Rozervané srdce - 29. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

konečně jsem dopsala další dílek, Beth se vzpamatovává z Valeriova vlivu a po dlouhé době vyráží znovu na lov. Jak se zachová, když opět stane tváří v tvář své noční můře? to se dozvíte...

28.07.2009 (13:15) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 835×

Unavená všemi okolnostmi si Beth zase zalezla zpět do postele. Cítila v sobě obrovský zmatek a neměla nejmenší tušení, jak se tím vyrovnat. Nejraději by se sebrala a utekla někam daleko. Daleko od lidí, ještě dál od ochránců a co nejdál od upírů. Jenže věděla, že před světem, do kterého se před tolika lety dostala, není úniku. Přehodila si peřinu přes hlavu. Cítila, jak se pod dekou zvyšuje teplota, plíce jí naplňoval vzduch ochuzený o tolik potřebný kyslík. Začala se jí z toho motat hlava. Rychle odkryla a nekolikrát zalapala po dechu. Nutně potřebovala nějaké rozptýlení. Popadla své věci na cvičení, kvapně se převlíkla a vydala se do tělocvičny. Těšila se, až prvně udeří do boxovacího pytle. A že do něj bude bušit tak dlouho, dokud jí klouby na rukou úplně neotupí bolestí.

Rozběhla se směrem k posilovně. Neohlížela se napravo, nalevo, vůbec nevnímala jestli někoho minula nebo ne, takže jí čekla pořádný šok, když rozrazila dveře do fitka a uvnitř našla Coopera vyvíjet stejnou aktivitu, jakou měla ona sama v plánu. Okamžitě ji zaregistroval. „Beth!“ vykřikl radostně. „Ne!“ zaúpěla, na patě se otočila a uháněla pryč. „Bethany!“ zakřičel podrážděně. Běžela co jí síly stačily, ale věděla, že Cooper je rychlejší, před ním neuteče. Slyšela za sebou dusot jeho přibližujících se kroků. „Stuj!“ ozvalo se jí za zády právě ve chvíli, kdy zabočila do restaurace a otevřela dveře ven. Slunce stálo uprostřed oblohy, podle toho usoudila, že bude něco kolem poledne. Ve dne jí nehrozilo žádné nebezpečí, bez ohlídnutí doběhla až do parku. Vítr jí šlehal do obličeje a sušil potoky stékajících slz. Rychle jí docházela energie, aniž by chtěla její tempo se zpomalilo. Brzy potom, co se zadýchala, ucítila na pravé paži sevření jeho horké dlaně. Zastavila a otočila se čelem k němu. „Nech mě!“ Snažila se mu vykroutit, ale držel ji příliš pevně. „Beth, takhle to přeci nejde,“ špitl, druhou rukou něžně chytil i její levou ruku. „Musím ti připomínat, že jsme manželé. V dobrém i ve zlém, vzpomínáš?“ opět na ní používal ten tichý konejšivý hlas, který zbožnovala. Kolena se jí podlomila. Zhroutila se do hustého koberce svěží zelené trávy. Už to v sobě nedokázala udržel. Potřebovala se mu svěřit s tím, co se mezi ní a Valeriem stalo. „Coope,“ smutně se podívala do jeho ztrápených očí. „Já jsem tě zradila,“ po tvaři se jí spustila další várka slz. Poklekl vedle ní a vzal její zkřehlé tělo do své pevné náruče. „Já vím,“ zašeptal jí do ucha. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Přála si, aby na ní křičel, aby jí to vyčítal, cokoliv jiného než tenhle prázdný, smířený výraz. „Ne,“ odporovala mu, chtěla z něho cítit aspoň trochu zaslouženého opovržení, místo toho stále vnímala jen jeho lásku. „Spala jsem s ním, s tvým úhlavním nepřítelem, Coope, chápeš to, zradila jsem tě, zradila jsem vás všechny,“ její hlas se zvyšoval úmerně s narůstající hysterií. Naplnilo ji čiré zoufalství, zalykala se pláčem. Ještě pevněji ji přivinul na svou hruď a políbil ji do vlasů. Chvilku mlčel ve snaze sebrat síly a něco říct. „Nemůžeš za to, riskovala si kvůli mně, mou vinou ses dostala do jeho spárů. Nejsi první ani poslední, kterou okouzlil Beth. Důležité je to, že si zpět živá a zdravá.“ Ukazováčkem ji chytil pod bradou, donutil ji vzhlédnout. Mučil ho pohled na to, jaké utrpení si prožívá. „Miluji tě,“ hlesla, při těch slovech mu hleděla do očí tak upřímně, že jí neodolal. Přitiskl své rty na ty její, Beth vášnivě opětovala jeho drtící polibky.

Ruku v ruce se vrátili zpět na základnu, už jí nepřipomínala odporné zapachající vězení. S otevřenou myslí to dokázala vnímat opět jako domov. Ještě několik týdnů jí trvalo, než se z Valeriova vlivu plně zotavila. Od svého návratu pro jistotu ani jednou nevyrazila na lov. Místo té nekonečné štvanice si plnými doušky užívala Cooperovu přítomnost. Rozhodla se žít okamžikem. Zakázala si ohlížet se za minulostí nebo přemýšlet o budoucnosti, která je při jejich práci v rukou štěstěny.

Uplynul měsíc od doby, kdy ji vysvobodili a Beth se začala mezi „čtyřmi zdmi“ nudit. Přetočila se v postely na bok a zadečkem se přitisknula na Cooperův klín. „Coope, už mě to tu nebaví, chci vyrazit na lov s vámi. Šílím z toho nic nedělání. Potřebuju voraz.“ Dlouze vydechl. „Nemůžu tě tady držet věčně, ale...“ „Já vím,“ skočilu mu do řeči, „budu se od něho držet na sto honů, klidně to vydržím ještě pár dní, abychom měli jistotu, že nebude ve městě.“ Jeho milující žena se mu vrátila. Místo souhlasu zajel rukou pod její kalhotky. „Coope,“ škádlivě se zachechtala. „Ano?“ zaptal se svůdně, dál svými obratnými prsty dráždil její intimní partie. Bylo to poprvé ode dne, kdy se vrátila...

Vše se s odstupem času vrátilo do starých kolejí. Chodbou se rozezněla poplašná siréna. Bethany hned zapracovaly nadledvinky a pustily do jejího oběhu pořádnou dávku adrenalinu. Nemohla se dočkat až pošle do pekel pár upírů. Měla s nimi nevyřízené účty a těšila se na to zúčtování. V rychlosti na sebe hodila plnou výzbroj, do pochvy zašité v bundě zasunula dvojci dokonale ostrých mečů, do popruhů vložila vyčištěné, nablýskané bouchačky a pevně si utáhla šněrování bot. Zaplavilo ji příjemné vzrušení. „Jsem ready,“ smála se samolibě při pohledu na Coopa, který zápasil s neprůstřelnou vestou. „Seš rychlá,“ ušklíbl se. „Ježiš tak dělej!“ popichovala ho. „No jo, no jo, už se řítim.“ Bez dalšího zdržovaní vyjeli rovnou do Four Roses.

Beth se svou skupinou bez povšimnutí pročistila taneční parket a pak se vydali do skladišť. Hned při prvím nádechu v chodvě za zavřenými dveřmi zjistila, že je něco špatně, nebo spíš úplně všechno. Cítila HO, zase tam byl. Její noční můra se vrátila. Palčivá upíří vůně závratnou rychlostí jí naplnila nosní dutiny a dál se rychlostí světla rozšířila do každé buňky jejího těla. „Coopre,“ zaúpěla chvíli před tím, než se její mysl otřásla pod omámením. „Sakra,“ zasyčela naštvaně. Cítila jak její smysly otupují. Měla dojem že v hlavě slyší jeho hlas. Volal její jméno. Naříkal a prosil, aby se k němu vrátila. „Beth!“ Reef, který stál hned vedle ní, si okamžitě všiml jejího úzkostného pohledu. Popadl jí za paže a hrubě s ní zatřásl. „Beth, musíme zmizet,“ díval se jí zpříma do očí, zatím co ona těkala pohledem všude kolem něj. Hledala ho. „Beth, podívej se na mě,“ zavrčel a znovu s ní zatřásl. Částečně se probrala, schopná soustředit se k němu vzhlédla. „Jdeme pryč, ano?“ „Ne!“ odsekla bojovně. „Zvládnu to,“ tón jejího hlasu byl velice přesvědčivý, ale Reef nehodlal ryskovat. „Odvedu tě pryč ať se ti to líbí nebo ne.“ Pevně ji zezadu obtočila paže kolem pasu.

Valerius mezitím zaregistroval jejich rozhovor. „Bethany?“ celým domem proběhla ozvěna jeho vábivého hlasu. Beth si přitiskla dlaně na uši. Všechny potlačované vzpomínky se jí bolestně vracely. Snažila se s tím bojovat, ale její svobodná vůle se chytila do upířích sítí. Věděla, že je pozdě. Znovu se jí dostával hluboko pod kůži. Reef jí táhl pryč, nijak se mu nevzpírala. Tušila, že jakmile spatří Valeriovu tvář, všechno ostatní půjde stranou. Byla by schopná postavit se na jeho stranu a bojovat proti vlastním lidem, s tím se nedokázala vyrovnat. „Dostaň mě odsud,“ její panika a úzkost narůstala. Už byli skoro u východu z temné chodbičky, když se dveře na druhé straně prudce rozletěly a roztříštily se o stěnu. Stál tam, v celé své kráse a upřeně ji sledoval. Jen zaslechla Reefa, jak volá vysílačkou Cooopera: „Brácho máme problém. Valerius je tady a Beth...,“ ten známý hlas se vzdaloval. Zadívala se do studánově modrých, studených očí, otáčení zeměkoule se zastavilo, svět pro ní přestal existovat. „Bethany,“ vydechl s úlevou Val. Chtěla se rozběhnout a skočit mu do náruče, ale něco jí drželo zpátky. Někdo jí táhl pryč. Naprosto prázdným pohledem se přes rameno otočila ke svému parťákovi. „Pust mě!“ rozkázala příkře. Ta známá milá Bethany byla pryč. Reef tu dívku, co držel nepoznával. Marně se snažila vymanit s jeho pevného sevření. „Bethany!“ vedle ní zazněl nový hlas, hlas který znala. Odtrhla se od Valeriova hypnotického pohled a otočila se k němu. „Coope?“ přes všechno to omámení se snažila v mysly udržet obrázek obličeje svého manžela, ten se ale ztrácel v mlze. „Beth, jsem tu, jsem s tebou,“ i Cooperův sametový hlas ji k sobě táhl. Opět stála na tenké hranici lásky a nenávisti. Stáli proti sobě dva muži jejího života. Oba je milovala a zároveň nenáviděla. Do očí se jí nahrnula nová dávka slzí. „V poslední době brečím nějak moc často,“ problesklo jí hlavou a smutně se ušklíbla. „Cooper, Valerius, Coop, Val,“ v hlavě měla totální zmatek a v uších jí znělo jejich volání. Prsty si zajela do hustých vlasů a dlaně si bolestně tiskla na spánky. „Dejte mi pokoj,“ vykřikla. Její zorné pole se začalo stahovat do čím dál tím užšího pruhu, nakonec se zavřelo úplně. Jen zdálky slyšela hrůzu nahánějící zavití, ze kterého jí naskočila husí kůže, než si stačila uvědomit, že se ten strašlivý zvuk vydral z jejího vlastního hrdla propadla se do mdlob...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování