Romulův dědic - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Will začíná s tréninkem. A dozvídá se nová tajemství,a to nejen od Arne.
Pěkné počtení přeje TheHunter.

04.08.2012 (18:00) • TheHunter • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 514×

Romulův dědic – 3. kapitola

Will

Vstal jsem z postele a vydal se do kuchyně splašit něco k jídlu.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě Jess. Jen málo lidí nás považuje za sourozence. Já jsem vysoký, hnědovlasý a mám hnědé oči. Zato Jess je blondýnka, drobná a má modrozelené oči. Jediné co máme společného jsou naše povahy a tvrdost úderu. Někdy dokáže kopnout silněji než kůň.

„Dobré,“ pozdravil jsem a vytáhl z ledničky máslo.

„Jak bylo s Robem?“ zeptal jsem se, když jsem mazal máslo na chleba.

„Dala jsem mu kopačky. Zahýbal mi.“

„Vykašli se na to,“ bylo jediné co mě napadlo.

Dojedl jsem a šel se převléct. Sedl jsem si před stůl a prohlížel jsem si nůž.

Jak jsem se na něj díval, neviděl jsem chladnou ocel. Viděl jsem vzpomínky, na mé první opravdové zabití.

Poprvé v životě mi moje Instinkty zachránily život. Jak to, že my pomohly až teď, vždyť bylo tolik příležitostí, tolik šancí.

Zazvonil zvonek. Ode dveří šlo slyšet jak se Jess s někým baví, byl to povědomý hlas. Ale Arne to není, ta přijde až odpoledne, to si pamatuji, že říkala.

„Nazdar,“ pozdravil mě David.

„Čau,“ pozdravil jsem ho.

„Co takhle někam vypadnout?“ navrhl David.

***

Bar nebyl z největších. Pár barových stoliček a několik sedaček u velkého okna. Podlaha a obložení bylo ze dřeva, nejspíš cedr. Vypadalo to tam docela útulně. Často jsme sem s Davem chodili.

Během chvilky nám donesli pití.

„Tak, co dělá rána?“ zeptal jsem se ho.

„Lepší se to. Ale ještě chvilku se to bude… hele není to Arne?“

Najednou se u našeho stolu objevila Arne a podivně se usmívala.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se.

„Jasně,“ odpověděl za mě David s úsměvem.

„Jak jsi nás našla?“ zeptal jsem se.

„Jess. Hele, nezdá se vám, že tu něco smrdí?“ zeptala se Arne.

„Já nic necítím,“ odpověděl David.

Arne se na něj podivně zadívala. Pak ho rychle chytla a vedla ho ven na parkoviště za barem.

„Co to sakra děláš?“ zeptal jsem se jí.

„Ty to necítíš?“ zeptala se mě.

Až teď jsem to ucítil. Nešlo to popsat, bylo to vážně divné.

„Ty jsi upír?!“ zeptal jsem se nevěřícně.

„On není upír, ale smrdí tak. Co jsi?“

„Poloupír,“ řekl potichu David.

No jasně, kdyby byl upír, tak nevyleze na sluneční svit.

„Takže, co teď uděláme?“ zeptal jsem se Arne.

Než stačila odpovědět, tak se ji David vysmekl a odzbrojil ji. Arne spadla na zem a David ji přiklekl s napřaženou rukou.

„Ani to nezkoušej,“ upozornil jsem ho, když jsem mu položil nůž na krk.

David pomalu ustoupil. Nůž upustil a zvedl ruce nad hlavu. Arne si vzala nazpět nůž.

„Ty víš, že bych to neudělal. Já nejsem jako oni.“

„Běž!“ přikázal jsem mu. David se otočil a odkráčel pryč.

„Jsi normální?! Vždyť patří k nim.“

„Ne, není. On je jiný,“ odpověděl jsem jí. Ale jestli ještě jednou udělá nějakou kravinu, tak to pro něj nebude dobré.

***

Trénink začal.

V rukou jsem svíral katanu. Proti mně stála Arne. Začala výpadem, který jsem vykryl a přešel do protiútoku. Chvíli jsme tak pokračovali v šermu.

„Myslíš, že se mu dá věřit?“ zeptala se Arne, zrovna když jsem odrazil její útok.

„Doufám. Celou tu dobu to mohl tušit, ale nic mi neudělal.“ Navíc znám ho už od základky. Tohle tu ještě chybělo. Nejen že se mám za týden proměnit ve vlka, ale ještě se ukáže, že můj nejlepší kámoš je poloupír.

„Jak se vlastně člověk stane poloupírem?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš se musel narodit,“ přemýšlela Arne.

„Docela ti to jde. Tak teď zkusíme střelbu,“ řekla mi po chvíli a šla směrem ke střelnici.

Neptejte se mě, kde sakra vzali střelnici, protože to nevím. Ale byla tam.

Arne mi nejdřív ukázala, jak se má střílet a potom mi předala zbraň.

Tři výstřely vyšly ze zbraně a já ucítil jak mi to škube s rukama. Podíval jsem se na terč. Všechny tři střely se prošly kolem středu.

„Jsi rozený talent,“ pochválila mě.

„Dal bych si sprchu.“

„Tak pojď,“ pobídla mě.

***

Sprcha byla vážně skvělá. Nádherně mě to osvěžilo. Oblékl jsem se a vydal se hledat Arne.

Ta seděla v obýváku na pohovce. Teda to aspoň tak vypadalo, i když ta místnost byla mnohem prostornější. Na zdech byly různé trofeje z lovu a u jedné stěny byl dokonce vypreparovaný medvěd, který stál na zadních.

Posadil jsem se vedle ní. Arne pozorovala dvě vikingské sekery, které byly pověšené na zdi.

„Jak dlouho se znáte s Markusem?“ zeptal jsem se.

„Déle než dva tisíce let. Setkali jsme se v Teutoburském lese. Markus vedl jednu z legií. Já šla s Germány proti němu. Bylo to o hubu, protože jsem musela jít v přestrojení. Když jsme se s Markusem střetli, tak mě málem zabil, ale poznal, že jsme stejní. Tak mě pustil a utekl. Ale poznali jsme se až při křižáckých výpravách.“

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal jsem se překvapený.

„Zhruba dva tisíce padesát let. Možná víc, proč?“

„Já jen,… to jste všichni dlouhověcí?“

„Ne, to ne. Jen pár z nás má ten dar. Možná i ty.“

Tak by bylo šílené, žít dva tisíce let.

Do místnosti vešel nějaký chlap. Nejdřív se hluboce uklonil a potom předal Arne dopis. Potom se znova uklonil a odešel. Arne četla dopis a potom se na mě podívala.

„Máme práci. Našli jsme upíří sídlo a ty jedeš se mnou. na Markusův rozkaz.“
Tak tohle bude ještě hodně zajímavé.

Doufám, že se vám kapitola líbila.

Autor: TheHunter, v rubrice: Povídky » Na pokračování