Říkají, že nejsme lidi 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu delší kapitolka :) Přeji příjemné počtení a děkuji za každý komentář :) Vše se mění. Poprvé cítím opravdovou bolest a poprvé vidím dalšího klona kluka z mého snu. poznávám nové lidi, ale to ještě není všechno, protože to, co se stane příště, pro mě bude mnohem víc zázračnější. Nepředbíhejme však.

25.02.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 676×

Okamžitě jsem se otočila a dala se na rychlý útěk. Zaslechla jsem další stůj, ale teď už mnohem agresivnější.

„Objekt 375 na útěku!" zaslechla jsem, jak to někdo řve do vysílačky. Asi.

„Stůj! Okamžitě zastav!" Neposlechla jsem jejich další naléhání. Uslyšela jsem krátké dohadování a potom nějaké zvuky, které jsem neidentifikovala. Najednou mě přepadá strašná bolest v pravé noze. Do kotníku se mi zabodává ostrý předmět. Vykřiknu bolestí a snažím se běžet dál. Pak však zbraň (uvnitř mého těla) roztáhne další ostny, které se mi zaseknou o kost. Teď už se zhroutím v bolestech. Klečím a nohu mám za sebou. Otáčím se a vidím zakrvácený kotník a v něm zapíchnutý jeden velký osten. Kolem toho si všimnu, že mám vystupující kovové špičky. Ze zbraně vystupuje provaz. Ohlížím se, kam vede, a zděšení mě okamžitě přiměje škrábat se dál. I když nemůžu nohou pohnout, jak to bolí, o kousek dál se dostávám.

Provaz vede přímo k jednomu z maníků v černém. Ucítím na noze prudkou bolest a vyštěknu. Provaz se začíná navíjet. Rychleji a rychleji, a táhne mě k nim. Špičky se začínají vynořovat. Ječím bolestí a cítím první slzy. Jedu po hladké zemi. V pravé botě mám nůž! blikne mi hlavou a snažím se k němu dostat. Daří se mi to a odřezávám provaz. Zastavím se uprostřed cesty. Mezi místem, kde jsem byla zasažena, a mezi nimi.

Ozve se řvaní a vidím, jak bojovník znovu nabíjí zbraň. Co teď? Vidím, jak ke mně dobíhají a zavírám oči. Prosím.. prosím o pomoc.. pomozte mi někdo.. prosím.. prosím! Nad hlavou mi zašustí rychlý mihotavý zvuk. Jeden muž se odmrští dozadu a lehne mrtev na zem. A další a další. Všechny před sebou vidím mrtvé. Ztěžka polknu. Rychle se otočím a vidím Bena, jak drží pevně zbraň dost podobná pistoli. Má neproniknutelný výraz. Otočí se na mě a já si stačím všimnout v jeho očích strachu. Odhodí zbraň a vyběhne ke mně. Chytne mě za ruce a pomůže mi vstát. Já se však pod prudkou bolestí v noze svezu zase dolů. Chytá mě do náruče a beží pryč. Nevím, kolika dveřmi probíháme, a popravdě mě to ani nezajímá. V uších mi šustí a občas, když zavřu oči, abych si trochu zdřímla a ulevila si, slyším Benův hlas. Nevím, co říká, ale vždy mě to probere.

Když konečně vybíháme ven, všimnu si, že prší. Dopadají na mě studené kapky a chladí mi bolavou nohu. Zakláním hlavu a snažím se udržet oči otevřené. Nasávám čerstvý vzduch.

„Stacey!" zaslechnu jakoby daleko ode mě, „musíš mě poslouchat. Řekni něco, ksakru!" Rychlé probuzeníí smyslů mě vytrhne ze snění. Slyším najednou zase dobře a když se otočím, vidím, že u brány sedí Andy s Mandy v náručí.

„S-slyším," vypustím z úst tak, že to snad nemůže kromě mě nikdo slyšet. Položí mě na zem. Jsem najednou plně při smyslech, jako bych se probudila. Opírám se o studenou zeď a nechávám na sebe dopadat težké kapky deště.

„Co budeme dělat?" Jakmile toto vypustím z úst, u blízkého chodníku zastaví smykem auto. Všichni (co můžeme) se tam ohlédneme. Otevřou se dveře u řidiče a vykoukne na nás kluk. Čistě hnědé vlasy, stejně jako já. Postavu nedokážu odhadnout, když sedí, ale nemyslím, že by byl o něco větší než Ben. Jenom ty oči mě překvapí. Zelené jako jarní tráva. V mysli se mi vybaví ty krvelačné oči ze snu a je mi rázem jasný, že s tímto hochem budu mít ještě co dočinění.

