OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 6.díl

30.11.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 907×

„Mohla jsi ho pozvat na večeři...“ vypadlo ledabyle z Mika, ale víc toho neřekl, protože ho umlčely vraždící pohledy všech přítomných v místnosti.

Kitty jen seděla se založenýma rukama.

„Opravdu jsem taková, jaká říkal?“ zeptala se tiše.

„Možná trošku...“ přisvědčil Mike, ale umlčela ho silná rána do zad od Susy.

„Co děláš? Chtěla pravdu ne?“ vyhrkl Mike, ale znovu se mu dostalo nespokojených pohledů a další rány.

„Ne! Kitty máš jen určitou zodpovědnost! Oni si nedokážou představit jak náročné to je...“ uklidňovala ji Shelke.

„Třeba jsem tu práci brát neměla. Jak někteří říkali, byla a jsem moc mladá!“

„Tím někteří myslíš Downa?“

„Ne, myslím sira Downa!“ opravila ji s malým úsměvem a její poznámka rozesmála všechny, když si vzpomnělý na vysokého, urostlého muže, tahnoucímu přes třicet, který byl zasádně proti ke zvolení Kitty, aby předsedala městu. A taky se jim vybavila jeho typická hláška: „Down. Sir Down.“

„Ten chlápek je opravdu komickej! Jednou bych mu chtěl nakopat zadek...“

„Miku!“

„Už mlčím! To je hrozný, ani svůj názor nemůžu říct!“

V tu chvíli Kitty začal vyzvánět její komunikátor, ležící na poličce v jídelně. Rychle se pro něj zvedla a jedním pohledem zjistila, kdo ji ruší.

„My o vlku...“ pronesla a všem se zatajil dech. V místnosti najednou nastalo ticho, že by byl slyšet dopadnout i špendlík na podlahu.

„Dobrý den, sire Downe.“ „Ano. Jistě...“ „Teď? Vy jste ve městě?!“ „Ano. Dobře budu tam!“ Potom odložila komunikátor a otráveně se po všech podívala.

„Musím jít. Jestli chcete, tak tady klidně zůstaňte a dejte si dezert...“

„Co se děje?“

„Chce se mnou mluvit.“

„To nikdy nevěstí nic dobrého!“

„Vždycky, když se ozve, tak je to zlé znamení!“

„Půjdu s tebou!“ ozvala se Shelke. „Jsem tvá sekretářka a kdyby se něco dělo tak i štít.“

„Myslím, že to zvládnu!“

„Půjdu s tebou!“

„Ok.“

„My půjdeme taky!“ ozvala se zároveň trojčata. „Nevíš kolik lidí přivede sebou. Potřebuješ ochranku!“

„Nebojím se ho!“

„Nevíš, co má za lubem! Takže půjdeme, i kdybys nechtěla!“

„Dobře... Miku, Susy, nevím, jak dlouho se zdržím, nemohli byste...“ začala prosebným tonem, ale Susy ji přerušila: „Rádi se postaráme o Jenny!“

„Děkuji. A my jdeme.“ Kitty už chtěla vyjít, ale Shelke ji zastavila.

„Promiň, že tě na to upozorňuji, ale takto oblečená... dala bys mu další záminku k přednášce o tvé nezralosti...“

Kitty rychle přelétla pohledem své nejoblíbenější a nejpohodlnější oblečení a s povzdychem odkráčela do svého pokoje, aby se převlékla.

Za několik minut už kráčela dlouhou chodbou, ke své pracovně a její boty klapaly o mramorovou podlahu, až se to rozléhalo tichou budovou.

U stolku, který patřil Shelke už stáli dva muži v černých brýlích a tvářili se smrtelně vážně.

„Jime, počkej tu s Shelke...“ vyzvala ho Kitty, ale Shelke to rázně odmítla s námitkou, že se o sebe dokáže postarat a nějací dva maníci s černými skly ji nedostanou.

Popřála Kitty hodně štěstí a usadila se ke svému stolu.

Sam s Jimem otevřely dveře a podrželi je, aby Kitty mohla vejít. Už před budovou nasadila vážný výraz, ale teď ještě víc ztvrdnul.

Rozhovory s tímto mužem nepatřily mezi příjemné a ona věděla, že jen pouhý tik v oku by u něj mohl vyvolat pohoršení.

„Dobrý denk sire Downe. Zajímalo by mě, kdo Vám svolil vstoupit do mé pracovny.“ Kitty mu rázně podala ruku.

„Zdravím, slečno Katharino.“ Jemně ji ruku políbil a Kitty hlavou probleskla myšlenka, že by ruku měla namočit do dezinfekce.

„Na co stráže?“ otázal se a pohledem přejel po trojčatech, která zaujala pozici u dveří.

„Vy se ptáte, sire?“ odpověděla mu otázkou a pohlédla na tři stejné muže, jako ti, kteří stáli před dveřmi.

„Jsem přeci jen na cizím hřišti... Ale vy jste na domácí půdě.“

„Nepřipadám si moc na domácí půdě, když mi někdo jen tak vstoupí do pracovny.“

„Nemusela byste se hned tak rozčilovat, Katharino.“

„Kitty...“ opravila ho.

„Slečno Katharino, už několikrát jsem vás upozorňoval, že jméno taky dělá dojem a vaše celé jméno je Katharina, proto byste se tak měla nechat oslovovat. Kitty... to je dětinské!“

„Myslím, že já uznám, které oslovení je více vhodné! Ale určitě jste nevážil tak dalekou cestu kvůli přednášce o významu jména.“

„Ne. Máte pravdu to zajisté ne. Neposadíme se?“

„Klidně se usaďte, ale já postojím.“

„Bude to asi lepší řešení, protože se určitě znovu rozhorlité tak, že se stejně zvednete. A já jako vychovaný muž postojím také, aby se neřeklo, že sedím, když dáma stojí.“

„Jste opravdu velice ochotný, sire.“

„Přejdeme raději k tématu. Vím, že komplimenty nejsou vaše silná stránka.“

„Ale jsou, bohužel jen pro ty, kteří si komplimenty zaslouží!“

Na Alexově tváři se rozlil krátký úšklebek a sirova tvář ztvrdla.

„Abychom přešli k naší diskuzi. Toto město je stále v dění oprav...“

„Ano, to je. Většina města byla srovnána se zemí.“

„Neskákejte mi prosím do řeči.“

„Omluvte mě, ale pouze jsem věci chtěla uvést na pravou míru. Roboti tady toho moc nezanechali!“

„O robotech s vámi chci mluvit!“
Kitty zajiskřilo v očích.

„Už jednou jsem vám řekla, že odmítám ve svém městě jakoukoli umělou inteligenci!“

„Katharino, já vám zase říkal, že umělá inteligence je naše budoucnost a souhlasil se mnou i Sněm.“

„To je mi jedno! Nebyl vydán žádný zákon ani vyhláška, která by říkala, že v každém městě musí být roboti. Viděl jste, co roboti napáchali zde! Chtěli vyhladit lidskou rasu to vám nevadí? Jsou to nic necítící stvoření, která jsou tu jen kvůli válkám a ničení!“

Ochranku, kterou tu sebou měl Down, to mírně otřáslo.

„Važte svá slova, Katharino. Právě jste je urazila.“

Kitty si podrobněji pohlédla tři muže. Nebyli to lidé, ale roboti.

„Já vám říkala, ať mi sem ty plechovky netaháte! Většina lidí je ještě stále otřesená z událostí, které se děly!“
„Není to tím, že nejvíce jste otřesená vy?! Přiznejte si to. Jeden poloandroit vás skoro zabil. Teda on vás vlastně zabil. Měla jste štěstí, že vás uměli přivézt k životu.“

„To sem netahejte!“

„Katharino, roboti jsou naše budoucnost. Kdybyste je využila ke stavbě a rekonstrukci, mohlo by být město už opravené!“

„Věřím, že lidé jsou radši, když si to můžou opravit sami a neupínat se na hromadu šroubů!“

„Spousta okolních měst už má i robotické mazlíčky, ale jen vy odmítáte modernizaci! To není dobrý přístup! Některé technologie už se dostaly i do jiných zemí, které od nás byly předtím odtrženy.“

„Nezajímá mě kdo má doma plechového psa! Tady v tom městě si nepřejeme umělou inteligenci ani teď, ani v budoucnu! Prosazujeme naši teorii o tom, že lidský mozek je daleko inteligentnější než nějaký naprogramovaný software.“

„Děláte chybu, Katharino!“
„Ne, nedělám!“

„Už, když jsem vás žádal o testy na geneticky zmutovaných lidech, tím výbuchem, tak jste mě odmítla.“

„Jsme lidské bytosti! Ne, pokusné krysy!“

Sir Down k ní přistoupil do těsné blízkosti.

„Říkál jsem vám, že jsem toto město do svého vlastnictví, ale oni zvolili vás! Měl bych do sbírky už čtvrté město, ale oni musí vybrat vás! Nikdy jsem s tím nesouhlasil a vy teď děláte problémy! Dám vám na výběr.“

„Nenechám si vyhrožovat!“

„Neberte to jako výhružku, ale jako realitu. Myslím to totiž smrtelně vážně! Možnost číslo jedna: Dáte mi dvě osoby s genetickou poruchou na testy, toto město začne využívat umělou inteligenci a abych nezapomněl, potřeboval bych výzkum vašich rodičů! Někteří z řad mých vědců jsou neschopní hlupáci a potřeboval bych vývoj dotáhnout do vrcholného stádia.“

„Vy si ze mě děláte legraci?!“

„Vypadám snad na to, že bych žertoval?!“

„Ten výzkum jsem spálila!“

„Já vím, ale stále máte ty informace uvnitř vaší hlavy! A vraťme se k možnosti dvě: Vy řeknete ne a já vám vyhlásím válku.“

„Sire, nejsme ve středověku!“

„To je jedno. Sesadím vás a dostanu město. Potom už mi žádná malá holka nebude stát v cestě.“

„Má odpověď je ne!“

„Budu to brát jako odpověď v afektu, takže dávám vám čas zítra do úsvitu. Potom se rozpoutá peklo.“

„Nepřistoupím na to, protože i když si zvolím možnost a) tak získáte vedění nad tímto městem díky mému ústupku a jestli jste se špatně neposlouchal tak jste nám tak i tak válku vyhlásil.“

Kitty v tuto chvíli bylo do breku, ale překonala se. Měla stále pevný kamenný výraz.

„Katharino, opravdu jsi to dobře rozmyslete.“ Sir Down se naklonil k jejímu uchu a tiše zašeptal: „Myslete na svojí dceru, která by mohla dojít k úrazu!“ to byla poslední kapka.

„Vypadněte hned!“
Kitty prudce rozhodila rukou.

„Snad mě nechcete vyhodit vlastnoručně!“

„Klidně bych s vámi tu podlahu vymetla, ale bylo by to moc snadný! Ven!“

„Za úsvitu! Pamatujte na to!“ s arogantním úsměvem a i se svou stráží opustil místnost.

„Do hajzlu!“ Kitty naštvaně znovu zhodila velkou, těžkou dřevěnou knihovničku, která se rozbila o zem.

„Okamžitě! Porada u mě doma! Hned!“ vykřikla a rázným krokem opustila kancelář v patách s trojčaty.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 6.díl: