Rozervané srdce - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

dokončená 3. kapitola...

10.06.2009 (16:10) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1444×

Vypila toho celkem dost

Beth se ráno probudila v naprosto neznámem pokoji. Pomalu se posadila na postel. Měla pocit, že se jí hlava každou chvíli rozskočí. „Teda to byl ale sen," s bolestným výrazen se pevně chytila za spánky. „Tomu se říká kocovina," ten hlas jí byl velmi povědomý. Zamžourala a snažila se zaostřit. Cooper ležel na gauči přímo naproti ní. „Do prdele," vytřeštěně se mu podívala do očí. „Dobré ráno," usmíval se. Najednou na ní dolehla celá pravda. „Takže se mi to nezdálo. Je to vážně pravda?" V duchu se modlila, aby to Coop všechno popřel. Jen pokrčil rameny. „Vážně existujou," z hluboka se nadechla. „Upíři." Žaludek se jí bolestně zhoupl. Najednou celá zezelenala a chytla se za ústa. „Tam," ukázal na dveře. Beth se rozběhla, rozrazila dveře do koupelny a v další vteřině už klečela u záchodové mísy. Cooper se samozřejmě dobře bavil, ale když se, poněkud pobledlá, vrátila nedal na sobě nic znát. „Jsem v pohodě," sykla na jeho adresu a vrátila se zpátky do postele. „Měla by ses najíst, pro něco ti dojdu." Když se vrátil do pokoje spala, položil tác s jídlem na noční stolek a odešel do své pracovny.

Ozvalo se zťukání. „Dále." Beth nesměle vešla dovnitř. „Řekli mi, kde tě najdu. Díky za jídlo," opět jí donutil se stydět, za to, že se stal svědkem jejího prvního opileckého rána a vlastně i večera, neměla nejměnší tušení, co se od třetí skleničky dělo. „Nemáš zač. Posaď se." Pohodlně se uvelebila ve velkém koženém křesle. „Tak a co teď. Už jsem jednou z vás?" Cooper se usmál. „Než se staneš jednou z nás bude to ještě nějakou dobu trvat... Máš se hodně co učit." „Učit?" vyhrkla. „Podle toho, co o tobě vím seš pěkný kvítko, ale pochybuju, že si někdy držela v ruce zbraň..." „Zbraň?" její mozek pracoval opravdu pomálu. Nechal jí to trochu zpracovat. „Nejlepší způsob jak zlikvidovat upíra je useknout mu hlavu," schovívavě se usmál. „Fuj," ušklíbla se, přesto ji pohltila vlna neznámého vzrušení. „No a kdy začneme?" „Trpělivost děvče. To je také jeden ze základů..." zatvářil se důležitě. „Každopádně by ses měla naučit něco z naší i jejich historie. Chytej..." Hodil po ní dvě obrovské knihy. Mohly mít tak po pětistech stránkách každá a Beth v životě nepřečetla ani časopis, nebavilo jí to. „Tohle mám přečíst?" vyvalila oči. „Aspoň dvakrát, musíš je pochopit. Pak pokročíme dál." „Dvakrát?" znechuceně svraštila obočí. „Dvakrát, neboj bude tě to bavit. Ten pokoj, kde ses probrala je tvůj." „A?" zeptala se v očekávání dalších informací. „Chtěla si začít, čti." Věnovala mu další protivný pohled. „Každej si tím prošel a přesto, že to máš v krvi nehodlám ti dávat žádné výhody." „V krvi?" její zvědavost rostla. „Až dýl," střelil očima po knihách.

Vrátila se k sobě a užívala si ten úžasný pocit. Poprvé v životě měla svůj vlastní pokoj, o který se nemusela s nikým dělit. „Waaaw," zapištěla a skočila do měkké postele. Chvíli jen tak zírala do stropu a pak se převalila na bok. Na nočním stolku čekaly dvě děsivě tlusté kroniky. „Tak fajn," natáhla se pro první a s jistou dávkou zvědavosti smíšené s odporem se do toho pustila. Záhy pochopila, že si dal někdo hodně velkou práci s přepisováním na počítači. Kronika začínala někdy ve třináctém století. Hltala každičké písmenko a měla pocit, že se jí všechno zarývá hluboko do paměti.

Dozvěděla se, že na zemi žijí dva typy upírů. Čistokrevní, ti se tak narodili a pak stvoření, nakažení po kousnutí. Původních, prvotních upírů bylo dvanáct, nad tím počtem se musela ušklíbnout, v děcáku měla povinné náboženství a tak si hned vzpomněla na apoštoly. Nikdo však nevěděl, odkud se na zemi objevili. Tahle "Rada starších", jak je ostatní upíři označovali, vládla nad celou komunitou. Tradovalo se o nich, že jsou nesmrtelní a přesto zestárli. Nikomu z ochránců se nikdy nepovedlo „Staršího" zabít, nevěděli jak, přesto veděli, že nějaký způsob existovat musí, protože z původních dvanácti zbylo jen pět. Oni znali tajemství své smrtelnosti, a vyvraždili se už před staletími mezi sebou. Na další stránce se dozvěděla jména svých budoucích úhlavních nepřátel. Valerius byl nejstarší, po něm následovali manželé Sorrel a Indigo, nejmladší ze starších byli Dorian a jeho žena Solaine, Sorrelova sestra. Další věc, kterou se dozvěděla, byl způsob, jak tyto dva druhy rozeznávat. Se stvořeným upírem už se setkala - Gideon, jeho tvář si velice dobře pamatovala. Čistokrevní byli v knize popsaní jinak. Nikdy nevypadali jako lidé. Byli nadpozemsky krásní, bledí, oči azurové barvy a zuby stále ostré jako břitvy se smrtonosnými špičáky. Pod odstavcem byli jejich portréty. Malby těch nádherných a přesto děsivých tváří jí vyrazili dech, nedokázala si ani představit, jak dokonalí musí být ve skutečnosti.

Beth vůbec nevnímala běh času. Ze čtení jí vytrhlo až zaťukání na dveře, které jí k smrti vyděsilo. Zase Cooper. „Nemáš hlad? Áá koukám, že ses do toho pustila s vervou." Sklopila zrak zpět ke knize a uvědomila si, že už jí dočetla skoro do konce. „Jejda, jak dlouho už jsem tady takhle zavřená?" „No přes osm hodin," zase se usmíval, po tom co si přečetla v té knížce ani nechápala ja se může být pořád tak optimistický, když má proti sobě takového soupeře. „Jak to že si stále tak dobře nalazený, když někde venku pobíhají Valerius a ti ostatní..." „Není to tak špatný Bethany, až si přečteš tu druhou knihu pochopíš, ale teď se poď najíst, ať neumřeš hlady dřív, než se dostaneš k nějaké akci." Ani v nejmenším se jí nechtělo od knihy vzdálit, nejraději by to hned dočetla, ale její žaludek v zápětí zaprotestoval.

Ráno se pustila do druhé knihy, pak pochopila Cooperova slova „Máš to v kvi, není to tak špatný..." Podle toho co se dočetla, ani ona nebyla obyčejný člověk. Narodila se jako lovec, jako ochránce. Tvor dokonalejší než člověk, ale přesto slabší a zranitelnější než-li upír. Postupem času by se její smysly měli zdokonalit, měla by běhat rychleji. Zranění by se měla hojit v mnohem kratší době, aby byla, jakožto lovec, brzy připravena na dlaší hon. I stárnutí by se mělo zpomalit. Upírům se v tom samozřejmě vyrovnat nemohli, ale lepší něco než nic... Na posledních stránkách se dozvěděla o svých rodičích. Těch pár vět jí nahrnulo slzy do očí: „Josh a Alice Ryderovi zemřeli rukou jednoho ze starších. Bohužel při pokusu o zničení Solaine padli do léčky a byli zabiti jejím manželem Dorianem. Jejich uspěšná, dlouholetá tažení však nikdy neupadnou v zapomění. Snad bude jejich odkaze pokračovat jediná, milovaná dcera Bethany," otřela si slzy a vztekle mrštila knihou o zeď. Zabořila hlavu do polštáře, plakala.

Ruby vešla do jejího pokoje a sebrala knihu ze země. „Přinesla jsem ti nějaké oblečení, myslím, že ti sedne." Přisedla si na postel a pohladila ji po vlasech. „Beth, jsi v pohodě?" „Zabili mi rodiče," škytala mezi přidušenými vzlyky. Poprvé pořádně oplakávala jejich ztrátu. Celý život se jí během pár dní obrátil naruby a původní hodnoty naprosto pozbily smysl. „Jsou pohřbeni nedaleko odsud, chtěla bys tam zajet?" přikývla. „Koupíme cestou květiny?" „Zařídím to, neměj strach. Tak za dvacet minut v hale."

Beth si otřela slzy stékající po tváři a pohlédla na hromadu nového oblečení. Vytáhla elegantní černé kalhoty a temně modrou košili z taftu. Hned vedle toho se válela kosmetická taštička, takže se rovnou nalíčila. Mezitím co se snažila psychicky připravit na „návštěvu rodičů" Ruby se v hale hádala s Cooprem.

„Coope už jsem jí to slíbila, chce se tam jet!" „Dobře, v tom případě ale pojede se mnou." „Myslíš si snad, že nejsem schopná ji ochránit?" „Ruby, ona je pro nás příliš cenná, pokud vím, tak je jediná žena z našeho rodu, která v sobě má čistou rodovou linii od počátku věků. Nikdy nemeditovala, neumí pracovat s energií, kterou na zemi zanechali její předci. Musím tam být s ní." „Si směšný Coope, pokud nemeditovala nemůže tu sílu přijmout, vždyť ona ani neví jak." „Dost už jde, jak jsem řekl pojedu já." Musel jet, tolik ho přitahovala, toužil být za každou cenu v její blízkosti. Ruby uraženě odešla, zatím co Beth sbíhala schody z prvního patra.

„Kde je Ruby?" Otočila se rovnou na Coopera, byl jediný koho v místnosti znala. „Nechte nás," pokynul ostatním, zůstali osamotě. „Pojedu s tebou já." „Ty?" „Ano, bude to pro tebe bezpečnější Bethany, Ruby není tak silná jako já..." „No a?" nezajímalo jí jestli je člověk nebo ochránce, byla to jediná holka, kterou v tom tajemném domě znala. „Ještě si tu knihu nedočetla, že?" nechápala proč tak rychle změnil téma, ale přesto mu dala odpověď. „Ne." „Tak poslouchej Beth. Ochránci si předávají sílu z generace na generaci. Tím, že přenesou energii potomkům, se zbaví svého vlastního údělu a stanou se z nich obyčejní lidé. Například Rubyini rodiče vůbec ochránci nebyli, ona převzala energii od své babičky, proto je slabší, řetězec v jejím rodě byl několikrát přerušen a překřížen krví obyčejných lidí. Ruby pro Valeria malou rybou. V tvých žilách ale koluje čistá krev našich předků bez přetržení řetězce, posouváš se na žebříček privilegovaných cílů. Není pravděpodobné, že už by o tobě Starší věděli, ale pokud ano bude lepší, když s tebou půjdu já, nehledě na to, že bys mohla potřebovat mou pomoc při vstřebání svého odkazu..." Cooper jí zavalil hromadou argumentů. „Dobře," rezignovala. Nasadil jí brouka do hlavy. „Na kolikáté místo se posouvám?" „Třetí," přes obličej mu přejel podivný výraz. „Kdo je přede mnou?" brala to s naprostým klidem. „Já a Reef." Tentokrát ten pohled pochopila. „Ty si na to hrdý?" Mlčky ale s úsměvem přikývl. „Počkat a to mám být s tebou ve větším bezpečí než s Ruby?" její vyrovnanost se rázem vypařila. „Ano máme s Valeriem jisté nevyřízené účty, chce mě zabít sám..." zase se smál.

Dojeli na hřbitov. Cooper jí doprovodil až na místo odpočinku Ryderových. „Kdyby něco, budu stát za rohem." Jen přikývla. V krku jí narostl takový knedlík, že nevydala ani hlásku. Celá ta pochmurná atmosféra na ní dopadla svou drtivou silou. Očistila náhrobní desku a položila tam bílé lilie. „Stýstká se mi po vás," šeptala tiše. O černou žulovou desku se rozbila první slaná kapička. Posadila se do tureckého sedu naproti hrobu a zavřela oči.

Modré nebe zmizelo pod příkrovem černých bouřkových mraků. Dešťové kapky se hlasitě tříštily o listí stromů a nebe ozářil první blesk. Beth otevřela oči a nemohla uvěřit tomu co vidí. Nad hrobem rodičů se vznášelo něco, co jí připomínalo polární záři. „Coope!" pohotově k ní přiskočil a přidržel ji za ramena, aby zůstala jak je. „Zůstaň sedět, ruce polož na kolena dlaněma vzhůzu, zavři oči a pokojně dýchej." Když udělala oč jí žádal pokračoval. „Představ si, jak tě ta záře naplňuje, blíží se k tobě, cítíš její sílu? Nebraň se tomu, přijmi svůj odkaz, to nejcennější, co ti rodiče mohli zanechat." Zhluboka se nadechla. Najednou to pocítila. Jejím tělem jako by projel elektrický výboj, poté se zhroutila. Coop ji vzal něžně do náruče a odnesl ji do auta, cestou domů se začala probírat. „Dokazála si to. Jsem na tebe pyšný..."

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování