OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 28. kapitola

23.07.2009 (16:35) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1019×

Cooper si ostýchavě přisedl k Beth. „Můžu,“ ujistil se, jestli jí jeho společnost nebude vadit. Mlčky přikývla, tak se usadil naproti ní. „Tak jak je?“ mluvil tiše. „Nepamatuju si tě,“ přešla bez varování rovnou na bolestivé téma. „Vybavuje se mi všechno, jen ty ne. Viděla jsem naší svatební fotku.“ Odmlčela se. „Je to divný prohlížet si zapomenuté okamžiky svého života,“ zoufale si vzdychla. „Tak rád bych ti pomohl,“ položil svou horkou dlaň na její ruku. Nebylo jí to nepříjemné, ale necítila se v jeho přítomnosti dobře. Byl to pro ni naprosto cizí člověk. Smutně se pousmála. „Je mi to líto Coope, nechápu proč se mi vybavuje všechno kromě tebe.“ Cooper zatnul zuby. Všimla si na jeho tváři toho vnitřního napětí. „Za to může on,“ procedil nakvašeně. Pomyšlení na Valeria jí mučilo, stýskalo se jí po jeho mrazivých dotecích, nespoutané vášni a přitom naprosto oddané lásce. „Je to zvláštní chemická látka, kterou vyplavuje jeho kůže. Je to jako virus. Napadá mozkové buňky a přeprogramovává hormony lásky. Jelikož je nejstarším ze všech upírů je jeho působení na ženy dokonalé účinné.“ Zmlknul. V první chvíli ho to vůbec nenapadlo, ale v posledních několika hodinách ho hlodala myšlenka, jestli mezi Valeriem a Beth nedošlo k něčemu víc, k něčemu, co by tohle zpropadené okouzlení ještě posílilo. Obával se toho nejhoršího, ale ve skrytu duše doufal, že mu nepodlehla...

„Kdy to odezní?“ zeptala se tiše. Cooper jen pokrčil rameny. „Chtěla bych se projít,“ úplně odbočila od tématu. „Promiň, nemůžu tě pustit ven. Vím, že tě to k němu táhne, ale patříš mezi nás,“ na konci věty se mu zlomil hlas. Měl před sebou ženu po které toužil, kterou miloval z celého srdce a nemohl se jí ani dotknout. Tolik toužil po jejím objetí, po políbení. Chtěl se zmocnit jejího těla a pomilovat ji tak, jako nikdy předtím, jenže nesměl. „Promiň,“ omluvil se, zvedl se od stolu a chystal se k odchodu. „Coope,“ vyslovila jeho jméno s takovou něhou, že ho na chvilku zaplavila vlna radosti, jestli se její pamět nevrátila. S jiskřičkami naděje v očích se k ní otočil. „Ano?“ upřeně se jí zadíval do očí. Z toho pohledu jí píchlo u srdce. „Povídej si se mnou, pomoz mi najít samu sebe. Mám v hlavě tolik mezer, že se z toho asi zblázním.“ V koutku oka se jí zatřpytila slza. Znovu se posadil, tentokrát vedle ní. Vzal její drobné ručky do svých velkých dlaní. „Ptej se na co chceš,“ pronesl rezignovaně. „Jak jsme se seznámili?“ každá otázka týkající se jejich vztahu ho týrala jako rány bičem, přesto se pousmál. Tahle vzpomínka patřila mezi jeho nejoblíbenější.

„Nevím jestli si pamatuješ, že si utekla z děcáku?“ přikývla, to si matně vybavovala. „Ten den hrozně pršelo, a ty sis uvědomila, že nemáš žádné peníze a měla si hlad. Doběhla si až do přístavu, kde sis mě vyhlídla jako oběť zločinu.“ „Chtěla jsem tě zabít?“ vyděsila se, což Coopera pobavilo, trpce se pousmál. „Ne, chtěla si mi ukrást peněženku,“ pokračoval v podrobném líčení celé té situace. Bethany se zvonivě rozesmála – další rány bičem, přes jeho krvácející srdce. Sevřel její ruce pevněji. „Promiň Beth,“ špitl. „Za co?“ než stačil mrknout přitiskl své rozpalené rty na ty její. Hladově se dobíval jazykem do jejích úst. Zpočátku se bránila, jenže jeho ruce ji pevně objali kolem zad. Nemohla se vymanit z jeho sevření. Nakonec své vzpouzení vzdala. Ruce, které ho dosud odstrkovaly se mu automaticky omotaly kolem krku. Tiskla se na něho a lačně jeho polibky opětovala. „Tolik tě miluji Beth,“ šeptal mezi polibky, zatím co ji drtil ve své náruči. Jejím tělem milimetr po milimetru prostupoval příjemně hřejivý pocit, až ji úplně celou zaplavil. V několika záblescích spatřila útržky z jejich minulosti. Celá najednou ztuhla. Paže spustila podél těla a vytřeštěně hleděla do jeho očí. Znenadání se zvedla a utekla pryč. Cooper seděl namístě jako opařený. „Vzpomněla si,“ napadlo ho.

Bethany běžela do svého původního pokoje jak nejrychleji dokázala. Práskla za sebou dveřmi a zamkla. Zády dopadla na jejich dřevěnou desku. „Pane bože,“ zaúpěla. Nevzpoměla si na mnoho, ale i to málo stačilo, aby se k smrti vyděsila. Vždyť ona ho milovala téměř od prvního okamžiku, co ho spatřila. Jak na to mohla zapomenout?

Posadila se na zem, zády stále opřená o dveře. Připadala si jako ve špatném filmu. „Tohle snad nemůže být pravda!“ lamentovala nahlas. Po tvářích se jí samovolně koulely slzy. „To nemůže být prava,“ její hlas se s každým slovem ztišoval. Prty si zajela do vlasů a sevřela ruku v pěst. Sice to bolelo, ale fyzická bolest ji přinášela podivnou, zvrhlou úlevu. Přitiskla kolena na hruď a nechala pláči volný průchod. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozskočí hlava. „Pane bože, za co mě trestáš,“ vzlykala. Už neměla sílu ani sedět. Překulila se na bok. Uložená na studené zemi se schoulila do klubíčka. Chlad z dlaždic se postupně rozšiřoval jejím tělem, bolestně jí připomínal Valeria. Rozpažila ruce a přitiskla k podlaze slzami zmáčenou tvář. „Co budu dělat?“ Ležela tam jen pár minut, ale jí to připadalo jako celá večnost, než někdo zaťukal. „Jdi pryč Coope!“ vykřikla s hysterickým podtónem. „Jak si mě poznala?“ mluvil tichým, milým hlasem. Dlaň pravé ruky a čelo opřel o zamčené dveře, druhou rukou svíral kliku. „Podle vůně,“ hlesla. Mírně ohnul klouby na prstech, jeho nehty se zaryly do dřeva. „Prosím tě, pust mě dovnitř,“ škemral, ale Beth byla neoblomná. Jeho ruka se skřípěním sjela dolů, pod nehty mu zůstala vrstva seškrábnutého laku dveří. „Vzpomněla sis?“ „Ne,“ odsekla, ale její lež nebyla dostatečně věrohodná. „Bethany otevři ty dveře nebo je vyrazim!“ zařval odhodlaně. Naštvaně se zvedla ze země, nesnášela, když s ní někdo mluvil takovým tónem. Po tvářích jí stékaly černé slzy, její make up na tohle nebyl stavěný. Hřbetem ruky si otřela obličej. A razantně otevřela. Ruce vystřelila dopředu tak rychle, že to ani nezaregistroval. Cítil pouze tvrdý úder do hrudníku, přeletěl přes chodbu, pak se rozplácl o zeď. „Nech mě!“ zakřičela, znovu za sebou zabouchla a zamkla. „Potřebuju být sama,“ špitla, přesto ji slyšel.

Beth si vlezla do postele, kde se pečlivě zachumlala do deky. Zavřela oči. Stále dokola si přehrávala těch pár útržků ze vzpomínek na Coopera, čím víc se na ně soustředila, tím víc se jí otvírala cesta k dalším. Přetočila se na bok. Na druhé půlce postele ležely koktejlky, které měla v opeře. Do nosu ji plnou sílou praštila Valeriova odzbrojující vůně. Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Zmuchlala šaty a mrštila je na zem. „Dejte mi pokoj, oba dva,“ výkřik následoval další příval pláče. Bethany stála přesně na hranici dvou světů, znepřátelených světů. Stanula ve střetu mezi Monteky a Kapulety, stala se Romeem a Julií v jednom. Nepatřila ani do jednoho z těch dvou rodů, protože její druhé já ji vždy táhlo k opačné straně. Chtěla oba a vlastně nikoho. Milovala oba, ikdyž láska k Valeriovi vznikla jen z chemického pobláznění, zároveň je nenáviděla. Nakonec ze směsy zmatených pocitů usnula.

Cooper si zalez do jejich společného pokoje. Lehl si na záda a ruce si složil za hlavu. Nohy překřížil v kotnících ani se nenamáhal se zouvat. S naprosto prázdným výrazem zíral do stropu. Jeho pochyby narůstaly. Byl si už téměř jistý, že se mezi Beth a, v jeho očích, tou zrůdou něco stalo. Mohl jí to ale zazlývat? Vždyť ona ani nevěděla kdo je... „Sakra,“ zavrčel, nedokázal jen tak nečině ležet. V rychlosti se převlékl a vyrazil do posilovny. Těšil se až si to rozdá s boxovacím pytlem. Potřeboval ze sebe vymlátit všechen ten vztek a zklamání.

Valerius mezitím celou dobu seděl za klavírem. Uklidňovalo ho to, nemusel na nic myslet, soustředil se pouze na symfonii tónu, které skládal. Nehrál nic známého, tvořil vlastní skladbu, hudbu pro lásku svého života, lépe řečeno pro lásku své nekonečné existence. Jeho život ho nudil a unavoval, dokud nepřišla ona a nevnesla do jeho šedých dní trochu toho slunce. Do myšlenek se mu zase vkradla dívčí spanilá tvář. Vztekle zaklapl klávesy a přešel do hlavní příjmací haly. „Chci jí zpět,“ zavrčel. „Je mi jedno jak, je mi jedno kolik to bude stát, kolik lidí budete muset podplatit nebo zabít. Přiveďte mi ji zpět,“ rozkazoval úsečně ale rázně. Jen jeden “člověk“ se mu snažil odporovat, netrvalo to příliš dlouho než Val po jeho vzdoru s naprostým klidem rozkázal: „ukliďte to...“ Pak se vrátil do své pracovny.

Bethany se ze spaní neklidně převalovala, co chvíli jí z hrdla uniklo nějaké slůvko. Ve snu se jí vracela paměť. Zrychleně si prohlížela svůj život po boku Coopera, teprve, když se dostala k pasáži s Valeriem, zběsilé tempo toho “promítaného filmu“ se zpomalilo. Na jeho konci se s trhnutím probudila. Po spáncích jí stékaly drobé krůpěje potu. Tričko se na ní nepříjemně lepilo a jeji srdce splašeně tlouklo. Úzkostí se jí zvedal žaludek. Rychle přeběhla do koupelny. Tak tak se stihla sklonit nad záchodovou mísu. Vyzvrátila celý obsah svého žaludku. Nesnášela tenhle pocit. S roztřesenýma kolenama přešla k umyvadlu. Opláchla si obličej studenou vodu, dlaně zapřela o hranu umyvadla a zadívala se do zrdcadla před sebou. Tmavé kruhy pod očima jí na kráse rozhodně nepřidávaly. „Ty máš ránu...“ negativně zhodnotila svůj vzhled a znovu pohořila tvář do ledové vody.

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 28. kapitola: