitě rozepla spací pytel a rychle snědla jednoduchou snídani.

„Proč jste mě nevzbudili dřív?“ zajímala se mezitím, kdy uklízela spacák.

„Protože jsi dlouho nemohla usnout!“
„Jak to můžeš vědět?“

„Pořád jsi se převalovala a ani dny předtím jsi moc nespala. A navíc první se vzbudil Yo. Já sem vstávala před chvílí.“

„Aha...“ Jenny dobaila poslední věci a vylezla na vznášedlo. „Snad to nebude tak náročné jak včera ze začátku!“
„To nevím, ale dostat to do vzduchu byla fuška!“ konstatoval Yo a vysadilsvoji mladší sestru nahoru.

„Tak jdeme na to!“ zvolala Jenny a Yo se zapřel do železné plochy. Chvíli se nic nedělo, ale potom se vznášedlo lehce zachvělo a odpíchlo se od země. V dalším okamžiku se zdálo, že vrávorá, ale za instrukcí Yoha to dívky zvládli vyrovnat a mohli se klidně vydat plnou parou vpřed.

„Když si pospíšíme, tak bysme měli bý tak po poledni na místě!“ informovala Jenny, když se rozhlédla kolem a nasála čerstvý vzduch.

Všichni tři se cítili doma, konečně byli u nich doma. Včera večer přeletěly hranice a ještě kus cesty letěli dál, aby se neusadili hned za nimi. A i přes dobrý pocit, který je pohlcoval, pociťovali i lehkou nerovozitu. Co když se to nepodaří, co když se něco zvrtne? Nemůžou na to myslet. Teď se musí soustředit na cestu. Až se něco pokazí, tak to začnou řešit, ale teď bylo brzo na unáhlené závěry a pesimistické názory.

„Už vím kudy letět!“ budil černovlásku Nick.

„Cože?“ Kitty pootevřela oči. Přišlo ji to jako pár vteřin, když konečně usnula a on ji teď znovu budil, ale bylo světlo, což byl signál k cestě dál.

„Uvědomil jsem si, kde jsme!“
„Tak proč jsi mě nevzbudil dřív?!“
„Neletěli jsme úplně špatně, takže jsme na tom dobře!“
„To je mi jedno mohli jsme je dohnat!“
„Příště tě vzbudím dřív!“ Nick ji z tmavých vlasů vytáhnul větvičku, která se ji v nich pevně držela.

„Žádný příště nebude!“ svojí rukou srazila tu jeho a větévku si z pramenů setřepala. Začala balit věci a chystat se k odchodu.

„Ty nebudeš snídat?“
„Na jídlo není čas!“
„Sama jsi řekla, že do setmění nevylezou, takže nechápu...“
„Nicku! Ty to možná nechápeš a pořád to bereš na lehkou váhu, ale zrovna teď si nemůžu dovolit chyby! Už nejsme děti!“
„Nebyli jsme děti!“ namítl.

„Dobře, teenageři!“

„Tenkrát to bylo jiný! Tenkrát jsem zodpovídala za sebe! Ty ani netušíš jaký mám strach! Uvnitř se celá třesu a bojím se co se jí může stát, všechno to vidím v hlavě... Vidím, že můžou naletět do stromu, že je můžou chytit Downovi hlídky... moje hlava si představuje všechno co se jí může stát! Mám o ni strach! Chápeš?! Ona může být sebevětší génius, ale Yo nebo Cassidy se můžou nějak zranit a ona udělá první poslední, aby je zachránila, i kdyby riskovala svůj život! Znám ji! Je to moje dcera a vím co od ní mám čekat, takže mi neříkej co mám a nemám, sbal si věci, vylez na to vznášedlo a řekni mi kudy mám letět nebo si tu cestu najdu sama a to si piš, že já bych si ji našla, i kdybych tam měla dojít pěšky nebo skákat po stromech!“ skoro celá se třásla, ale nevěděla čím víc. Jestli to bylo hněvem a vzteklostí nebo strachem a bezradností. Raději to ani nechtěla vědět a byla ráda, že Nick mlčel a začal si opravdu balit věci a během chvilky se mohli dát na cestu.

Mlčky letěli vedle sebe jen Nick občas na něco upozornil a Kitty jednoslovně odpověděla nebo pouze přikývla, napětí ve vzduchu se dalo krájet, ale daleko horší to bylo, když po nekonečných hodinách dorazili téměř k městu a ukryli se v lese.

Po dětech nebylo vidu ani slechu, v hlíně nebyly žádné stopy po přistání a ani jiné stopy, které by nasvědčovaly jejich přítomnosti.

„Třeba tady ještě nejsou...“ pokoušel se černovlásku uklidňovat Nick. „Možná se jen ztratili...“ to moc uklidňující nebylo a taky si to rychle uvědomil. „Určitě zastavovali na jídlo, na záchod, vznášedlo se jim ovládá hůř než nám... mohli letět jen déle...“

„Minuli bychom je!“

„Vidíš jak je ten hustý a velký?! Klidně jsme celou cestu mohli letět zároveň akorát jsme o sobě nevěděli! To nic neznamená!“

„Ale obletěli jsme celý okraj lesa a nic!“
„Měli bychom počkat na ostatní a potom to prozkoumat znovu. Určitě dorazí během pár hodin!“
„Dobře...“ Kitty hlasitě zakručelo v žaludku, protože od rána do svého těla dostala jen pár doušků vody.

„A ty by ses měla najíst!“
„Nemám hla...“ ale její žaludek ji zradil dalším hlasitým prostestem.

„Měla jsi pravdu!“ žasnul Yo, když velký kus před nimi proletěla Kitty v patách s Nickem.

„Já vím. Počítali s tím, že se usadíme někde těsně na konci lesa a necháme za sebou stopy.“ pokrčila rameny Jenny.

Vlastně to celé vymysleli po cestě dobře. Přistáli docela daleko od okraje lesa, aby vznášedlo v zemi nezanechalo táhlou rýhu a nechali ho ukryté v keřích, ke kterým přidali ještě nějaké větve a listí. Potom si vzali všechny věci a vydali se dál, aby měli dobrý výhled na to co se bude dít v Kittiiném táboře. Provizorní tábor si rozložili v houští, které je perfektně maskovalo a bylo přímo dokonale situované. Líp by si to ani přát nemohli. Táhlo se skoro po celém lesu, tak mohli svobodně prolízat kam chtěli a tím pádem pozorovat město nebo nezpozorovaně odposlouchávat Nicka s Kitty.

„Byli nám v patách!“ pošeptala Cassidy.

„Ani ne...“
„Ale zamysli se nad tím! Museli si hodně pospíšit, protože jsme vyletěli o hodně dřív než oni!“ přesvědčoval ji Yo.

„Možná máte pravdu, ale jim se snadněji ovládá vznášedlo.“

Jenny se zadívala někam vzhůru mezi koruny stromů, aby zahlédla slunce.

„Vypadá to, že ostatní už dolétli taky. Za chvíli se bude stmívat! Musíme zjistit, co mají v plánu, abychom jim byli co nejvíc užiteční!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2:17.díl: