OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Romulův dědic - 2. kapitola

31.07.2012 (20:00) • TheHunter • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 479×

Romulův dědic – 2. kapitola

Will

Otevřel jsem velké dveře a vstoupil do velké pracovny. Uprostřed místnosti byl velký stůl s křeslem, ve kterém někdo seděl.

„Pojď dál Wille,“ pobídl mě.

Pomalu jsem vešel do místnosti a usadil se v křesle, které stálo před stolem.

„Rád vás poznávám,“ začal jsem.

„Já tebe taky.“

„Prý mně můžete dát odpovědi.“

„Ano, to mohu. Tak se tedy ptej.“

„Mám jen jednu otázku: Co se to se mnou děje?“ zeptal jsem se.

Markus byl svalnatý, měl hnědé vlasy a  modré oči. Vypadal skoro jako Brad Pitt.

„Procházíš vývinem, ale ne nic jako puberta, tohle mnohem silnější. Víš, kdo byl Romulus?“

„Jasně. Zakladatel Říma.“

„Ano, ale nejen to. Jako malého ho vychovávala vlčice a díky nějaké náhodě se stal prvním vlkodlakem. Já vím, že to zní absurdně, ale je to tak. Ty jsi jeden z posledních potomků Romula. Ale vlkodlakem se nemůže stát každý. TY máš to štěstí a začali se u tebe projevovat Příznaky. To je jen začátek. Za týden, v sobotu, za úplňku dojde k proměně. Jestli mi nevěříš tak se podívej. Arne?“

Něco mi začalo dýchat na krk. Pomalu jsme se postavil a otočil.

Přede mnou stál hnědý vlk, ale ne obyčejný, tenhle snad dvakrát větší než normální.

Během chvilky se vlk změnil v Arne, která byla úplně nahá. Já na to jen civěl jako idiot.

Arne si ode mě vzala bundu a oblékla si ji.

„Neboj, vrátím ti ji,“ pronesla, když odcházela.

„Tak, jsi připraven na výcvik?“ zeptal se mě po chvíli Markus.

„Výcvik?“

„Povede tě Arne. Ale teď by ses měl jít připravit do pokoje. Je na konci chodby, poslední dveře vlevo.“

* * *

Pokoj byl docela pěkný. Bílé stěny, velká, měkká postel, velká skříň, ve které byly pěkné šaty a hlavně stůl s malou zbrojnicí, prostě vše, co potřebuje normální člověk k životu.

Někdo zaklepal. Já to skoro nevnímal.

Seděl jsem na posteli.

Co má všechno znamenat? Proč já, proč sakra já? Hlavou se mi honila spousta myšlenek podobného tipu.

Dveře otevřela Arne.

„Jsi připravený?“

„Na co?“ zeptal jsem se jí.

„Na výcvik, no, zatím na zkoušku,“ vysvětlovala.

„Jakou zkoušku?“

„Řeknu ti jen tohle: Jestli máš v sobě vlka, a já věřím, že ano, tak to pro tvoje instinkty bude jednoduché.“

„Jestli se můžu zeptat: Jsou tady jen vlkodlaci nebo i další bytosti?“

Vstal jsem a vyšli jsme z pokoje směrem za sídlo.

„Jasně, že jsou, ale nejvíc jsme rozšířeni my a upíři. Ale nejsou to ti sladcí kluci, co se zamilují do středoškolačky, jsou to pěkní hajzlové. Jediné výhody pro nás jsou slunce a měsíc. Během dne je neuvidíš. A za svitu měsíce jsme silnější než ve dne.“

Došli jsme na místo. Byla to malá aréna.

„Tohle je pro tebe. Dean ti to chtěl dát.“ Arne vytáhla z kapsy nádherně zdobený lovecký nůž.

„Co? Otec něco takového měl?“ zeptal jsme se nevěřícně.

„Jo. A byl na něj pyšný. Chtěl ti ho při téhle zkoušce předat.“ Podala mi ho.

Byl nádherný. Snad třicet centimetrů dlouhý a z oceli, rukojeť je z mahagonu a je na ni vyrytý vlk.

„Tak běž dovnitř,“ pobídla mě Arne a zavřela za mnou.

Arne se teď byla na vrcholu zdi.

„Takhle si prověříme tvoje instinkty. Připraveném?“

Přikývl jsem.

Slyšel, jak se za mnou něco otvírá. Najednou kolem mě začali kroužit tři vlci.

A sakra. Nevypadali, že by se chtěli kamarádit. Ne, tihle přišli na hostinu. Takže jediné, co stálo mezi mnou a smrtí byl můj nový nůž.

Záda. Rychle jsme se otočil a zabořil nůž vlkovi do chřtánu. Jak to, že jsem to věděl?

Bok. Rychle jsme se přikrčil a zdvihl ruku s nožem. Rychle jsme se zdvihl a vyrazil proti třetímu vlkovi. Ten po mně skočil a já jen tak tak uhnul na stranu. Nůž bleskově vystřelil a zajel mu mezi žebra, přímo do srdce.

Podtrženo sečteno: Jednomu projel nůž hlavou, druhému rozpáral břicho tak, že by ho nikdo nedokázal sešít a třetí, kterému nůž jednou ranou zastavil srdce.

„Něco podobného jsem dlouho neviděla.“

„Já taky.“ Tohle budu muset ještě chvíli rozdýchávat.

„Pojď, hodím tě domů. Zítra se pro tebe stavím a odpoledne začneme s tréninkem.“

„Tak jdeme.“

 Prosím, pište, jak se vám povídka líbí a co by jste změnili. Díky za rady. TheHunter

Autor: TheHunter, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Romulův dědic - 2. kapitola: