OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 9.díl

13.10.2009 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1074×

Kitty vešla dovnitř. Děti seděly namačkané v rohu a držely se za ruce.

„Co se děje?“ zašeptal vyděšeně Mike.

Kitty se nadechla a dřepla si k nim.

„Musíme pryč.“

„Proč?“
„Protože nás hledají. A tentokrát nám nevýjde schovat se tady.“

„Máme se zbalit?“ „Půjdeme hned?“ „Kam půjdeme?“
„Půjdeme do Města a budeme chodit po skupinách.“

„A jak půjdeme my?“
„My půjdeme všichni pohromadě.“

Děti si oddechnuly, ale Kittin výraz byl pořád vážný.

„Proč se neusmíváš?“
„Ještě klidně můžete spát.“
„Nemáme se nachystat?“
„Jdeme jako poslední. Řada na nás výjde až zítra po poledni.“
„Cože?“
„Je mi to líto.“

Smutně se od nich zvednula.

„Ale říkala si, že to spěchá! Že nás hledají! Nebudeme tady moc dlouho?“ promluvila Susy.

„To nikdo neví...“

Kitty popadla své oblečení a během chvíle byla nasoukaná v jejím typickém oblečení a do brašny zastrkovala hvězdice.

Žádné z dětí nespalo, ale aspoň poslušně leželi.

„Jdu pro věci, které nám přidělí na cestu...“
„Půjdu s tebou!“ Nick byl jako na trní, když vyšli Kitty spustila.

„Přiřaď se k některé z prvních skupin.“
„Cože?! Půjdu s tebou!“
„Nepůjdeš! Nejsi odsud, kdyby se nám někdy povedlo spojit s vaší zemí, tak nehodlám riskovat, že jim budu muset říct, že jsme o tebe přišli kvůli blbosti!“
„Půjdu s tebou!“
„Nemůžeš!“
„A to proč?“
„Jack nás nechal jít poslední jen proto co umíme! Ty už moc riskuješ!“
„Ne! Umím se bránit!“
„Nemáš ani zbraň!“
„Tak mi ji dej!“

„Trefíš něco?“
„Ano! Trefím! Půjdu s vámi! Neuteču při prvním nebezpečí!“

„Dobře! Něco na obranu ti sehnat můžu!“

Chvíli mluvila s nějakým mužem, kterého Nick ještě pořádně neviděl a pak se vrátila.

„Tahle pouze roboty zmagnetizuje!“ podala mu do ruky jednu zbraň a pak vytáhla druhou. „Tahle už střílí!“
„Dobře...“ Nick jí to odkýval. Potom mu ještě naložila jídlo, které jim bylo přiděleno a sama nesla věci ke spánku a batohy.

Když se vrátili, děti už dávno přemohla únava a klidně oddychovaly.

„Budeme muset bojovat.“ zašeptala, když si sedala vedle Nicka ke zdi.

„Proč si to myslíš?“
„Cesta do Města trvá necelé dva dny bez přestávek, takže první skupina pro posily tam dorazí za dva dny nejdřív. Nemá to cenu. Zázrak bude, když odejde bez jakékoli úhony skupina před námi.“
„Třeba roboti příjdou později.“
„Půjdou po našich stopách.“
„Nemysli na to.“
„Nemám na to myslet?! Já na to musím myslet! Ty děti mi věří!“

Oba mlčeli a mlčeli tak dlouho, že Kitty prohrála souboj s únavou a odevzdala se říš snů.

Probudilo ji otevírání dveří, mezi kterými stál Jack a překvapeně se na ni díval.

Až teď pochopila proč.

Ležela opřená o Nickovo rameno a tulila se k němu.

„Kitty, můžeš sem?“ zašeptal.

„Jo! Už jdu!“ rychle se zvedla a vyšla za ním.
„Půjdu s vámi.“
„Ne to nepůjdeš!“
„Kitty, tak jdi se skupinou, která půjde teď.“

„Nemůžu je tu nechat!“
„Proč to děláš? Ty za nic nemůžeš! Neneseš za to zodpovědnost, nemáš na tom co se tenkrát stalo žádnou vinu!“

„Nemám žádnou vinu? Mám na to sakra velkou vinu!“
„Nemůžeš za to co způsobili tvoji rodiče!“
„Nemluv mi o rodičích!“
„Kitty...“
„Ne! Já půjdu s poslední skupinou a ty běž s kterou chceš!“
„Proč jsi vždy tak milá?“
„Jacku! Posloucháš se někdy? Ty tu začneš s tím, že já nejsem milá v situaci, kdy jde o život!“
„Ty nevidíš, že mi na tobě záleží? Ne, promiň, tobě je to jedno! Tobě jde jen o toho novýho kluka! Co on má? To, že je od jinud? To, že o něm nic nevíš?!“
„To přeháníš! Meleš tu blbosti nejde mi o něj!“
„Jacku! Další skupina je na odchodu!“ ozval se hluboký hlas.

„Už jdu!“
„Záleží mi na tobě...“ řekl ještě a odešel.

Kitty se to snažila z hlavy vyhnat dost dlouho, ale přišlo ji, že odchod dětí se čímdál víc oddaluje místo přibližování.

„Za tři hodiny půjdeme!“ oznámila jim. Byli tam už jen oni. Před několika hodinami je opustili všichni ostatní společně s Jackem.

Děti seděli namačkané u žebříku nahoru i s věcmi, které nesli. Spolu s nimi tam ještě zůstala Marie a David s Alenem.

Čas se snad ještě víc spomalil.

„Už jen hodinu a půl...“ zašeptala, když si u Oise všimla jejího nepřítomného pohledu.
„Je pozdě! Už jdou! Jdou sem!“poslední slova skoro křičela.

„Jdeme! Rychle!“ zakřičela Kitty a vrhla se nahoru po žebříku. Otevřela poklop a první co slyšela byly blízké vrzavé zvuky, které roboti vydávali.
„Je pozdě...“ zašeptala pro sebe. „Všichni zpátky!“ málem ze žebříku zhodila Nicka.

„Půjdu tam!“ začala.

„Můžeme s tebou!“ vyhrkl David.

„Ne! Někdo musí bránit děti jestli se mi něco stane!“

„Kitty!“
„Ne! Této skupině velím já! A já říkám, že půjdu já! Vím, že si myslíte, že si hraji na hrdinu, ale tak to není! Ti roboti mi vzali tolik věcí a tolik mi toho dluží, že si to s nimi potřebuju vyřídit.“

Nikdo jí neodporoval.
„Miku, můžu na tebe mít prosbu?“
„Jo... můžeš...“
„Všechno spal.“
„Cože?“

„Všechny ty spisy v naší místnosti! Spal je! Udělej z nich popel!“
„Ale vždyť jsou důležité...“

„Všechny sem je přečetla! Nesmí se dostat robotům! Všechny je znič, ano?“
„Dobře...“ i se Susy se rozběhl vykonat žádost.

„A já jdu.“ Kitty se nadechla a vylezla nahoru.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 9.díl: