OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 30. kapitola

31.07.2009 (18:01) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1049×

V tu chvíli se mohl rozpoutat boj o její bezvládné tělo, nic takového se však nestalo. Valerius zůstal zmateně stát a sledoval jí upřeným pohledem. Viděl, jak se jí mělce zvedá hruď, poslouchal i tiché pravidelné tepání jejího srdce. „Je v pořádku,“ konstatoval. Cooper, který klečel po jejím boku se na něho nevraživě podíval. „Vypadni, nech nás v klidu žít.“ Valerius tiše zavrčel. „Až se probere, vyřid jí, že o Sorrela jsem se postaral. Už jí žádné nebezpečí nehrozí,“ tajemně se usmál a ve zlomku vteřiny zmizel. Cooper nechápavě zavrtěl hlavou. „Zabil kvůli ní Staršího,“ zašeptal, přesto ho všichni slyšeli. „Měli bychom ji dostat domů,“ prolomil nekonečné vteřiny ticha Reef. „Beth?“ Cooper ji něžně poplácal po tváři. Ta s trhnutím procitla, otevřela víčka a prudce se posadila. V chodbě převládala vůně ochránců, takže se její mozek rychle počistil. „Kde je?“ Cooper ji pevně objal. „Už je pryč, klid,“ Beth střelila pohledem po ostatních. Rychlostí blesku se postavila a naprosto bezmyšlenkovitě se rozběhla směrem, kudy Valerius odcházel. Náhle v sobě našla neuvěřitelnou sílu. „Beth!!!“ jen zdálky slyšela vyděšený výkřik svého manžela. Místo toho, aby se hned pustili do jejího pronásledování, zůstali stát na místě jako přikovaní. „Bethany!“ ještě jednou vykřikl, pak se teprve vzpamatoval. To už před nimi ale měla řádný náskok.

Hnala se chodbou jako honící pes. Nevnímala vůbec nic jen následovala sílící stopu jeho pachu. „Valerie!“ její hlas zněl nebezpečně. Byla si stoprocentně jistá, že jí slyšel, doufala, že na ní někde počká, místo toho ale stále unikal. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mohla být past. Prohnala se dalším skladištěm, čichové buňky otupěné jeho vůní vůbec nezaregistrovali přítomnost dalších upírů. Konečně ho doběhla. Stál zády k ní v dlouhém černém koženém kabátě a vypadal naprotsto skvěle. Přesto jí neuniklo, že v rukou svírá meče. „Zdravím tě má drahá, dlouho jsme se neviděli, doufám, že si na mě nezapomněla...“ ironcký podtón jeho hlasu se nadal přeslechnout. Z pochvy vytáhla meč a bojovně natáhla ruku před sebe. Špička její zbraně směřovala přímo na jeho krk. „Myslíš si, že si dost silná na to, abys mi odolala?“ další škodolibé rýpnutí. „Nebojím se tě,“ odsekla. Dvěma drobnými, opatrnými krůčky se k němu přiblížila. „Otoč se,“ vyštěkla. Valerius se prudce otočil, při tom pohybu rovnou zaútočil a odrazil její meč. Držela ho však pevněji než očekával, takže jí ho nevyrazil z ruky.

Jeho vůně začala nenápadně zaplavovala celou místnost, cítila jak ji obklopuje, celá se do ní ponořila, přesto s ní dokázala bojovat, prozatím. Napřáhla se a udeřila. Jedním ladným pohybem odrazil Bethanin útok a okamžitě ho opětoval.

Čepele po sobě sjely s nepříjemným zaskřípěním. Beth vypískla bolestí. Její zápěstí nevydrželo tlak Valeriovi neuvěřitelné síly a s tíchým křupnutím se vykloubilo. Její meč odletěl několik mětrů daleko. Stála proti němu neozbrojená, zatím co on na ní mířil dvojcí perfektně nabroušených ostří. Pustil jeden meč a něžně jí pohladil po tváři. „Vážně si mi chyběla lásko,“ pevně ji sevřel pod krkem a přitáhl si ji k sobě. „Vážně moc,“ z jeho očí šlehala nebezpečná touha. Zabijácké špičáky se zaleskly v tenkém paprsku světla chvíli před tím, než lačně přisál své chladné rty na ty její. V ten samý okamžik jí na chvilku podklesla kolena. Žárem svého těla oponovala jeho příjemnému chladu. „Dost!“ odstrčila ho od sebe, při tom její zápěstí vydalo další divný zvuk, nevědomky si ho napravila. Natočila se k němu mírně bokem nakopla ho do břicha. Několika přemety se dostala až ke své zbrani, vnímala jeho přibližující se kroky. Ve chvíli, kdy se napřáhl k úderu, sevřela meč do obou rukou, dopadla do provazu a zdvihla zbraň právě včas, aby si zachránila život. „Lepšíš se, ale nebude trvat dlouho a budeš zase moje,“ v očích se mu zablesklo. Měl pravdu. Tím, že se soustředila na fyziský boj se oslabovala v tom duševním. Její psychika začala kolabovat. Opět nad ní získával kontrolu.

Svižně se odrazila od země, při tom se pokusila Valeriovi podrazit nohy, ten ale vyskočil a zhatil její plány. Stáli tváří v tvář. Nepřátelé na život a na smrt. Milenci. „Raději tě zabiju, než tě nemít vůbec Bethany,“ procedil skrz zatnuté zuby. „Raději zemřu, než patřit tobě,“ oplácela mu to stejnou měrou. „Copak nechápeš, že Tě miluji. Udělám cokoliv pro to, abys byla šťastná.“ Jejich zbraně se skřížili. Jejich obličeje byli příliš blízko. Volnou ruku Valerius protáhl pod její paží a popadl ji za záda. Silou si jí přitáhl k sobě. Véčkem, které vzniklo mezi jejích ostřími protáhl hlavu a uloupil si další vášnivý polibek. „Nemužeš mi odolávat věčně drahoušku,“ zasyčel a v očích se mu radostně zalesklo. Z vedlejší místnosti se ozval hluk boje. „Věděl jsem, že mi neodoláš, že po mě půjdeš za jakoukoliv cenu. Jenže tě vůbec nenapadlo, že by to mohla být ta nejvyšší...“ Bethaniny oči se rozšířily hrůzou. „Je to past?“ hlesla. Hrdlo se jí náhle stáhlo. Zbraň jí vypadla z ruky. Valerius jí něžně zastrčil neposlušný pramínek vlasů za ucho. Beth naprosto otupěla. Slyšela cinkání zbraní, výstřely a bolestné výkřiky. Ostatní vůbec nevnímala. Její mysl se naprosto odělila od těla. Duchem byla u svých lidí u svého manžela a svých přátel. Co se dělo s jejím tělem, co ON dělal s jejím tělem jí vůbec nezajímalo.

Hrubě jí narazil na stěnu pár kroků za jejími zády. Ani si nevšimla, kdy jí Valerius stáhl kalhoty. Z vedlejší místnosti se ozval další výkřik. Celá se napjala. „Podvol se mi a všechno zmizí. Nevzdoruj mi a zapomeň.“ „Nehodlám žít ve lži,“ pevně zavřela oči a soustředila se pouze na zvuky vycházející do vedle. Valerius do ní bolestivě, bezcitně pronikl. Po tváři jí začala stékat první slza. „Coope,“ hlesla tiše, odměnou za to bylo zakousnutí ostrých zubů do jejího hrdla. Sykla bolestí. Plnými doušku sál její krev. Všude nastalo naproté, děsivé ticho. Její vědomí postupně otupovalo. Čekala až konečně ukojí svůj chtíč a pustí ji. S vyvrcholením se znovu zakousl do jejího krku. „Si tak sladká,“ zašeptal, políbil jí na rty a v domění, že ho bude následovat zmizel. Bethany se neudržela na nohou. Kolena se jí podlomila a ona spadla na zem. Tolik chtěla zakřičet na svého manžela, místo toho jen vyloudila zvuk připomínající zraněné zvíře. Netušila, jak dlouho jen tak bezmocně leží, ale rozhodla se vztát. Natáhla si kalhoty, otřela slzy a vykopla dveře do vedlejší místnosti.

Podívaná, která se jí naskytla byla naprosto otřesná. Všude bylo strašně krve. Otupěle se podívala kolem sebe. Hledala svého manžela. Několik bezmocných těl leželo čelem k zemi. Otáčela je na záda, aby se ujistila, že to není on. U mohutného snědého těla se zastavila. Nemusela se přesvědčovat, protože věděla kdo to je. Obličej si skryla do dlaní. „Nééé,“ zaúpěla a padla na kolena. „Nééé to nééé,“ Otočila tělo a hlavu zabořila do jeho hrudi. Po tvářích se jí spustila nová dávka slz. Vnitřnosti se jí všelijak překrucovaly, byl skoro jako její bratr... „Reefe, je mi to líto,“ políbila ho na čelo a opět se zvedla. Po pár krocích se jí zvedl žaludek. Musela se opřít o stěnu, aby se udržela na nohou. Pozvracela se.

Z vedlejšího skladiště zaslechla hrůzu nahánějící chrčivý zvuk. Z posledních sil se tam rozběhla, aby čelila své nejhorší noční můře. Ležel tam. Všude kolem tekla spousta krve, jeho krve. Věděla, že už ho nikdo nedokáže zachránit, jeho zranění už se neslučovala se životem a on s tím stále bojoval. „Coopre?“ padla vedle něho na zem a vzala jeho tělo do své náruče. „Coopre, prosím tě, neopoustěj mě!“ jeho zmlácenou tvář omývaly její slzy. „Je to moje vina,“ něžně políbila jeho oteklé rty. „Tohle mi nedělej, nemůžu bez tebe žít, prosím, odpusť mi to...“ její slova zanikala v přívalu pláče. „Beth?“ jeho hlas byl sotva slyšitelný. S posledních zbytků sil vzedl ruku a dotkl letmo její tváře. Jeho paže klesla. Už neměl z čeho čerpat. „Odpouštím ti,“ zašeptal a jeho tělo se uvolnilo. Jeho srdce navždy utichlo...

Klečela na zakrvácené podlaze opuštěného skladiště a její půvabný obličej hyzdila grimasa bolesti. Po tvářích se jí valily proudy slzí a z hrdla vycházely srdceryvné vzlyky. „Zůstaň se mnou Coope, nesmíš mě opustit..." šeptala zlomeným, pláčem prokládaným hlasem nad tělem svého mrtvého manžela. „Pomstím tě," vykřikla odhodlaně. Naposledy ho políbila na čelo pak se její zorné pole začalo pomalu zužovalo až nastala úplná tma. Omdlela a přitom se tvrdě uhodila do hlavy. Před očima jí začal probíhat celý život...

Probrala se až po několika hodinách s dešivým výkřikem. Vedle ní seděla na postely Kyla. Pevně ji objala a přitiskla ji na sebe. „Už je to dobré, je to pryč. Šššš.“ Snažila se ji utěšovat. Beth se zmateně rozhlédla kolem sebe. „Kde je Cooper?“ Kyla smutně zavrtěla hlavou. „Nééé?“ zaúpěla Beth, tolik chtěla plakat, ale už to nedokázala. Veškeré slzy jí došly. „To nemůže být pravda,“ znovu se propadla do bezvědomí.

Všechno bylo jako odporná noční můra. Z Beth se stala chodící mrtvola. Pohřeb vlastního muže skoro nevnímala. Její tělo se pohybovalo automaticky, naučenými pohyby bez toho, aby musela nad čímkoliv přemýšlet. V jediné chvíli ztratila vše, co kdy milovala, jediné, co kdy doopravdy milovala. Jedinou osobu, za kterou byla ochotná položit život. Všechno bylo pryč. Její život ztratil smysl. Nikdy neřekla, co přesně se tam tenkrát přesně stalo, ona byla jediná, která ten masakr přežila.

Od pohřbu uplynulo půl roku. Beth se pomalu vzpamatovávala z té hrozivé ztráty. Každý den chodila na hrob svého milovaného muže a nosila mu čerstvé květiny. S tím šíleným pocitem prázdnoty uvnitř sebe se vyrovnávala dvěmi způsoby. Ten první způsob byla pravidelná likvidace úhlavních nepřátel. Ten druhý rostoucí důvod jí k tomu dodával nezbytnou sílu. Celodenní nevolnosti si Bethany a všichni ostatní vysvětlovali utrpením, které si prožívala. Nikoho z nich ani nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného. Až po několika týdnech od té osudné noci si Beth uvědomila, že čeká dítě. A od prvního okamžiku věděla, že ho čeká s Valeriem, to si ale nechala pro sebe. Myslela si, že ho bude nenávidět, ale byl pravdou... Věděla, že tohle křížené dítě bude spásou, že její syn, Cooper, bude nejlepším ochráncem všech dob.

Bethany se navlíkla do těhotenských kalhot. A vyrazila ven. Od té doby co se zakulatila, a nedokázala svůj stav nadále skrývat, chodila na lov čím dál častěji. Ze začátku se snažili rozmlouvat jí to všemi možnými způsoby. Drželi jí doma násilím, ale vždy se jí nějak podařilo uprchnout. Další variantou, byla její po zuby ozbrojená ochranka, ale to končilo stejně neúspěšně. Vždycky jim zmizela z dohledu.

„Beth, nechtěla bys dneska zůstat doma?“ mlčky zavrtěla hlavou a vyrazila ven. Nemohla se dočkat dne, kdy se setká tváří v tvář s Valeriem, pro tento večer měla ale naprosto jiný plán.

V garáži si vzala Cooperův jeep a rozjela se přímo k Valeriovu sídlu. Nenamáhala s tím, aby zastavila u zavřené kované brány, prostě projela skrz. Smykem zaparkovala u hlavního vchodu do budovy. Cítila, jak jí z oken sledují šokovaní obyvatelé domu. Okamžitě se k ní seběhlo několik dobrmanů. Otevřela dveře od auta a s naprostým klidem vystoupila. Psi se postavili proti ní, připraveni zaútočit. Srts na zádech se jím ježila a zlostně cenili zuby. Beth se jen škodolibě usmála. Přikrčila se. Barva očí se jí nahle změnila do světle zelené. Díky synovi nebyla ani upír ani člověk, ale něco napůl. Nevraživě na psy zavrčela, ti stáhli ocas a utekli.

Hlavní dveře bez zaklepání vyrazila z pantů. „Chci mluvit s Valeriem?“ zasyčela. Ostatní se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Vykuleně sledovali její vystouplé bříško. Šokovala je i její napůl upíří vůně. Zhora skodiště se ozvalo tiché odkašlání. Jako na povel všichni zmizeli. Valerius kráčel dolů, pevným sebevědomím krokem. Zatím její osobě nepřikládal nijak zvláštní význam a její nová vůně se k němu nestačila nedonést. „Čím vděčím za tvou vzácnou návštěvu?“ zeptal se naprostoto zdvořilým tónem. Konečně se na ní podíval. Jeho roznice se rozšířily údivem. „Jen jsem tě chtěla pozdravit, taťko.“ Doběhl k ní tak rychle, že by to normálně vůbec nezaregistrovala. Naučeným pohybem hladila vystouplé bříško. „Náš malý Cooper,“ pronesla ironicky. „Nikdy nepřestane hledat způsob, jak tě zabít, o to se postarám,“ procedila skrs zatnuté zuby. Valerius jí pevně popadl za ruku. „To ti nedovolím!“ odsekl. „Neptám se tě!“ Bethany nebezpečně zajiskřilo v očích. Vykopla pravou nohu, nepoužila ani moc síly ale Valerius proletěl skrz protější zeď...

THE END

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 30. kapitola: