Říkají, že nejsme lidi - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Chtěli jsme něco zjistit, ale vše se smazalo. Přišel za mnou Ben, čekala bych kohokoliv, ale Bena ne. Další pokračování mé povídky. Doufám, že se bude líbit.

08.10.2012 (15:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 929×

„Co to?" udělá Andy divný škleb.

„Co je, co se děje?" Ben se znova naklání až k němu.

„Mizí to, mizí to. Nedokážu to přečíst." Jde slyšet zoufalství v jeho hlase. Po chvíli pouští knihu a sedá si zničeně do křesla. Opakujeme to po něm. „Už jsem o tom slyšel. Jednou jsem tady četl knížku a ten konec se pořád vymazával a zase oběvoval. Ptal jsem se, co to je a recepční mi řekla, že to autorka asi ještě dopisuje. Tím pádem bych řekl, že někdo zjistil, že si to prohlížíme a začal to mazat."

„Můžou i zjistit kdo si to čte?" ptám se.

„To ne, ale podle mě ví kde."

„Takže tu za chvíli bude ostraha a zavřou nás? Za vloupání?" říká Amanda jako by nic.

„Asi jo," říká stejným hlasem Andy. Pak se Ben prudce otočí. „Co je?" ptá se Andy.

„Něco se dole pohlo. Jako by se otevřely dveře." Nakoukne přes zábradlí. Pak popadne bundu z křesla. „Dělejte pojďte, to je hlídač." Sebíháme potichu bočním schodištěm. Míříme ke dveřím, ale pak si všimneme dalších hlídačů.

„K oknu," ukáže Ben na pootevřené okno v další místnosti.

„Hele panstvo já je zaměstnám, mám propustku po zavíračce. Řeknu, že jsem si potřeboval něco zjistit a oni budou v klidu. Souhlasíme. Andy se vydává k jednomu z hlídačů, chvíli s ním o něčem diskutuje a pak ukáže, že můžeme jít. Ben otevírá okno a skáče ven do temné noci. Podává ruku Amandě. Ta se jí chytá a vyhupuje se na okno. Pak se Ben tiskne ke zdi a Amanda se snaží zapadnout co nejdál od okna. Slyším něco jako: Ještě dám mříže do oken. Tipuju to na hlídače. Ben pohotově chytá Amandu. V té chvíli se aktivujou mříže. Jsem za nimi. Pak si všimnu, že Amandina ruka prochází jednou z tyčí.

„Amando. Tvoje ruka." Amanda se otáčí a trhá rukou. Vidím její vyděšený obličej a tak jí šoupnu z parapetu ven. Běží ke stromu a tam se schovávají. Slyším cvaknutí. Zamčeno. Musím vymyslet plán, jak se odsud zítra dostat. Podívám se ven z okna, ale už tam nikdo není. Svezu se podél zdi. Beru jednu z knížek a v měsíčním světle si čtu, jak Stacey Brown, bojuje o holý život. Hlavní hrdinka se jmenuje jako já. Dívám se na obálku. Bílá je barva kouzel. Zajímavé. Po hodině čtení se vedle mě něco šustne. Nahlédnu a vidím tmavou postavu jak se blíží k oknu. Seskočím a schovám se hned pod otvor.

„Stacey? Stacey," volá Ben. Rychle se zvedám.

„Ježiš, Bene. Co tady děláš?"

„Andy tě odsud chtěl dostat, ale když je to zabezpečené tak to nejde. Donesl jsem ti něco na jídlo, za hodinu bude svítat." To už jsem tady tak dlouho? Ben se vyhupuje nahoru na parapet a já dělám to stejné. Podává mi krajíc chleba. Když se naše ruce dotknou, stane se něco divného.

Zrcadlo. Samé zrcadlo. „Bene." Směju se.

„Tady jsem zlatíčko." Přibíhá z jedné strany a objímá mě kolem pasu. Přivinu se k němu a políbím ho.

Prudce se nadechnu. Jako bych celou dobu nedýchala. Nemohla.

„Co je? Co se děje?" stará se Ben.

„Nic," zmůžu se jen na tři písmena. Nic. Nevím, jestli to co jsem právě viděla, bylo vidění či co, ale bylo to zvláštní. Beru si od Bena kus chleba a pomalu ho odždibuji. „Proč jsi tady?"

„Protože jsem ostatní přemluvil, že nemá cenu sem chodit." Nechápu.

„A proč jsi teda přišel?"

„Protože máme něco společného. Potřebuji zjistit co."

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování