OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rubínová lampa 19. kapitola

04.12.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 943×

Kapitola 19

Hlídací pes

„Vezíre, můžete na okamžik?“ oslovil Jafara na chodbě kapitán stráží.

„Ano. Co potřebujete?“ řekl vezír.

„Včera jste neměl čas na mučení Aladdina. Nemohli bychom to spojit s tím dnešním bičováním?“ zeptal se kapitán natěšeně.

„Bičování je odloženo na zítřek, právě jsem mluvil s princem Ramsesem. Vyřiď to ostatním a zastav přípravy, ať se o tom nedozví víc lidí, než je nezbytně nutné,“ nařídil vezír.

„Rozkaz,“ řekl kapitán. „A co bude s tím Aladdinem?“

„Dnes na něj nějak nemám náladu,“ mávl rukou Jafar. „Mám moc důležité práce a nechce se mi poslouchat ty jeho pomatené výlevy. Vezmi si to na starost a zorganizuj mučení beze mě. Snaž se, ať to přežije ve zdraví, ale jinak si s ním dělej, co tě bude bavit.“

„Děkuji, vezíre, a ještě jedna věc: budeme potřebovat další dávku toho lektvaru proti blechám. Už nám začíná docházet,“ řekl kapitán.

„Večer vám donesu další dávku,“ slíbil vezír.

„Děkuji. To je vše,“ rozloučil se kapitán s úklonou a šel vyřídit ostatním strážím, že bičování se odkládá a místo toho budou mít příležitost pomučit Aladdina.

Jafar vzal v pracovně několik ingrediencí a zamířil do své tajné podzemní komnaty. Cestou se k němu připojil Yago a v pařátech si nesl pytlík. Jafar musel myslet na příliš mnoho věcí, takže se na nic nevyptával.

Chystal se umíchat barvu, kterou by mohl nabarvit odříznuté prameny koňské hřívy, aby vypadaly jako Rosiny vlasy. Kromě toho na kouzlo, které mělo tu holku přenést pryč, spotřeboval značnou část svých alchymistických zásob a bylo potřeba je začít pomalu obnovovat a hromadit složitější látky ze základních surovin. A nesměl zapomenout na lektvar proti blechám pro stráže.

Byla to spousta nutné práce, nezajímavé, ale nutné práce, takže neměl náladu na klábosení a byl docela rád, že Yago je překvapivě zamlklý.

Zatímco se Jafar soustředil na svou práci a snažil se v tom mdlém světle svic namíchat správný odstín zlatavého laku, Yago se různě pohyboval po sklepní místnosti, aby si ověřil, že se po něm Jafar nedívá. V jednom okamžiku pak navštívil své skryté hnízdo u stropu a vložil si schovanou kartu do pytlíku. Ještě několikrát obkroužil místnost a pak si sedl na své ctěné bidýlko. Teprve když se uklidnil, si uvědomil, že mu docela vyhládlo.

Když Jafar namíchal vše, co potřeboval, pečlivě po sobě uklidil a vydal se k východu.

„Jafarrre!“ vyrušil ho známý hlas.

Vezír se otočil.

„Co je, Yago?“ zeptal se docela přátelským hlubokým tónem. „Dnes jsi byl nějaký tichý, to se ti moc nepodobá. Přemýšlel jsi snad, jak mi dokážeš svoji věrnost?“

„Ten důkaz už mám, jen jsem čekal na vhodnou příííležitost, prrrotože jsem tě nechtěl rrrušit od prrráce,“ prohlásil hrdě ara.

Jafarovi to však znělo spíš jako výmluva, než jako důkaz oddanosti.

„Tak předveď,“ pokynul.

„V tomhle pytlíku mám prrro tebe kouzelnou karrrtu, kterrrou bys beze mě nikdy nezííískal!“ zadeklamoval ara a dal pytlík Jafarovi. Ten z něj vytáhl velikou kartu, důkladně si ji prohlédl a ke svému úžasu konstatoval, že je pravá. Mezi sezamovými stonky se skvěl nápis: MRÁZ.

„Opravdu! Jak jsi ji získal?“ zeptal se Jafar nevěřícně.

„Včerrra večerrr jsem přistihl zrrrádnou strrraku, jak krrrade v kuchyni oříííšky,“ začal vyprávět Yago. „Prrronásledoval jsem ji, abych ji naučil, že brrrát cizí věci se nemá, a dostal jsem se až do jejího hnííízda, kde měla plno rrrůzných věcííí, lžičky, rrrozbité zrrrcadlo, skleničky a tak. A mezi tím všííím měla tuhle karrrtu, kterrrou urrrčitě někomu ukrrradla. Nechtěla mi ji dát, ale hrrrdě jsem prrrohlásil, že ji získám prrro svého pána Jafarrra, a statečně jsem ji prrro tebe vybojoval!“ Samou hrdostí se nafukoval, až mu peří odstávalo a bylo mu vidět na krk. „Tak jsem dokázal, že jsem věrrrný a nenahrrraditelný. Že je to tak?“

Jafarovi ten příběh nezněl příliš věrohodně.

Karty bývaly na dobře zabezpečených místech a bylo by tuze nepravděpodobné, že by si je nějaká straka mohla jen tak odnést do hnízda. Nenapadalo ho ale jiné vysvětlení a z další karty měl velikou radost. Opět byl o další krok blíž k Rubínové lampě a absolutní moci.

„Pomohl jsi mi. Opravdu jsi mi pomohl a za to si zasloužíš svobodu,“ řekl Jafar a šel uložit nově získanou kartu na bezpečné místo.

„A co něco k snědku? Nezasloužil bych si ještě nějaké oříííšky? Úplně mi krrručí v břiše,“ připomněl se papoušek a Jafarovi bylo jasné, že mezi ním a Yagem je opět vše při starém.

*****

Rose toho dne vstala téměř v poledne, lehce dezorientovaná a v mrzuté náladě, že by teď opravdu na Ramsese nejraději shodila celý palác.

Ale teď jí připadalo, jako by on spadl na ni, než na toho snobského budoucího patriarchu.

Jakmile vylezla z postele, lehce se jí točila hlava. Toho vína neměla vypít tolik. Bohužel, žal nad návratem domů byl těžký.

A navíc toho vína vlastně tolik ani nebylo, jen ho pila dost rychle, než jí ho Jafar stačil vytrhnout z ruky, a dobře udělal. Jak by vypadala, kdyby mu vypila celou hliněnou karafu?

Znovu si kecla na postel a lehla si tak, že jí nohy visely dolů přes pelest.

Rose zavřela oči a přemýšlela, jakou dohodu to ze zoufalství udělala.

Vlastně Jafarovi slíbila svou jedinou schovanou kartu, její jediný trumf, pikové eso, to jediné, čím ho mohla držet v šachu.

Pokud mu ji dá, nebude mít žádnou jinou výhodu, a ona mu ji dát musí, jinak ji utýrají. Jak velké a bolestivé asi mohly být rány bičem? Vždy to viděla jen v televizi v nějakém historickém filmu naposledy, když koukala na seriál Cizinka, a tam Jimmyho Frasera bičovali, a vypadalo to, že i jako muž to sotva přežije.

Co teprve její slabé ženské tělo?

Nová bodavá bolest do hlavy jí způsobila kolotoč.

To prokleté arabské víno bylo silné, sama se divila, jak se vůbec doplazila do svého pokoje a... kdo ji, sakra, převlékl?

Musel to být Bark, její věrný sluha, až ho uvidí, musí mu poděkovat, že se o ni postaral.

Nyní ale se snažila vymyslet rafinovaný plán, jak nepřijít o kartu.

Mohla by Jafarovi dát padělek, ale to by jistě hned poznal, navíc nevěděla, kde ho vzít. Jafar nebyl hloupý, jistě si ji hned vyzkouší, i když v případě poháru smrti se jednalo o velice riskantní čin.

„Hmm..." zamručela plavovláska.

Naštěstí měla ještě několik hodin na to něco kloudného vymyslet...

*****

O pět hodin později Rose stále nevěděla nic.

Několikrát se pokusila odejít ze svého pokoje, ale zjistila, že je až podezřele sledována jedním vojákem. Jak by také ne, měřil o dvě hlavy víc než ona a šel tam, kam ona, jako stopovací pes.

Rose nemohla pochopit, proč to dělal? Neměla volnost svobody nebo se chtěli ujistit, že neopustí palác, dokud nebude po jejím trestu?

Dívka zašla za zlatem zdobený roh a počkala si na toho mladého muže.

Jakmile, musela dodat velice nenápadně, šel za ní a zabočil, čekala přímo proti němu s rukama v bok. 

„Proč mě sledujete?" vyjela na něho zostra jako harpie, ale on se nezalekl. Měl stejnokroj jako ostatní, černou vestu, turban ve stejné barvě a béžové kalhoty tvořící písmeno A.

Byl poměrně mladý, možná kolem třiceti, svalnaté ruce a široký hrudník z něho dělaly dobrého adepta na vyhazovače u diskotéky. 

„Hlídám tě, je to Jafarův rozkaz. Můžeš opustit palác a pohybovat se po něm jen v mém doprovodu," sdělil jí důležitě a jeho bystré oči se leskly jako vojákovi, který cítí problémy, ale nehodlá ustoupit a porušit rozkaz.

„Tvoje jméno?" zeptala se Rose a prohlédla si ho od hlavy k patě, nakonec sjela na meč podobný baculaté obří mačetě. 

„Bahadur, paní," odvětil uctivě, a to dívku překvapilo, když si k ní i kapitán dovolil být tak drzý, proč on se choval jinak?

„Dobře, Bahadure, mám žízeň, přines mi vodu," poručila mu sebejistě.

Strážný však rozhodně zakroutil hlavou. „Tohle na mě nezkoušej, nejsem otrok ani sluha. Nebudu ti nosit žádnou vodu ani jídlo. Jsem tvoje stráž," spustil Bahadur a hleděl na ni z výšky jako vědec na hezkého motýla.

Evidentně s ním nepohne, má svou hlavu, připustila si.

„Dobře, tak si mě klidně sledujte, nehodlám ale utéct. Takže se mnou ztrácíte čas."

Ale to, jak jí byl ten chlap pořád za zadkem, bylo vážně nepříjemné a otravné. Tak jen prošla několik chodeb a obloukem se vrátila do svého pokoje.

Vážně ji to rozčilovalo, že jí Jafar nevěří. 

„Ten had!" reptala Rose a pozorovala, jak se slunce lehce kloní dolů, a byla z toho hodně nervózní. Pokud nechce, aby z ní byl jen krvavý flek a kus masa na špejli, musí za Jafarem a předat mu kartu, tak zněla dohoda.

Opatrně tedy vyndala svůj jediný poklad ze zásuvky u postele a šla ke dveřím.

Za nimi stál opřený o protější zeď Bahadur a hypnotizoval ji. 

„Pohov, vojáku, jdu za vezírem," zahlásila a hlas se jí lehce chvěl, jako by se blížila na popraviště.

Muž přikývl a nechal ji projít, přitom se zařadil za její záda.

Bylo to neskutečně ponižující, ale nesla se jako labuť.

O několik průchodů dál potkali nečekanou dvojici.

Tedy hlavní dvojici a pět sluhů, kteří prince a princeznu ovívali vějíři ze pštrosích per.

Když je míjeli, Rose zabodla do Ramsese nenávistný pohled, a i když na jeho tváři byl vítězoslavný úsměv nad tím, jaký osud jí přichystal, lehce se před ní shrbil, jako by ho právě plácla po tváři.

Stačilo ještě dupnout a jistě by utekl jako vyplašená myš.

Rose si pohoršeně odfrkla a nezbývalo jí nic jiného, než pokračovat v cestě k Jafarově pracovně.

Oba prošli dovnitř a Baharud jí dokonce galantně odkryl i korálkový závěs.

Vezír právě cosi sepisoval, než zvedl svůj pohled k příchozím.

„Ano?"

„Jsem tu, jak jsme se dohodli," připomněla mu Rose, jako by snad na něco takového mohl zapomenout! Určitě ji jen napínal, nečekal, že kartu má.

Vezír proto nejprve odložil pero a pak se zadíval dívce do tváře v očekávání, ale než stačila něco říci, uhýbala pohledem ke strážnému vedle sebe, jako by se snažila naznačit, že je tu někdo navíc.

Vezír se napřímil do celé své důležité výšky a svým turbanem dokonce převýšil i Bahadurův. Poté se k ní rozešel a k Rosinu překvapení ji klidně minul. 

„Omluv mě na chvíli," odvětil nekompromisně, „potřebuji si se strážným promluvit o samotě."

Eh?

Kolem postávající blondýnky se mihnul jeho tmavý plášť a zametl jí boty. Čaroděj odešel v závěsu se svým mužem na chodbu.

Jafar pečlivě zavřel dveře své pracovny a obrátil se k Bahadurovi s vážnou tváří, která děsila tolik lidí. 

„Splnil jsi svůj úkol?" optal se.

„Ano, vezíre, celý den jsem ji sledoval, nehnul se od ní na krok."

„A co jsi viděl?" chtěl vědět Jafar a jeho zvědavost rostla každou vteřinou.

„Nic," pokrčil rameny hromotluk. 

„Cože? Nic? Nevyšla z pokoje? S nikým se nesetkala, nepokusila se utéct?" vyzvídal čaroděj netrpělivě a zúžil hadí oči. To nedávalo smysl.

Jak tedy mohla kartu získat?

„Je mi líto, pokud tedy ta ženská neumí létat. Nikam se beze mě nnuehla a s nikým nemluvila, pane."

Jafar si pohladil v zamyšlení svou upravenou bradku. Kartu létání měl u sebe, takže nic takového nepřicházelo v úvahu, jedině že kartu opravdu nemá a přišla mu ohlásit svou kapitulaci, což by ho zklamalo. A on nesnášel zklamání.

Včera ho vidinou karty navnadila a on se celé dopoledne připravoval s příčeskem, a pomyšlení, že to dělal zbytečně a ztrácel s tím čas, zatímco mohl vytvořit nějaké elixíry, které stály na jeho dlouhém seznamu, ho dráždila a dopalovala.

Ale jiné vysvětlení, jak ji mohla získat a přitom zůstat v pokoji, se nenabízela. Jedině...

To ji tedy přijde draho, nebude ho tahat za nos. 

„Dobrá, tady je, co jsem slíbil," předal svému muži malou odměnu v koženém měšci. „Ještě tu počkej, doprovodíš ji zpátky do pokoje a budeš ji hlídat do doby, než bude bičována," přikázal mu a sám se vrátil zpátky do pracovny.

*****

„Rooose, je dost že ses ukázala, už to tu začínala být nuda," zavolala na ni ta opeřená koule na bidélku, která, pokud se jí to nezdálo, se dmula a to, jak zvedala nahoru zobák, znamenalo, že je na něco hrdá.

Podezřele hrdá.

Rose se otočila a zkontrolovala závěs a dveře. Nikde nikdo, a tak přistoupila k Yagovi.

„Vidím, že už se cítíš dobře, dal jsi mu svou kartu, ty jeden malý vyděrači?" zeptala se.

„Co jinýho jsem měl dělat? S ničím méně by se Jafffar nespokojil."

„Ten má asi vysoké nároky..." utrousila na půl úst, ale papoušek to slyšel a zakoulel očima.

„Vyšší, než si dokážeš představit. Kdo asi myslíš, že tu bude příštím sultánem?" zakrákal Yago a pustil si zobák na špacír.

To Rose zaujalo.

„Jak to myslíš, sultánem, je to jen vezír, i když je to dobrý flek, a pochybuju, že si ho Jasmína vezme..." zasmála se neradostně a kdoví proč jí obrázek těch dvou spolu nějak nešel k sobě, a při tom pomyšlení se cítila otráveně.

„Ji? Neee. Najde jiný způsob. Proč si jinak myslíš, že tohle celé dělá?" zamával křídly ara, jako by to bylo všechno jasné.

„Dělá co?" stále nechápala, kam tím míří.

„Jafar ušel dlouhou cestu, než se dostal na tohle místo, a nikdy to pro nás nebylo růžové. Vždy měl rááád moc nad ostatními a jeho Agrabah potřebuje. Nastolil tu pořááádek, rozšířil zahraniční obchod a naplnil královskou pokladnu o další hory zlaťáků. Vždycky měl přehled a jednou..."

Rose se znovu zasmála. „Takže tím chceš říct jinými slovy, že otroky sdírá z kůže, vojáky honí po nádvoří, protože mu jsou věrní a on se stará o jejich disciplínu, a z žebráků dře daně? To je vážně pořádek," přerušila ho ironicky.

Vážně vidět Jafara jako superhrdinu bylo něco, co ji bude strašit ve snech.

„Ženská tohle nepochopííí. Neviděla jsi, jak to tu bylo dřííív. Město napadali Turci a sultán by jim pomalu odevzdal i celé království. Azzam je moc měkkej, tlustej a neumí se rozhodovat," drmolil Yago v zápalu.

Rose ho poslouchala se zaujetím i velkou rezervou, byla tu teprve krátce, než aby mohla něco posuzovat. Přesto měl asi v něčem pravdu a v něčem přeháněl.

Co měl ale Jafar opravdu v plánu?

Chtěl se dostat na sultánovo místo? A jak by toho chtěl asi dosáhnout?

Než na to stačila přijít, Yago zvedl hlavu a setkal se pohledem s někým za jejími zády.

Rose polekaně uskočila a Jafar prošel těsně kolem ní a stoupl si před svůj úřad.

Strážný nejspíše odešel. Oddechla si, když ho nikde neviděla.

„Nuže, poslouchám, co máš na srdci," přikývl vezír zdánlivě uctivě, ale zdál se jí napjatý, jak se mu napínala kůže kolem koutků rtů.

„Dobře víte, proč jsem tu, to bičování..." zachvěla se odporem.

„Vidím, že máš prázdné ruce, pokud si ale myslíš, že ti to jen tak odpustím, tak s tím nepočítej. Nejsem někdo, s kým se dá smlouvat jako na trhu," odvětil rázně a poněkud zklamaně, jelikož ať se díval, jak se díval, nikde žádnou kartu neviděl.

„Nemám v úmyslu s vámi o ničem smlouvat," vyhrkla Rose zamračeně a prsty sklouzla po svém boku lehce pod lem rudé sukně.

Yago si raději zakryl oči křídlem, kdyby se náhodou rozhodla svlékat a přesvědčovat jeho pána jiným ženským způsobem.

Rose ale zajela dvěma prsty pod látku a vytáhla tenoučký předmět.

Jafar náhle zamrkal a ožil.

Byla to pro něho velká radost, než mu došlo, že na tom celém něco nesedí.

Blondýnka mu kartu podala a on ji zkontroloval. Otáčel ji na jednu i druhou stranu, zkusil ji lehce ohnout a dokonce přešel k oknu, aby na ni dopadly paprsky slunce.

Byla pravá.

Lístky sezamu po stranách se zlatě leskly a mezi nimi byl vykreslen velký pohár z jedné poloviny bílý a z druhé černý. Pod ním bylo napsáno Pohár smrti.

Rose napjatě čekala, co řekne, ale chtěla slyšet jediné, a to, že trestu unikla.

Jafar k ní stál zády a díval se na to, co měl v ruce, lehce nedůvěřivě, skepticky a pohledem někoho, kdo by velice rád znal pravdu, ale ví, že ji jen tak nezíská, pokud nepoužije nějakou lest nebo násilí.

Když použije lest, ta holka byla dost chytrá, aby jeho úmysly poznala, a násilí? Ne že by se něčeho štítil, ale mučit ženu, a navíc takovou, která by mu mohla být velice prospěšná, se mu příčilo.

Proto se k ní otočil s neutrálním výrazem a pravil: „Je pravá, splnila jsi svou část dohody, Rose. To ti nemohu upřít, a abych i já splnil tu svou, zítra dopoledne, až vyjde slunce, nebudeš podrobena trestu," chodil kolem horké kaše a ona v tom viděla nějaké podezřelé ALE. Jafar se při tom díval přímo do jejích jasných očích barvy oblohy, která se pomalu měnila do tmavě modré jako hlubiny oceánu. „Zajímala by mě ale jedna věc," prohodil tak mimochodem a dával si na tom záležet, „jak jsi ji získala? Strážný mi řekl, že jsi dnes neopustila svůj pokoj."

Otázka byla položena a Rose zachovala chladnou hlavu, i když ji přemírou víny bolela, jako by jí tam kutali trpaslíci.

Jafar se díval na její rty, co odpoví.

Ona ty své pootevřela, lehce se usmála a odvětila: „To je tajemství a tebe to nemusí zajímat. Máš kartu? Máš. Víc vědět nepotřebuješ," zaonačila to po svém.

„Má praaavdu, Jafarééé, máme kartu. Zkus ji, zkus ji!" skandoval Yago a Rose polkla.

Jediný způsob, jak vyzkoušet pohár smrti, byl ten, že někdo umře.

Ara sice odvedl vezírovy myšlenky stranou, ale určitě ne k lepšímu.

„Dobrá," pokývl čaroděj zúčastněně, věnoval poslední zvídavý pohled Rose, přešel ke své polici s ingrediencemi a vzal odtamtud zlatý pohár s rubíny.

Postavil ho na stůl.

„Karto sezamu, zde je pohár, dej mi svou jedinečnou moc," pronesl se vší důležitostí a karta se v jeho ruce proměnila v písek. V pracovně se vzduchem mihla silueta malého tlustého mužíka a písek se spojil s pohárem.

„To je všechno?" podivil se Yago a slétl na Jafarovo rameno.

„Téměř, ještě víno. Podle knihy právě rudé víno, které je podobné lidské krvi, pohár promění ve smrtící nástroj, naopak čistá voda v protijed. Každá karta má své jedinečné schopnosti. Tato dokáže zabít i vrátit život.“

Rose si proto oddechla, že se dá celý proces ještě zvrátit.

„Na kom to ale vyzkoušíme?" připomněl se ara.

Všichni tři stáli nad pohárem a ani jeden se k tomu neměl. Proč taky vědomě zkoušet metodu pokus omyl.

„Hmm... už to mám, chce to někoho nezasvěceného a přitom věrného..."

„Koho?" zeptala se Rose a úlevně vydechla, že do této kategorie ona sama nezapadá.

„Stráž!" zavolal Jafar a do místnosti vešel Bahadur.

„Volal jste mě, pane?" uctivě pokývl hlavou v náznaku úklony.

„Zde, napij se," poručil mu vezír a podal svému muži pohár.

Rose šokovalo, že to ten tupec vypil, aniž by se ptal na důvod. No co, smrt si dozajisté za ten celý den, kdy jí stál za zadkem, zasloužil.

Jafar, Yago i Rose si vyměňovali nenápadně pohledy a čekali, co se bude dít.

Náhle se hromotluk chytil za břicho a skácel se k zemi jako podťatá jabloň, pohár mu vypadl z ruky a odkutálel se k dívčiným nohám. Ta ho sebrala a držela ho v ruce jako žezlo.

Dál skupina badatelů zkoumavě hleděla na vojáka jako hlouček doktorů, nechápajíc, kde nastala chyba.

„Bude dobré, když vyzkoušíme i druhou polovinu, navíc, opravdu věrní muži se těžko shánějí," debatoval Jafar, jako by se nechumelilo.

Rose mu podala pohár a on došel k Yagově bidélku.

„Hej, to je moje voda!" protestoval, ale Jafar už ze zlaté misky nalil do poháru arovu vodu, poklekl na jedno koleno a vlil obsah muži do úst.

Bahadur se chvíli nehýbal, jako by z něho skutečně vyprchal život.

„Je po něm, jako leklá ryba, bylo to moc pozdě," přisadila si Rose a lehce do jeho ruky dloubla špičkou své zakroucené boty jako do mršiny.

„Kdyby byl mrtvý, nedýchal by, je jen omámený, to se po použití silného jedu stává," poučil ji vezír.

Skvěle, teď se zase cítila hloupě.

„O tom asi víte svoje, že?" rýpla si blondýnka a schytala od Jafara nepříjemný pohled.

„Hele, už se probouzííí. Je dobře, že nemusíííme odklízet mrtvolu jako minulý týden," zajásal Yago, a skutečně. Bahadur otevřel oči a vypadal dezorientovaně.

Po chvíli si klekl a vstal.

Rose se sehnula pro jeho turban a připlácla mu ho šikmo na hlavu.

„Máš hodinu na vzpamatování, běž do zbrojnice za kapitánem, zeptej se, jak jde výslech, a přijď mi říci, jaký je pokrok, a pak se vrátíš k princeznině hostu," rozkázal vezír přímočaře.

Bahadur doklopýtal těžkým krokem ze dveří a mohl děkovat bohu, že unikl smrti, a to doslova. Zato Rose se rozčílila.

„Cože? To mi pořád nevěříte? Kam bych asi podle vás tak utekla? Schovala se v poušti? Hadím hnízdě nebo košíku na prádlo? Nepotřebuji nikoho na hlídání, nejsem dítě! A vadí mi, že mě tak vidíte." Jafar ji však překvapil, postavil pohár na stůl a tentokrát do něho nalil čaj ze stříbrné orientální konvice, jež měl permanentně na stole. „Co to děláte? Posloucháte mě vůbec?"

„Uděláme novou dohodu, Rose," poslední slovo zvláště tiše zasyčel a jí z toho přeběhl mráz po páteři.

„Jakou dohodu zase?"

„Nic složitého. Nepostavím stráž ke tvým dveřím, když tohle vypiješ a řekneš, že tuto kartu, co je v poháru, jsi od samého začátku neměla u sebe, tak poznám, že mi nelžeš a nebudu tě považovat za lháře. Mám totiž jisté podezření..." odvětil zdánlivě sladce a nenuceně...

A bylo to tady...

SAKRA! 

Zajímavý vývoj situace, že? I když vás asi moc nepřekvapilo, že mu Rose kartu dala, ale že se Jafarovi sejdou hned dve karty dohromady, je zajímavé, nebo ne? Ale nebojte se, dobrodružství stále jede, karet je osm a v oběhu jsou zatím teprve tři. Ale dostáváme se konečně k tomu, že s nimi bude Jafar pracovat, a pak teprve půjde o zdraví.

Nechte se překvapit, ještě je toho v plánu hodně.

Navíc zatímco Yago, jakožto nenahraditelný člen týmu, je na koni, naše hrdinka teď musí čelit vezírově výslechu.

Jafar jí stále nevěří, no, uvidíme, jak si Rose s elixírem pravdy poradí.

No, a co říkáte na Bahadura? :-) Docela odvážný chlap, takový ten typ, který by skočil i z okna, kdyby dostal rozkaz, což není moc dobrá vlastnost, ale na druhou stranu, věrnost se cení. Právě to Jafarovi vyhovuje.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 19. kapitola: