OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 4.díl

16.09.2009 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1024×

„Protože ty s něma tentokrát nejdeš...“ poznamenalo jedno dítě, ale Kitty už blondýnce, která byla z dětí nejstarší podávala černou tašku s ovocem, které posbírala v lese a hrnula se ze dveří s bojovným výrazem ve tváři.

„Jacku!“ rázným hlasem prořízla nervozní atmosféru, která panovala mezi lidmi.

„Kitty...“ oslovil ji jemně a s výrazem, jako by netušil co se děje.

„Vy jdete pro další zásoby?“

„Ano...“ s ledovým klidem si skládal věci do batohu a Kitty nevěnoval žádný pohled.

„Jdu s vámi...“ prohodila jen tak mimochodem.

„Ne... nejdeš!“

„Byla jsem zatím na každé výpravě! Chci jít taky!“

„Nepůjdeš nikam!“
„Kde je Andrew?!“

„S tím se nedohodneš! Víš, že za výpravy a podobné věci zodpovídám já! A já říkám: ne!“

„Proč?!“ její klidný ton povolil.

„Někdo tu musí hlídat!“
„Ne! To je výmluva!“

Jack se zprudka postavil a pohlédl jí tvrdě do očí.

„Jsi jen malá holka! Malá holka, která chce změnit svět! Měla bys tu hlídat děcka a ne chodit po nebezpečných výpravách!“

„Věk nic neznamená!“

„Jsi holka! Slyšíš?!“

„Takže to jsme se vrátili do dob, kdy ženy byly diskriminované a něco míň než muži?“

„Nebudu s tebou debatovat! Nikam nejdeš!“

„To mi neuděláš!“
„Už sem to udělal!“

Do očí se jí hrnuly slzy a hluboko v sobě cítila křivdu. Velkou křivdu. Nechtěla, aby ji viděl, tak poraženou. Nechtěla mu potvrdit jeho názor na to, že je malou holkou.

Otočila se a rozběhla se ven z krytu.

„Kitty...“ slyšela za sebou Jackova tichá slova, ale neposlouchala je. Zdrceně si sedla ke kmeni velkého stromu a slepě zírala před sebe do známé krajiny.

„Malá holka... věk přece nic neznamená. On je pouze o pár let starší!!!“ nadávala v duchu.

Za necelé půl hodiny viděla jak skupina můžu vychází z úkrytu a k ní míří Jack.

„Kitty, promiň jestli jsem byl tvrdej, ale nechci, abys se ti něco stalo!“ nad těmito slovy se ušklíbla a vstala.

Zpříma mu pohlédla do unavených očí a skoro výhružným hlasem pronesla: „Možná jsem malá holka, ale i malé holky můžou dělat velké věci!“

„Jak chceš! Trucuj! Za chvíli tě vztek přejde! Nikam nepůjdeš!“ řekl přísně a vrátil se ke skupině, která se začala vzdalovat.

„Zatraceně! K čertu! Do pekla s tím vším!“ prudce se otočila a pěstmi udeřila do kmene stromu. Sedrala si kůži z kloubů, ale nevadilo jí to, protože stromu zasadila ještě kopanec.

„Ten strom ti za nic nemůže. Nechceš mi radši něco vysvětlit, Hvězdo?“ lekla se. Netušila, že je někde v okolí. Otočila se.

Stál klidně opřený o vzdálený strom.

„Nějak se tu v tom neorientuju...“ dodal a přišel k ní.

„Nevím co bych ti měla říkat, ještě pořád nevím, jestli jsi důvěryhodná osoba.“

„Ale no tak... když mi neřekneš fakta, ale jen ty blbosti kolem, tak nic neprozradíš a já se pokusím aspoň trochu zapadnout mezi vás...“
„Nemáš mezi nás zapadnout!“
„Vypadá to, že tu zůstanu na dýl než si všichni přejeme, protože se mi už asi nepoštěstí, že by se aktualizoval štít...“

„To asi ne...“ posadila se do trávy a on ji následoval.

„Začni od doby, kdy se objevili roboti!“
„Jsi normální? To ti toho budu muset nakecat!“
„Nevadí!“usmál se a čekal až začne.

„Bylo mi 14let...“ díval se jí do obličeje, a i přesto, že seděla naproti němu měla nepřítomný pohled, který se díval skrz něj. V očích byl vidět strach a bolest. Vzpomínky, které mu chtěla říct jako by viděla před sebou. „Tehdy se tu objevili roboti... jen malá hrstka lidí unikla... zbytek zabili nebo odvlekli...“ mírně jí cuklo v obličeji, jako by to celé prožívala znovu a pořád dokola.

„Ukryli jsme se tady... postarala jsem se o ty malé děti, které neměli rodiče a všichni tady měli dost práce sami se sebou a všem byly tyto děti naprosto ukradené...“

„Byla jsi skoro dítě a starala jsi se o jiné?“ nechápal, ale ona se nenechala vyrušit.

„Andrewa jsme jmenovali naším „hlavním“. Byl nejzkušenější a měl dobrou pověst. Všichni ho měli rádi... Později, když Jack dovršil 19. narozenin, dostal na starost veškeré odboje proti robotům a veškére konflikty s nimi. Mohla jsem... byla jsem...“ oči se jí leskly. „Byla jsem na každé té zatracené výpravě... pomáhala jsem, kde se dalo... a nikdo se mě neptal jestli to zvládám... já jsem šla... šla jsem... a teď? Teď mi řeknou, že sem malá holka! Tenkrát sem byla dítě, ale teď...“

Nejradši by ji obejmul, ale pak si to rychle rozmyslel. Nechtěl se s ní teď dostat do střetu.

„Já vím, že to zní vtipně, ale toto je poprvé co brečím, poprvé za celé dva roky co jsem tu. Nikdy jsem na to neměla čas... nebyl čas...“

Cítil se mizerně, ale obdivoval ji. Viděl jak je silná, ale každý jednou své síly vyčerpá. Musela dospět tak rychle. Ze dne na den musela začít rozhodovat nejen o sobě... její jediný špatný krok venku by mohl odhalit všechno.

„Promiň, už je mi dobře...“ falešně se usmála, ale Nick už v jejích očích neviděl slzy. Zase byly pryč.

„Kde se tu vzali ti roboti? Proč zrovna vaše země? Proč nešli dál?“

Sklopila oči. Na chvíli si myslel, že mu to řekne, ale ona zašeptala: „Já nevím...“ Zvedla oči. „Nevím to!“ řekla rozhodně. Lhala, ale sázela na to, že ji nezná tak dobře, aby ji odhalil.

„Mám tolik otázek...“ řekl.
„Ale já na ně odpovídat nebudu! Podle mě ti todle stačí!“
„Jednu jedinou. U nás kolují příběhy, že tady mají lidé nadpřirozené schopnosti.“ zasmál se.

„Na pověstích je vždy něco pravda!“ spyklenecky se usmála.

„Cože? Vážně?“
„Dělej, že sem nic neřekla!“

„Řekni mi to!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 4.díl: