OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rubínová lampa 20. kapitola

05.12.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1451×

Kapitola 20

Pravda, nebo lež?

Teď šlo vážně do tuhého.

Dívka se podívala na pohár ve vezírově ruce a Yago ani nedutal.

Rose s odporem natáhla ruku a chytila ten nástroj smrti za hrdlo. Přitáhla si ho a nedůvěřivě pohlédla na zlatou tekutinu uvnitř, kde se na nerovné hladině zrcadlila její dokonalá bledá tvář.

„A tomu mám jako věřit? Co když mě otrávíte jako toho chudáka? Ať to ochutná nejdříve on." Střelila pohledem na Yaga.

„Ani náááhodou, do toho zobák nesmočííím," urazil se v domnění, že by po něm chtěl Jafar to samé – dozvědět se, kde kartu vzal.

„Jak jsem řekl, pohár má své magické vlastnosti a jednou z nich je ta, že pokud se do něho nalije čaj a vypije se, dotyčný bude mluvit pravdu. Kolik doušků spolkneš, tolik otázek bude pravdivých."

Rose byla přesto skeptická, ale buď mu na jednu hloupou otázku odpoví, nebo bude mít toho svalnatého idiota za dveřmi. Než se vezír nadál, vypila dívka obsah až do dna na jedno polknutí, aby nemusela odpovídat na víc otázek, než je nutné.

Evidentně mu věřila, a to se Jafarovi zamlouvalo, nechtěl ale dělat ukvapené závěry...

„Řekni mi tedy, měla jsi kartu poháru u sebe už od té doby, kdy tě sem kouzlo přivolalo?" položil jí otázku.

Kdyby Jafar svou otázku položil trochu jinak, bylo by všechno ztraceno a ona by musela kápnout božskou, naštěstí takto s klidem odpověděla: „Ne."

To Jafara zmátlo. Byl si svým podezřením tak jistý...

Najednou mu to zase přestalo dávat smysl a Rose pro něj byla obestřena dráždivým hávem tajemství. Musel jí však věřit, kouzlo pravdomluvnosti selhat nemohlo.

Podle Rose jí ten chlap věřil. A možná, že jí spolknul i ten výmysl s vědmou.

„Dobře,“ řekl Jafar, „takže zítra... Vymyslel jsem to tak, že kolem poledne tě zatknou stráže a dobu bičování strávíš v bezpečí ukrytá v mé koupelně. Tam si nakreslíš na tělo pár falešných šrámů speciální barvou.“

„Vážně musím?“ zeptala se Rose. Představa zohyzdit si své krásné tělo se jí příčila, ale na druhou stranu musela uznat, že kdyby po paláci dál chodila nezraněná, musela by o svých nadpřirozených schopnostech přesvědčit mnohem víc lidí než jen Jafara.

„Kdybys dál chodila takhle, nikdo by nevěřil, že jsi byla zbičována,“ shrnul to Jafar prostě.

Rose se zamračila, nelíbil se jí tón, jakým řekl „takhle“, znělo to, jako by snad pohrdal jejím tělem.

„Až bičování skončí, pustím tě a budeš se tvářit, jako by k trestu došlo,“ řekl přísně.

„A co Ramses?“ zeptala se Rose.

„O toho se postarám. Uvidí, co vidět chtěl,“ řekl Jafar a Rose byla v zásadě ráda, že ji neotravuje technickými podrobnostmi, kterých měl jistě plnou hlavu.

„Ale jestli to má projít všechno tak hladce, jak potřebuji, budu po tobě chtít ještě jednu maličkost,“ dodal záhadně Jafar.

„Ty ještě nemáš dost?“ zvolala Rose narážející na jeho nenasytnost klást si pořád nějaké podmínky.

„Jafarrr nikdyyy,“ připojil se k rozhovoru ara.

„Že to říkáš zrovna ty, ty nenažraný zobáku!“ oplatil mu to Jafar kousavě, než se zase uklidnil.

Rose čekala, že se Yago urazí, ale ten jen lhostejně oponoval: „Já mám jen rrrád oříííšky. To je všechno.“

Jafar se poté otočil zpět k Rose čelem. Ta se chystala mu odpovědět, ale ucítila protivné kousnutí na vnitřní straně stehna. Stiskla pevně rty, což si Jafar mylně vyložil jako gesto ústupu.

„No? Splníš mi tu maličkost?“ naléhal s pozdviženým obočím, které měla chuť mu strhnout.

„Dobrá, ale já pak budu také chtít jednu maličkost,“ prohlásila rozhodně dívka.

Jafar se zatvářil udiveně, takové odhodlání neočekával. „Jakou?“

„Vy první,“ řekla Rose.

Jafarovi došlo, že si svoji podmínku vymyslí až podle toho, jak bude spokojená s tou jeho. Musel uznat, že je vážně chytřejší, než očekával, a to neznal žádné vtipy o blondýnách.

„Dobře. Pomůžeš mi získat další kartu. Bude to menší dobrodružství, trochu jako s tou jeskyní, ale ne tak nebezpečné. Bude tam spousta pokladů, které si budeme moci odnést. Když uspějeme, dostaneš svůj podíl a získáš tak krásné věci, o jakých se ti ani nesnilo, šperky, jaké nemá ani princezna,“ popisoval barvitě Jafar. „To je moje podmínka.“

Ačkoliv se Rose navenek tvářila vylekaně, hluboko ve svém srdci po takovém dobrodružství vskutku toužila. Tušila, že jí ten chlap neříká celou pravdu, ale to jí teď nevadilo. Pomalu se odhodlávala, že z něho později vytáhne víc, ale teď jí nic neřekne. Bude na tom muset trochu zapracovat.

„Tvoje zvláštní schopnosti by na té cestě mohly být neocenitelné. Potřebuji tě tam,“ řekl vezír vyzývavě, aby ji nalákal.

Jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, pomyslela si blondýnka nedůvěřivě.

Ale vidina něčeho ojedinělého rozhodla. Už se ani nezamyslela, zda to myslel upřímně, nebo to řekl záměrně.

„Souhlasím. A teď moje podmínka...“ řekla Rose.

Jafar nastražil uši v očekávání, co strašlivě nesplnitelného by mohla vypustit z úst.

„Nemáte něco proti blechám?“ zeptala se tiše a trochu stydlivě. „Od toho návratu z jeskyně mě pořád někde něco kouše.“

„Za to můůůže ten zablešený lapka a jeho opice,“ vložil se do rozhovoru Yago. „Měla ses od něho drrržet dál!“

Rose po něm hodila naštvaný pohled. Jako by se o to nesnažila...

Jafar se usmál. Vstal, vzal v polici malou lahvičku a z velké láhve do ní přelil trochu jakéhosi roztoku. Pak lahvičku podal Rose.

„Tu máš. Natři si tím před spaním celé tělo, postel a nezapomeň tím potřísnit i všechny šaty, které jsi od té doby nosila.“

Rose odšpuntovala lahvičku a čichla si. „Fuj, to je hnus!“

„To je,“ souhlasil Jafar a pokývl uznale hlavou. „Ale neboj se, do rána to vyčichne a bude po blechách,“ pokusil se ji uklidnit.

„Co ještě budu muset snést?“ zalamentovala Rose a vydala se k závěsu. Než však odešla, otočila se a řekla Jafarovi upřímné: „Děkuji.“

Když ten den usínala, myslela na to, jak se vyhnula bičování, zbavila se blech a čeká ji zajímavé dobrodružství s velkolepou odměnou. Jako žena měla ráda lesklé drahé věci a najít nějaký poklad? To bylo naprosto neodolatelné. Říkala si, že to nemohlo dopadnout lépe. Tedy alespoň po tom, co přestala cítit ten zoufale páchnoucí přípravek.

*****

Ráno Rose raději ani nevylezla z postele.

Byl to pro ni jeden z těch dnů, u nichž by byl člověk raději, kdyby je za něj prožil někdo jiný. Nemusela však do zaměstnání a otrok jí nosil jídlo a pití, kdykoliv si řekla, takže se vlastně neměla až tak špatně.

Hlavně, že už ji nic nekousalo. Chvílemi se nudila, tak přemýšlela: Jak se asi daří princezně? Musí trávit všechen čas s tím polonahým tupcem? Snad má ten primitiv alespoň penis na správném místě... Ale k čemu mu to je, když mu chybí jiné lidské kvality? Prostě měl jen štěstí, že se narodil zrovna faraonovi. Kdyby takové štěstí neměl, mohl klidně skončit jako Aladdin...

Jak se ten asi má? Nejspíš ho pěkně potrápili, ale zasloužil si to, vykřikoval přece před sultánem nevhodné věci. Ale já jsem přece také vykřikovala před sultánem nevhodné věci, odpovědělo jí její svědomí...

Ne, on si zaslouží trest, ale já ne. Já jsem přece říkala jen, co si myslím...

On si zaslouží trest, já ne.

Kolem poledne se do jejího pokoje dostavila stráž a byla překvapena, že se nechala tak bez odporu zatknout. Asi jim tím zkazila náladu.

Muži ji dovedli až k jedněm dveřím na boční chodbě. Strážný se rozhlédl a vyťukal na dveře smluvený signál.

Dveře se otevřely a vykouknul Bahadur.

„Vzduch je čistý,“ řekl strážný.

„Račte,“ odvětil stroze Bahadur Rose stojící uprostřed a stáhl se za dveře, aby mohla projít.

Blondýnka vešla dovnitř a místo ní vyšla postava v černé burce, z níž vykukoval pramen čehosi, co připomínalo zlatavé vlasy. Rose se na ten zjev ohlédla.

Tohle myslí vážně? Vždyť na to mu snad ani ten slepý slaboch neskočí. Copak nebude chtít alespoň vidět, koho to švihají?

Bahadur hned zavřel dveře a ocitl se s Rose sám ve vezírově koupelně.

Lepší společnost si nemohla přát.

Rose se nejistě rozhlédla. Byl tam zapuštěný bazén s barevnými dlaždicemi, několik kbelíků s vodou po straně, několik kusů nábytku a vysoké zrcadlo.

Bahadur beze slova vzal sklenici, v níž byl ponořen dlouhý štětec, jako by si v ní malíř před chvilkou míchal svoji červenohnědou barvu.

„Na,“ podal ji Rose a strčil ji nádobu do ruky. „Jafar říkal, ať si nakreslíš šrámy jako od biče.“

Rose si vzala sklenici, zahleděla se na ni a vůbec se jí do toho nechtělo, přestože jinak chtěla hrát Jafarovo divadlo až do konce.

Bylo to přeci v jejím vlastním zájmu.

Dělá to přece pro mě, tak by bylo hloupé, kdybych mu to kazila tím, že se budu během bičování promenádovat po paláci. To už bych rovnou mohla zamířit přímo za Ramsesem a říct mu znovu, co si o něm myslím...

„Víš... rány od biče, myslím, bývají hlavně na zádech, že?“ snažila se zaplést trapný rozhovor. Bahadur však mlčel, a tak si změřila štětec, který byl přeci jen příliš krátký.

„Jenže já si na záda sama nedosáhnu, nemohl bys mi pomoci?“

Najednou strážný promluvil: „Ano. Výjimečně ti mohu pomoci, ale nesmíš si myslet, že to dělám pro tebe, dělám to jen pro vezíra.“

„Jo, jo,“ podotkla otráveně Rose. Otočila se k zrcadlu a začala si rozepínat podprsenku.

„Ne před zrcadlem,“ zahřměl Bahadur.

„Nemusel bych udržet svůj chtíč a vím jistě, že to by vezír nechtěl. Postav se vedle.“ To už znělo vyloženě úsečně.

„Myslíš někdy taky sám za sebe?“ vyklouzlo Rose z úst, ale byla ráda, že to Bahadur neslyšel, nebo alespoň předstíral, že ne. Posunula se tedy vedle a sundala si horní díl oblečení, aby si odkryla celá záda.

„Můžeš,“ řekla.

Bahadur ji bodl štětcem, jako by to byl kord.

Nebyla to odplata za to, jak na něm zkoušeli ten pohár?

„Jau!“ vykřikla Rose. To je ale idiot. „Dávej pozor! To ti nikdo nevysvětlil, že ženské tělo je křehké?“

„Pardon, zkusím to jemněji,“ zamumlal Bahadur. I na druhý pokus Rose připadalo, že jí sedře kůži z těla.

„Pořád na to jdeš moc hrubě, stačí se jen něžně dotýkat,“ zavrčela Rose jako zmije a děsila se, jaká bude asi jeho představa něhy.

„Dobře,“ soustředil se Bahadur a napotřetí už se mu to podařilo vystihnout. Po několika tazích to Rose dokonce začalo být i kupodivu příjemné.

Bylo to takové nezávazné osahávání štětcem.

Z mužových tahů odhadovala, jak se asi cítí. Představovala si, jak ho znervózňují obrysy jejích boků a jak se snaží na ně nedívat, ale nejde to, protože by jí dal cokoliv, aby mu dovolila se jich dotýkat. Tají se mu dech...

Tak na to zapomeň, pomyslela si Rose škodolibě.

Bahadur kreslil na její záda další a další rány a Rose byla čím dál vzrušenější.

Začínala v ní klíčit myšlenka, že by si to pak obrátili, to on by se svlékl a ona by mu ukázala, jak něžně kreslit rány bičem.

Co by asi řekl Jafar, kdyby se dozvěděl, co tu dělá s jeho nejvěrnějším vojákem? Ale to se nedozví. To by se musel dívat škvírou ve dveřích... a k tomu by se nesnížil.

Najednou se ozvalo zaťukání.

Byl to smluvený signál a Bahadur hned přestal s patláním.

„Obleč se, rychle!“ zavelel. Rose na sebe nahodila oblečení, Bahadur odjistil západku a otevřel dveře. Za nimi stál sám Jafar!

Vezír vešel dovnitř jako ďábel a za ním i ten zjev v burce.

Rose se zprvu styděla.

„Jak šlo bičování?“ zeptala se naoko mile.

„Nakonec k němu vůbec nedošlo!“ prohlásil zklamaně Jafar. Tobě by se líbilo, kdyby mě tam utýrali, ty sadisto!

„Jak to? Co se stalo?“ zeptala se Rose.

„Když nastoupila stráž, princezna políbila Ramsese II. Ten pak povstal a prohlásil, že se cítí božsky. A vyhlásil, že dnešek je posvátný den a vše je odpuštěno. A pak s princeznou prostě odešel a všechno skončilo,“ dokončil Jafar své vyprávění.

Zatímco Bahadur bezmyšlenkovitě očekával vezírův rozkaz, Rose přemýšlela, proč to Jasmína udělala. Že by se jí přece jen líbil? To snad ne! Nebo... že by to udělala pro mě?

Rozhodla se, že jakmile Jasmínu potká, zeptá se jí na to. Pak si něco uvědomila.

Postavila se zády k zrcadlu a ohlédla se do něj. Měla záda jednu jizvu vedle druhé!

„Ach jo,“ povzdechla si. „Když je to tak, můžu se teď umýt, než to zaschne?“

Všichni tři stáli ve velké vezírově koupelně, kde se ze stropu spouštěly keramické závěsné lampy, zatímco v každém rohu stála velká lucerna se svící, jejíž stínohra v podobě hvězd se odrážela od vodní hladiny, což už samo o sobě bylo zvláštní místo na projednávání věcí.

Jafar již chtěl na Rosinu otázku kývnout a odejít, ale pak si všiml tmavých stop na Bahadurových prstech.

Sám svému nejlepšímu muži poručil, ať dá Rose onu červenohnědou barvu, která byla vlastně hennou, jakožto nejlepším barvivem, kterým se tehdejší ženy zkrášlovaly, ale používala se také na barvení hedvábí. I on sám ji používal do svých elixírů pro její neocenitelné účinky. Henna měla mnoho využití, zejména v lécích, protijedech a především se z jejích nadrcených sušených listů ještě s několika přísadami stávalo silné afrodiziakum.

Jafar se zamračil a před očima mu vyvstaly obrazy, co se tu mohlo dít v době, kdy se věnoval důležitější činnosti.

Bahadur zabodával pohled provinile do barevných dlaždic na zemi a to ho dělalo ještě více podezřelým.

Vezír to však jen klidně přešel. „Můžeš jít!" poručil strážnému, ten se hned otočil a rychle odešel, až podezřele rychle.

„Co se tu dělo?" zabodl Jafar svůj podezřívavý pohled do Rose, která už sahala po zapínání své podprsenky v domnění, že oba jsou na cestě ke dveřím a ona bude moci smýt tu zatracenou barvu.

Ihned toho nechala.

„Co by se tu dělo? Nevidíš? Mám natřená záda přesně, jak jsi chtěl. Řídila jsem se tvými pokyny," odrazila jeho nevraživost.

Jemu na tom ale stále něco nesedělo. „Tak proč měl Bahadur tmavé ruce?"

„Protože chtěl být kamarád a taky se pokreslil. Samozřejmě že mi pomohl, protože ten štětec je moc krátký a já na svá záda nedosáhla, to je celé," obrátila ironicky oči v sloup.

Jafarovy oči sklouzly k misce s barvou na zemi, ve které byl zabodnutý štětec.

„Dotýkal se tě?"

„Co je tohle za otázku, jistě že se mě dotýkal, jinak by to nenakreslil." Rozhodila ruce, pak jí konečně došlo, co tím opravdu myslel a rychle zakroutila hlavou.

„Co si o mně myslíš? Že se nechám od každého osahávat na potkání?" vyhrkla podrážděně na čaroděje.

Jafar už měl na jazyku, že jí vyčte jejich neuvážený polibek tehdy v jeho pracovně, ale naštěstí se včas zastavil a pokynul k bazénu. „Sedni si na okraj."

„Cože? Mám se koupat před vámi? Tak na to zapomeňte, žádné divadlo dělat nebudu," zaprotestovala rozhodně Rose a objala se ochranitelsky rukama.

Zdálo se mu to, nebo byla na něho naštvaná?

„A před strážným ses klidně svlékla? V čem je tedy rozdíl?" Jafar mávl ve vzduchu rukou, jako by to nic nebylo a obnažování bylo něčím zcela obvyklým.

Zřetelně viděl, jak blondýnka nafoukla tváře, ale nakonec poslechla a posadila se na kraj jeho zapuštěné lázně, nohy spustila do příjemně teplé vody a čekala, co se bude dít.

„Ale varuji vás, jestli se o něco pokusíte, začnu křičet," prohodila přes rameno.

Vezír se musel ušklíbnout, asi si ani neuvědomovala, co právě řekla.

I kdyby skutečně křičet začala, žádný ze strážných by do jeho koupelny nestrčil ani palec, protože by se bál trestu, že by ho vyrušil při milostných hrátkách.

A že on dokázal vyloudit z ženy hlasité vzrušené zasténání, když chtěl.

Navíc ho tato chvíle k tomu doslova ponoukala, ale pro jeho zásady to bylo nepřípustné, přesto když viděl Bahadurův chtivý záblesk v očích, když odcházel, měl chuť udělat něco, co by bylo slyšet až za dveře, aby pochopil, že některé věci jsou pro něho prostě nedostupné.

Rose zatím lehce čeřila vodu nohama a napjatě čekala.

Jafar odložil svou hůl, poté jako by měl na své straně všechen čas světa, vzal nízkou ozdobnou stoličku a položil ji za Rosiny záda. Sám se na ni posadil a natáhl své ruce k zapínání její podprsenky.

Když se jí dotkl, blondýnka ucukla. „Máš studené ruce!" vyhrkla.

„Když budeš vzdorovat, barva na tvých zádech uschne a bude trvat několik dní, než se smyje, tak drž," poručil nesmlouvavě.

Znovu se tedy natáhl, zahákl své štíhlé prsty za tenkou látku a rozepnul ji.

Rose oba volné konce rychle chytila, aby tam nebyla polonahá.

Vezír se však kochal její bělostnou kůží, která mu připomínala slonovinu.

„Byla by škoda takovou krásu zničit..." konstatoval, jako by ji chtěl uchlácholit.

„To by tedy byla a určitě by to i bolelo," přidala se dívka a rozhovor byl daleko snesitelnější než jeho doteky v naprostém trýznivém tichu.

Jak měl čaroděj před sebou tak zranitelnou bytost, toužil se jí dotknout. A proč by vlastně nesměl? On mohl všechno, na co si vzpomněl.

Prsty jedné ruky zlehka položil mezi dívčiny lopatky. Cítil, jak se napnula, a pak ještě víc, když s nimi jel pomalu nahoru a dotkl se jejích zlatavých vlasů, které než mohla začít znovu protestovat, shrnul jako vějíř na stranu jejího labutího krku, aby mu nebránily započaté v práci.

„Ano, bičování bolí. To je pravda."

„To usuzuješ z toho, jak lidé křičí?" odfrknula si Rose pohoršeně, protože to on sám by ji klidně předhodil katovi bez známek svědomí.

Jafarovi se její tón nelíbil, chtěl, aby mu byla podřízená a pokorná, ale stále se s takovou rolí nechtěla smířit.

„Ne tak docela, bičovaní jsou ti, kdo si to zaslouží. Je to trest a trest není nikdy příjemný proto, aby si to člověk zapamatoval. Je to výchovné a pro lid je to ukázka, jak umí jejich vladař vládnout. Pokud jim necháš volnou ruku, brzy také skončíš s nožem v zádech."

Na tom něco bylo, usoudila Rose.

Vezír vzal bílé hedvábí a začal pomalými pohyby stírat dívce z kůže hennu.

Její poplašené vydechnutí, jakmile se jí dotkl, mu dělalo škodolibě dobře.

Měl chuť ji mučit.

„To u nás řeší vězení. Zloděj nebo vrah se do něho zavře, musí si svůj pobyt odpracovat a pak ho pustí podle toho, jak velký byl jeho trest a co spáchal."

Jafar se podivil. „A dotyčný se z toho poučí?"

„Noo..." zaváhala Rose, „někdy ano, někdy ne, záleží na charakteru."

„Naše zákony jasně říkají, že pokud někdo krade a je chycen, je mu odňat prst jako ukázka toho, co provedl, pokud je zloděj chycen několikrát, není pro něho jiného poučení než smrt," recitoval Jafar z paměti téměř sladce, jako by ji chtěl vyděsit, a přitom téměř jemně hladil její záda hedvábím.

„A není to moc kruté?" vydechla s odporem a vzpomněla si na Aladdina, který, zdá se, nějakým zázrakem stále přežíval.

Jafar se nad její naivitou musel zasmát. „Co se zlodějem, který je nepoučitelný? Pokud jsi soudce, jak bys rozhodla?"

Ta otázka Rose zaskočila.

„Nechala bych ho ve vězení, dokud neshnije."

Jafar se znovu zasmál, její odpovědi byly vážně k pobavení. „A upírala místo dalším, kteří se mohou napravit?" otázal se oduševněle.

„No dobře, dobře, ale stejně si nemyslím, že smrt je jediné možné východisko," dala mu za pravdu a až pak byla jeho pýcha uspokojena, za to ji přes látku pohladil palci, až se prohnula a tiše spokojeně zasténala.

Nebylo pochyb, že jí jeho hlazení dělá dobře.

„A co Yago když krade oříšky? Ten si trest nezaslouží?" zeptala se, aby se zas tak lehce nevzdala.

Teď musel pár vteřin přemýšlet vezír nad svou odpovědí.

„Yago je zvíře, i když si své činy uvědomuje a trest si dozajisté zaslouží, ale..."

„Ale je to tvůj přítel, proto bys ho nepotrestal," předešla ho chytře s odpovědí.

„Je to můj pomocník a spojenec," opravil ji povýšeně, evidentně se slovo přítel říci nehodlal, ale Rose věděla, kde je pravda a sama se potutelně usmála.

Jemná látka klouzala po dívčiných zádech stejně svůdně jako malé krůpěje vody, po níž se její pokožka leskla jako perla a ona slastně zavřela oči. Nechala se opečovávat, hladit a mnout. Bylo to příjemné, ještě lepší než to patlání štětcem od Bahadura.

Rose se téměř rozplývala.

Jafarovy šikovné ruce nejen že odstraňovaly barvu, ale také si podrobovaly každý její sval. Přesně to potřebovala. Snad by zapomněla i na to, že je to právě on, kdo jí dělá dobře, nebýt té jeho exotické silné vůně, která jí mátla smysly.

Vlastně se divila, že se toho ujal sám a nepovolal k ní nějakou otrokyni, ale to by pak asi vyvolalo řeči.

„Co jsi to vlastně předtím říkal o té další cestě za kartou?" zavrněla.

„Náhodou jsem vyslechl Ramsesova hlavního velekněze, toho s tím leopardím přehozem, a prince před bičováním a došel jsem k zajímavému závěru. Nyní ještě zbývá zjistit, zda je to skutečně pravda a informace není mylná."

„Takže jen hádáš," odvětila Rose skepticky.

„I na polopravdě může něco být, navíc to dává dobrou příležitost vyzkoušet kartu létání, kterou jsem získal."

A pak tu byly i další dvě karty, na jejichž zkoušku se těšil.

„Kterou JSME získali," opravila ho dívka.

„Oh, málem bych zapomněl. Získali zní mnohem lépe, než získal, že?" Sám se za jejími zády ušklíbl a čekal na vhodnou příležitost. Chtěl Rose ukolébat a pomalu kolem ní utahovat síť jako trpělivý pavouk, dokud nepadne do jeho nastražené pasti.

Mezi tím ji rozmazloval každým pohybem, každým dotekem, jakého byl schopen. Hedvábná látka se kamsi náhle ztratila a ji vystřídaly už jen Jafarovy šikovné ruce lékařského mistra, které se pomalu, ale jistě posouvaly vzhůru po dívčině páteři na ten labutí krk a Rose zatajovala dech, když cítila v celém těle příjemné mravenčení.

Jůůů, jak to asi bude pokračovat?

Co Jafar chystá?

Co se mezi vezírem a Rose nakonec stane, zajde jejich profesionální vztah mezi mistrem a pomocníkem někam dál, nebo to skončí ještě dřív, než to začne?

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 20. kapitola: