Romulův dědic - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Will začíná s doučováním. To však přeruší nečekaná návštěva. Kdo jsou ti záhadní muži a co skutečně Arne ví? To se dočtete v této kapitole.
Pěkné počtení přeje TheHunter.

27.07.2012 (11:00) • TheHunter • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 637×

Romulův dědic – 1. kapitola

Will

Proběhl jsem bytem a pomalu otevřel dveře do bytu. Za dveřmi stála drobná Arne, na sobě měla šedé šaty s černým pruhem, které ji sahaly po kolena.

„Ahoj, pojď dál.“

„Ahoj, díky,“ poděkovala a vešla do bytu.

„Pojď, prosím tě, za mnou.“

„Jasně. Pěkný byt.“

„Dík. Tak kde začneme?“ zeptal jsem se.

„Největší mezery mám v řecké Mytologii.“

„Jasně. Tak začneme. Při studování by sis měla nejlíp číst tohle,“ řekl jsme a ukázal jí knížku, „to jsou Staré řecké báje a pověsti. Mně to docela pomohlo a…“

Ve výkladu mě přerušilo zazvonění zvonku.

„To bude nejspíš moje mladší sestra, asi si něco zapomněla,“ vysvětloval jsem při cestě ke dveřím.

Otevřel jsem.

„Co je?!“ vyštěkl jsem, aniž jsem si všiml, kdo stojí ve dveřích.

Ve dveřích stáli dva muži v oblecích. Vypadali úplně stejně. Krátké černé vlasy a sluneční brýle.

„Hledáme pana Huntera. Neznáte ho?“ zeptali se současně.

Na chvíli mě ovládl pud sebezáchovy. Ale ta chvíle úplně stačila. Ruce mi vystřelily jako neřízené střely, a než jsem se stačil rozkoukat, oba upadli na zem.

Přeskočil jsem je a dal se po schodech na útěk.

Jak jsem utíkal, slyšel jsem za sebou klení.

Otevřel jsem hlavní dveře a vyběhl ven.

Najednou se mi zatmělo před očima. Ztrácel jsme pevnou půdu pod nohama.

S ladností ruského ledovce jsem dopadl na zem. Něco mě praštilo do obličeje.

Chvíli mi trvalo než jsem se rozkoukal.

To co jsem uviděl mě zaskočilo.

„Arne?!“ zalapal jsme po dechu.

„To nebylo chytré, Wille,“ řekla tiše a masírovala si klouby na ruce, které mě položily k zemi.

Otevřely se dveře a z nich vyšli pánové v oblecích. Jeden si držel nos. Zřejmě jsme mu ho zlomil. Ten druhý se chytal někde v oblasti žeber.

„Hoši, zatím nastartujte, za chvíli jsme u vás. A my dva si musíme promluvit. Pojď dovnitř,“ řekla a pomáhala mi na nohy.

V bytě jsem se nejdřív vydal pro zmrzlou zeleninu. Pak jsem se posadil na pohovku a přitiskl si příjemně ledovou zeleninu na obličej.

Potichu jsme vydechl blahem.

„Neboj, tahle se zahojí rychle, už se u tebe totiž projevují Příznaky.“

„Jaké Příznaky,“ zeptal jsem se nechápavě.

„Hele, já ti odpověď dát nemohu, ale vím kdo může.“

„Kdo?!“ vyhrkl jsem.

„Počkej na mě v deset u stadionu Kings, vše ostatní se dozvíš v ten správný čas,“ vysvětlila mi a zmizela.

„Jo a taky ti může něco říct o tvém otci,“ dodala ve dveřích.

Otec. Srdce se mi rychle rozbušilo a já ucítil ránu minulosti. Tahle rána se asi ještě nezahojila.

* * *

Na to, že byl květen, tak bylo před stadionem docela zima. Naštěstí jsem si s sebou vzal koženou bundu.

Podíval jsme se na hodinky. Za pět minut deset, mám ještě chvíli.

Zdálky se začalo ozývat vrčení motoru a za chvíli se ke mně přiblížilo auto. Přede mnou se zastavilo nádherné auto. Byl to Chevrolet Impala z šedesátého sedmého.

Na místě řidiče seděla povědomá postava.

„Nastup,“ pobídla mě Arne.

Nasedl jsem pomalu jsme se rozjeli.

„Pěkné auto.“

„Dík, je trochu upravené.“

„To jako tuning?“ vyzvídal jsem.

„Spíš bych tomu říkala ´vylepšení´,“ usmála se Arne.

„Hele, kdo je teda ten chlap, za kterým jedem?“ zeptal jsme se po chvíli.

„Jmenuje se Markus, je z nás nejstarší.“

„Z koho, Nás?“ zeptal jsme se nechápavě.

„Uvidíš, všechno má svůj čas. Zatím se spokoj s tím, že ti dá odpovědi na tvé otázky.“

Cesta potom trvala asi půl hodiny než jsme doje k našemu cíli.

Bylo to velké sídlo. Vážně by mě zajímalo, kde na to ti lidi berou peníze, protože tohle bylo něco. Návštěva muzea je oproti tomuhle nic.

Zaparkovali jsme před vchodem a vešli jsme dovnitř.

Za dveřmi se skrýval úplně jiný svět. Bylo tady docela dost lidí a vypadalo to, že se něco slaví.

Arne mě chytla za ruku a neskutečnou silou se táhla po schodech nahoru. Ani jsem se neptal, protože jsem znal odpověď: za Markusem.

Chvíli jsme šli rovně, a pak vpravo k dveřím s ochrankou.

„Nazdar hoši,“ pozdravil jsem je, „co dělá nos? Hele, chtěl bych se vám za to omluvit.“

„Za nic se neomlouvej,“ řekla mi Arne, „nebyl jsi to ty.“

Radši jsme se neptal jak to myslí.

„Jsi nervózní?“ zeptal se.

„Trochu,“ připustil jsem.

Hluboce jsem se nadechl. Tak jo, jdeme na to, je čas, abych poznal nové lidi.

Chtěl bych v první řadě poděkovat TerryBells, která mi udělala parádní video k povídce. A chtěl bych vás poprosit o komentáře, jak se vám povídka líbí.

« Předchozí díl

Autor: TheHunter, v rubrice: Povídky » Na pokračování