„Nastupte!" zařve do větru, který zesílil. Nikdo se ani nehne. Zaslechnu za sebou dusot a vyletím na nohy, jako by mě na nože brali.

„Nastupte!" zopakuju po něm a sama se vrhnu k autu. Oběhnu ho a vskočím na místo spolujezdce. Byla jsem tam první. Nevím, co jsme čekala. Asi, že dupne na plyn a kamarády tam nechá. Ale on místo toho zmáčknul (jak jinak, zase všechno na dotykové ovládání) tlačítko a zadní dveře blíž k nim se otevřely. Ben zřejmě taky zaslechl dusot, protože sebou dost vyditelně cukl. Neslyšela jsem, co říká, ale Andy jenom zakýval hlavou, a jakmile si Ben převzal Amandu, skočil do auta. Zalezl až za mě. Ben pak nastoupil i s Amandou a vypadalo to dost složitě. Kluk nečekal, ani až dovřou dveře, prostě dupl na plyn. Zatáčeli jsme, zrovna když jsem zahlédla u místa, kde jsme nastupovali, další muže. Něco zařvali a pár jich vběhlo zpátky. Dál už jsem to neviděla.

„Nebudou nás pronásledovat," řekl už klidně ten za volantem.

„Jak to víš?" přimhouřila jsem oči. otočil se od pohledu na přední sklo a zavrtal se do mě.

„Nikdy nás nepronásledují." Na to jsem neměla co říct. Pokud však...

„Jak se jmenuješ? Co jsi zač a jak to, že jsi tady byl?" položila jsem mu hned tři otázky a napadaly mě další.

„Jake. To ostatní je na dýl." Neměla jsem sílu odporovat.

„Těší mě, Jaku. Já jsem Andy a tohle je Amanda," pohladil kamarádku po noze.

„Ahoj. A ty?" pohlédl do zpětného zrcádka na Bena.

„Ben," špitl a dál se věnoval oknu. Mezi nimi ležela Amanda. Hlavu na Benovi a nohy na Andym.

„Co se jí stalo?" řekl, když jsme zajeli do podivného tunelu. Vyložila jsem mu, jak jsem ji našla, a i to, jak mě prosila o pomoc. Nevím proč, ale cítila jsem, že z něj sálá dobro a láska. Nevím sice, co to má znamenat a jestli svému instinktu mohu veřít, ale byla jsem si jistá, že když už nás nezabil nebo nám neublížil předtím, tak že teď už to neudělá. Zpomalil a rozhlédl se na všechny strany. Pak zmáčknul další tlačítko na palubní desce. Vyjela mu nějaká klávesnice a on na ni naťukal pět čísel. Kontrolka zeleně zapípala a klávesnice zajela. Začali jsme se propadat. Vážně, nekecám. Před oknem se objevila další silnice, na kterou jsme hladce sjeli a pokračovali dál.

Zastavil v jednom z malých tunelů, ze kterého vedly pouze jedny dveře. Vystoupil a otevřel je. Vešel a já za nimi zahlédla modrá blikající světla. Slyšela jsem hlasy a pak ze dveří vyběhli lidi v bílích pláštích a s nosítky. Otevřeli dveře.

„Ahoj. Nebojte se. My vám neublížíme. Pomozte mi dostat tu dívku na nosítka, prosím." Jeho vlídný tón (doktora asi, snědá pleť, černé vlasy, modré oči) mě dostal do lepší nálady. Jako by ze mě něco spadlo a já si byla jistá, že teď už nám nikdo neublíží. Vtom se otevřely i moje dveře a byla v nich mladá žena, taky v bílém. Blond vlasy zastřižené po ramena. Laskavé modré oči.

„Ahoj. Já jsem doktorka Morganová. Pomůžu ti," ukázala na moji nohu a já přikývla. Pomohla mi z auta a venku mě posadila na vozíček. Odvezla mě do (nejsem si jistá) ordinace. Teda místnosti, kde byl stůl a lůžko. Pomohla mi na něj.

„Těď ti píchnu morfin. Pomůže ti. Pak tě uvedu do umělého spánku. Odstraním ti to zařízení z nohy a později se probudíš na pokoji. Jen mi řekni, jestli potřebuješ svázat nebo mi budeš důvěřovat," vyhrkla na mě, ale její vřelý tón zůstal stejný. Přikývla jsem.

„Důvěřuji vám," řekla jsem a opatrně se položila na lůžku. Krátká jehla mě píchla do ruky a pak už jsem upadla do hlubokého spánku.

« Předchozí díl

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování