OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 24. kapitola

14.07.2009 (17:06) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 926×

Valerius se rozhlídl po svém pokoji, k vlastnímu udivení zjistil, že usnul. Na tváři se mu rozlil spokojený usměv, nespal už tolik let. Vzrůstající láska k Betany ho unavovala. Pomalu protáhl své ztuhlé tělo, cítil se příjemně odpočatý. Myšlenky v hlavě se mu na chvíli utřídily. V krbu, který vévodil celému pokoji, tiše zapraskalo. Valerius kousek odsunul křeslo, nohy položil na taburetku před sebou a natáhl se pro rozečtenou knihu. V místnosti panovalo přítmí narušené pouze pohasínajícím ohněm. Přečel několik stránek a znuděně knihu hodil zpět na stůl. Nedokázal se soutředit natolik, aby mu písmenka dávala smysl. V hlavě se mu opět pomítaly obrazy té půvabné dívčí tváře. Rozrušeně chytil dřevěné opěradlo křesla, to se pod tlakem jeho stisku rozdrolilo. Rozhodl se dát si teplou sprchu, potřeboval se zbavit Beth, v nose ho stále šimrala ta dokonale vyvážená vůně a v dlani cítil dotek její sametové horoucí kůže. Slabě zavrčel a stiskl ruku v pěst. Potřeboval se rozptýlit.

Postavil se do vany a pustil na sebe proud horké vody. Napětí ze svalů se pomalu vytrácelo, ale podvědomě tušil, že jakmile vyjde z koupelny, bude zase nazačátku. Bethany ho pronásledovala jako jeho vlastní stín. Kam se hnul, tam ho dráždil pach její krve. Dlaně zapřel o dlaždice pod sprchou a sklonil hlavu. Voda mu ihned smáčela vlasy, jen tam tak stál. Pára mu pomalu pročisťovala plíce zamořené její vůní...

Zastavil vodu v rychlosti se osušil, s ručníkem kolem pasu přešel ke skříni. Postupně přehazoval jednotlivé kusy oblečení, nakonec se rozhodl pro tmavé džíny a černou košili. Po očku mrknul na nástěné hodiny, bylo něco po půlnoci, dost času na to, aby se ve městě trochu pobavil. V černém BMW vyjel do svého oblíbeného podniku 4 Roses, kde se pohodlně usadil do soukromého boxu a objednal si koňak Rémy Martin Louis XIII, který si nechával dovážet na objednávku, jedna sklenka vyšla asi na sto dolarů, ale Valeruis si velice rád dopřával luxusní věci, alkohol nevýmaje. Pomalu se napil, chvilku převaloval koňak po jazyku, užíval tu bohatou hřejivou chuť a pak polkl. Čichové buňky pošimralo aroma jasmínu, portského, doutníků, jedním slovem symfonie vůní sedmdesát let zrajícího klenotu. Dával si ho pouze příležitostně, protože těchto lahví se za rok vyrobilo poskrovnu, dnes měl ale chuť se rozmazlovat. Elegantním gestem pokynul na obsluhu, číšnice mu okamžitě přinesl drobnou cedrovou krabičku ve které se ukrýval další poklad – doutník San Cristobal El Morro. „Ještě nějaké přání pane?“ Valerius po ní střelil pohledem, byla docela pělná, ještě mladá a hlavně nová. Neměla nejmenší tušení, že pokud Valerius přijde v takovém rozpoložení nemá rád, když se něho mluví. Dnes to však bylo trochu jiné. „Posaďte se,“ neptal se jestli chce nebo ne, jeho slovo v tomto podniku bylo něco jako nepsaný zákon. Poslušně si sedla naproti. Srdce se rozpumpovalo rychleji, do tváří se jí nahrnula červeň a ona cudně sklopila oči. Valerius se naklonil přes stůl a ukazováčkem zvedl její bradu. „Předemnou se nemusíš stydět,“ promluvil tichým téměř hypnotickým hlasem. Při poslechu jejího zrychleného tepu se mu seběhly sliny. Její štíhlá šíje přímo volala po tom, aby okusil. Dlaní poklepal na sedadlo vedle sebe, což bylo jasným zamením, aby si přisedla k němu.

Vzal její drobnou ručku do své, trochu se otřásla při jeho chladném doteku. Naklonil se blíž k ní. „Si opravdu půvabné děvče,“ zašeptal jí přímo do ucha a letmo ji pod ním políbil. V hlavě mu hučela její rozprouděná krev. „Půjdeme se projít?“ zeptal se. Dívce náhle vyschlo v krku, místo odpovědi jen přikývla. Zrovna když se zvedala k odchodu do boxu se přes ozbrojenou stráž prodral Cooper. Valerius si ho změřil přísným pohledem. „Zdravím tě příteli,“ provokoval ho medovým tónem svého hlasu. „To si nech pro někoho, kdo ti na to skočí,“ vyštěkl Coop. Valerius se otočil na servírku. „Odložíme to na později drahoušku, najdu si tě,“ galantně polibil hřet její ruku a naznačil, aby je opustila. Celá červená odešla.

„Kde je?“ zavrčel lovec. „Coopre, Coopre, kazíš mi zábavu,“ sykl a zavrtěl hlavou naooko posmutněle. „Nemám náladu na ty tvoje hry Valerie, chci zpátky svojí ženu!“ odsekl naštvaně. „Kde bereš jistotu, že je to stále tvoje žena?“ bavil se tím, jak snadné je Coopera vyprovokovat. Nechtěl si Bethany připomínat. Když se konečně zbavil jejího obrazu opět se mu připoměla touto nezvanou návštěvou. V další vteřině proti němu vyrazila Coopova pěst, nestačil včas zareagovat a to ho dopálilo. „Kde bereš tu drzost vstoupit na můj pozemek? Kvůli ní jsem ušetřil tvůj život a ty místo toho, abys mi poděkoval se chováš takovým to hrubým způsobem,“ zavrčel. „Za nic jsem se tě neprosil, raději bych tam chcípnul, než aby se Beth dostala do tvých spárů!“ zařval a vytasil proti Valeriovi zbraň. „Stále ta samá ohraná písnička, už mě to trochu unavuje lovče,“ na poslední slovo přidal opovržení. „Uvědom si, kdo si ty a kdo jsem já,“ odmlčel se, „Dneska na tebe vážně nemám náladu, vypadni nebo tě zabiju,“ zavrčel nakonec Val. „Ani mě nehne,“ ochránce si stál paličatě za svým. Valerius se zvedl, dlaně zapřel o hranu stolu a nevrle zavrčel, z jeho postoje šla hrůza. Cooper se vzdorovitě postavil proti němu, jejich obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. „Poslední varování, zmiz, dokud můžeš,“ pronesl vážně. „Až mi vrátíš to, co mi patří.“ Valerius se rozesmál. „Tak ona ti patří? Je snad tvůj majetek? Je mi z tebe zle Coopre, kde je ta úcta, kterou si jí sliboval při sňatku? Vůbec si nevážíš toho, co máš,“ vykřikl, jeho hlas se rozechvěl narůstajícím vztekem.

Cooprovi povolily nervy, zaklonil se a dal upírovi pořádnou hlavičku. Valerius se šokovaně svezl na sedačku. „Už to vážně přeháníš,“ zvedl se a skoči mu po krku. Pevně mu semkl ruce kolem hrdla, nevšiml si toho, že Cooper zmáčknul vysílačku a tak dal znamení svým mužům. Během několika vtěřin se uzavřený box zaplnil dalšími lovci. Čtyři muži popadli Valeria za paže, pěvně ho drželi, zatím co ho jejich vůdce naštvaně kopal do břicha. Valerius si olízl krev z roztrženého rtu, rána se okamžitě zacelila. „Možná bych tě měl upozornit na to, že …“ další kopanec ho umlčel, kolena se mu bolestně podlomila, cítil jak mu Cooper těžkou botou zlomil několik žeber. „Dost,“ odstrčil svého přítele Reef. „Přestaň se chovat jak magor, chápu, že ti na ní záleží, ale takhle ji zpět nezískáš,“ zašeptal mu do ucha tak tiše, aby to slyšel jen on, ale Valerius to díky upířím smyslům zasléchl též. „Svatá pravda negře,“ oddechl těžce. „Pokud se do svítání nevrátím, můžeš se těšit, že ti mí lidé pošlou tu tvou krásku po kouskách,“ blafoval, ale nikdo jeho lež neprokoukl, netušili jak hlubokou náklonost k Bethany cítí. Všichni v jeho sídle měli jasný příkaz, nikdo nesměl Beth zkřivit jediný vlásek. „Ty parchante!“ vybouchl znovu Cooper a uděřil ho pěstí do obličeje. Tenhle plán mu očividně nevyšel podle představ. „Jestli se jí jenom dotknou, udělám ti ze života peklo.“ „Už se stalo,“ zamumlal Val. „Jak si můžu být jistý, že je na živu?“ „Když se v noci pokoušela uprchnout, vypadala víc než živě,“ utrousil Val. Cooperovi se vzedmula hruď pýchou. „To je moje holka,“ pomyslel si hrdě. „A jak mám vědět, že když tě teď pustím tak jí nezabiješ?“ Valerius jen pokrčil rameny, podařilo se mu vytrhnout se ze sevření a jedním sotva postřehnutelným pohybem spustil alarm přidělaný pro nouzové případy na spodní desce stolu.

Dvěře boxu se rozletěli na tisíc kousků a v nich se objevila Valeriova stráž v plné zbroji. „Konec zábavy,“ zasmál se starší blonďatý upír, co jim velel. Boj netrval ani pět minut, než se jim podařilo zabít tři lovce a zbytek vyházet ven z podniku. Valerius se opět pohodlně posadil na své místo a dopil sklenku koňaku. „Jasone,“ zvolal. „Ano pane?“ upír se hned postavil do pozoru. „Přiveď mi tu černovlásku z baru.“

„Omlouvám se za to nemilé přerušení naší konverzace,“ šarmantně se na ni usmál. Servírka se opět zamotala do jeho nebezpečné sítě. „Už jsem ti dneska řekl, jak si nádherná?“ v obličeji se jí opět objevil růženec. Její krev se opět rozproudila rychleji. Upír se zhluboka nadechl, nasál do plic příjemnou mladou vůni. „Jsi tak sladká,“ zašeptal vášnivě a dívka se polichoceně usmála, netušila, že tohle je to poslední, co kdy slyšela. Valeruis se k ní znovu naklonil a políbil její štíhlou šíji. Zalapala po dechu, když se do jejího hrdla zařízly jako břitvy ostré špičáky, kterých si ve svém okouzlení ani nevšimla. Nikdo se k ní nechoval tak galantně jako Valerius, pro ostatní byla obyčejnou servírkou, ale on jediný s ní jednal jako s bohyní. Umírala vlastně šťastná a s úsměvem ve tváři...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 24. kapitola: