OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 3. kapitola

30.10.2012 (18:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1475×

Uspořádání myšlenek

Můj manžel konečně opustil ložnici a já se oblékla sama v soukromí. V hlavě jsem měla neskutečně mnoho myšlenek, ale také se o slovo hlásil můj žaludek. Vyšla jsem z ložnice a na chodbě potkala služebnou místního panství, která mě dovedla do jídelny. Byla to prostorná místnost, která měla na zdech zelenozlatou tapiserii. Uprostřed místnosti stál velký tmavě hnědý stůl a kolem stolu stálo dvanáct židlí ve stejné barvě. Na pravé straně se klenulo velké okno, které krásně prosvětlilo onu místnost. Déle v rohu stála velká kachlová kamna, která byla také ve stejně zeleném odstínu jako tapety. Z místního domu jsem měla dobrý pocit. Líbil se mi a působil zabydleným dojmem. Za chvíli mi služebné přinesly snídani. Slaninu, vejce a pečivo a k tomu čaj. Dále také domácí koláče a plněné taštičky s ovocem. Musela jsem uznat, že mi tady bude určitě chutnat. Byla jsem tak spokojená. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit.

Celý dům byl prostě nádherný. To samé jsem mohla říci i o zahradě. Zahrada vypadala spíše jako menší park. Uprostřed ní stála drobná fontána, kolem ní byly umístěny lavičky. Všude kolem rostly keře, které zahradník upravil zahradními nůžkami do různých tvarů. Opravdu nádhera. Vyložený ráj na zemi. Nikdy bych neočekávala, že budu tak šťastná, ale pořád tu byla ta záležitost s otcem. Opravdu bych si s ním měla o všem v klidu pohovořit. Mám ale odvahu říct mu můj názor? John tvrdí, že vše, co pro mě dělá, je z lásky, ale já si nejsem tak úplně jistá. Čím déle ale budu ten rozhovor s ním odkládat, tím více mě bude zahalovat nejistota.

Procházka po zahradě mi opravdu dost pomáhala v přemýšlení a urovnání myšlenek. Budu si muset promluvit s otcem a vyřešit, co bude dál mezi mnou a mým manželem. Sama sobě lhát nemá cenu. Začínám k němu cítit lásku, a to velmi intenzivně. Je to dobře? Vždyť se známe teprve pár hodin. Skoro ho neznám. Jenže teď je můj manžel. Hlavou mi myšlenky proudily jako řeka. Hodně otázek, málo odpovědí. Bylo to dost skličující. Byla jsem překvapená sama ze sebe.

„Dobrý den, všude vás tu hledám, doufám, že neruším, paní,“ řekl vřele můj manžel. Přemýšlela jsem opravdu usilovně, ani jsem nezaslechla jeho kroky.

„Dobrý den, určitě nerušíte. Jen jsem přemýšlela,“ pověděla jsem a přitom pozorovala fontánu. Byl tu takový klid. Skoro jako na venkově. Je pravda, že tento dům je poslední v ulici. Opravdu klid a pohoda, tak, jak to mám ráda.

„Líbí se vám dům?“ tázal se mě manžel. Chtěl se mnou navázat konverzaci, ale já neměla na povídání ani pomyšlení. Přála jsem si, aby mě ještě nechal pár hodin o samotě, ale očividně toužil po mé společnosti.

„Ano, nejvíce mne ale zaujala zahrada. Miluji procházky a čerstvý vzduch. Netušila jsem, že máte rád klid, vypadáte jako městský typ, co miluje večírky a společnost,“ poukazovala jsem na dojem, který jsem z něho měla.

„Máte o mně tolik chybných mínění, má paní, miluji venkov, tak jsem si ho udělal ve městě. Je to velice praktické - vybrat si dům na konci města. Člověk se alespoň vyhne jeho ruchu, ale když potřebuje, nemá to tak daleko,“ usmál se na mě a vzal mnou ruku do dlaní. Ucukla jsem. Jeho dotyk byl hřejivý a rozrušoval mé chladné uvažování.

„Vyhýbáte se mému dotyku, drahá, já myslel, že jsme si dnes ráno vyjasnili, jaké to mezi námi bude dál,“ podotkl a pořád se tak mile usmíval. I jeho úsměv mi působil neklid. Copak musí být furt tak okouzlující?

„Moc na mne spěcháte. Přiznala jsem své city, ale nic to nemění na tom, že o vás nic nevím, a vůbec netuším, jaký jste,“ odvětila jsem rázně a uhnula jeho pohledu. Pořád na mě zírá jako na obrázek. Svléká mě pohledem. Vůbec se mi to nelíbí. Proč se nechová normálně? Nebo si jen něco namlouvám?

„Včera jste si nestěžovala, když jste mě objímala a líbala, že?“ zeptal se John chlípným tónem. Už zase začíná se včerejší nocí. To to budu mít pořád na talíři?

„Mohl byste již přestat hovořit o včerejší noci? Byla bych vám vděčná, kdybyste se k té záležitosti nevracel, prosím. Přivádíte mě do rozpaků, a to mi vůbec není příjemné. Berte ohledy na to, že máte vedle sebe dámu, která byla slušně vychovávána,“ vyhrkla jsem ze sebe rychle a snažila se utéci jeho pažím, které se ke mně pomalu blížily. To se mne musí dotýkat i mimo ložnici?

„Stydíte se za to, že se vám líbí manželské povinnosti. Jste opravdu stydlivá, Viktorie, to vás rychle přejde. Utíkáte před mým objetím, ale já vás toužím obejmout a nic mi v tom nezabrání.“

Chytil mne svými pažemi do spárů a hlavu mi přitiskl pěvně ke své hrudi. Hladil mě po zádech a líbal mě do vlasů. Mé srdce opět bilo jako o život. Jeho vůně mě dráždila v nose. Ruce se mi začaly potit a dech zrychlovat. Je jako kouzelník. Úplně mě očaroval svou magickou osobností a také svým vzhledem. Proč nedokážu myslet racionálně? Proč myslím na věci ze včerejší noci a chci poznat víc? Je to jako posedlost, moje prokletí. Můj chtíč se plesá radostí a rozum mě zrazuje. Opustil jsi mě zrovna, když tě potřebuji, zrádce!

Chytil mě za bradu a políbil. Jeho polibek byl dlouhý a procítěný. Jeho ruce prozkoumávaly můj oděv a já byla v pasti. Mé tělo na něj reagovalo jako na sladkost, potěšení. Celá jsem se začala třást a toužila po dalším polibku. Opravdu jsem na něm tak závislá? Nejsem za něj vdaná ani den a už takhle šílím. Asi jsem opravdu blázen.

„Už dost, prosím vás,“ prosila jsem ho a přerývavě dýchala. Vzdálila jsem se od něj co nejdál. Co když nás někdo viděl?

„Stydíte se za to, že milujete svého muže, Viktorie, já myslel, že budete šťastná,“ řekl a zase se ke mně snažil přiblížit. Copak nikdy nemá dost? Připadá mi to jako boj kočky s myší a já jsem zrovna v této chvíli myš.

„Nikdy jsem neřekla, že vás miluji. Na to se známe velmi krátce, pane. Už mě nechte. A hlavně tady na veřejnosti se to nesluší, mohl by nás někdo zahlédnout,“ řekla jsem a pořád jsem měla tendenci vzdalovat se od svého manžela.

„Tady nás může zahlédnout jedině služebnictvo z domu, a to si svého pána a paní váží, takže můžete být klidná, má drahá,“ utěšoval mě manžel a stále se snažil přiblížit. Chci být sama. Copak je pro něj opravdu tak těžké nechat mě na pokoji aspoň dvě hodiny?

„Prosím. Chci být sama. Musím si rozmyslet, co řeknu svému otci. Je na čase si promluvit,“ oznámila jsem svému muži a otočila jsem se na znamení odchodu.

„Chcete si promluvit se svým otcem tak brzy po svatbě? Nemyslím si, že je to vhodné. Máme období líbánek. Sečkejte týden, pak za vaším otcem zajedeme,“ řekl John a přitom mě dohnal a chytil za ruku. Chtěla jsem se mu vyvléknout, ale jeho ruka držela mnou velmi pevně.

„Dobrá, souhlasím. Aspoň budu mít více času rozmyslet si, co mu povím. Pusťte mě, pane. Na důvěrné chvilky se málo známe,“ pověděla jsem a pořád jsem se snažila dostat svou ruku z jeho dlaně. Nešlo to. Ten chlap si prostě nedá pokoj!

„Důvěrné chvilky,“ řekl a potom se z plna hrdla zasmál.

„Hlavně, že jste se se mnou celou noc milovala, ale na důvěrné projevení lásky k vám nemám právo. Nezdá se mi to spravedlivé. Proč nikdo nemůže vědět, že vás mám rád,“ zeptal se můj muž. Musím říct, že to byla správně položená otázka. Proč by to neměli lidé vědět? Možná nechci, aby se ta zpráva dostala k mé rodině a já musela uznat, že mi otec našel tu nejlepší partii. Ano, myslím, že to je ten správný důvod toho všeho. Nechci, aby můj otec byl sám se sebou tak spokojený.

„Proč mám ten pocit, že to má něco společného s vaším otcem,“ zeptal se mě můj muž. Jak to sakra může vědět? Vidí mi snad do hlavy, nebo co? To jsem opravdu tak průhledná? Za tu krátkou dobu si o mně dokázal spojit dost věcí.

„Jak tohle víte, pane,“ tázala jsem se ho překvapeně.

„Vždy, když se takto tváříte, tak myslíte na otce. Měla byste už přestat dokazovat svému otci, že se ve vás spletl. Myslím, že byste otci měla poděkovat za to, že vám vybral právě mě. Nemůžete popřít, že  se vám líbím,“ pravil pobaveným hlasem. Jak mě štve! Myslí si o sobě, jak není úžasný! S tímhle mi opravdu leze na nervy. Jeho ego je na můj vkus až moc vysoko.

„Nikdy mu to neodpustím,“ zuřila jsem jak bouře.

„Odpustíte. Ještě mu poděkujete. Přeji si, abyste to udělala. A nechci slyšet žádné odmlouvání,“ rozkázal mi otcovsky. Nebude mi poroučet. Co si myslí, že dělá?

„Nikdy neposlechnu vaše rozkazy, pane. Nejsem vaše služebná,“ podotkla jsem a otočila se hlavou mimo jeho dosah. Zlostí jsem mu nemohla ani hledět do tváře. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Bohužel se takto impulzivně dámy ve společnosti chovat nemůžou a k manželovi už vůbec ne. Ach jo. To je k vzteku!

„Jste má žena, což je mnohem víc než služka. Nikdy jsem vám nic rozkazovat nechtěl, ale s tímto neustoupím. Přeji si, abyste byla ke svému otci upřímná. Pokud ke mně chováte city, neměla byste otci tvrdit, že to tak není. Slíbila jste, že ohledně svých citů budete upřímná. Vím, že se cítíte poražená. Cítíte něco k muži, kterého vám vnutil váš otec bez vašeho souhlasu, protože si myslel, že pro vás bude ten pravý. A on zrovna je ten pravý, a to vás rozčiluje. Štve vás, že otec měl celou dobu pravdu a vy ji musíte uznat. Váš otec bude mít radost, až se dozví, že jste se svým manželem šťastná. Uvidíte,“ podotkl a usmíval se sladce jak cukrkandl. Štvalo mě, že má absolutní pravdu. Opravdu mě vytáčí, že mě zná tak dobře jen za pár hodin, co se známe. Jak to, že jsem tak průhledná. Opravdu se ve mně dá tak snadno číst?

„Jste dlouho ticho, to znamená, že mám pravdu, co?“ provokoval mě můj manžel a ještě víc tak přiléval do mého poháru hněvu. Hrozí, že se za pár minut vylije, a to bude hodně ošklivé.

„Máte pravdu, jste spokojený,“ zakřičela jsem s hněvem na Johna a potom se rozbrečela jak malá holka. Objal mě, utěšoval, hladil po vlasech, šeptal uklidňující slova. Byl mi opravdu oporou. Oporou, kterou mi vždy poskytovala má matka, když jsem byla malá.

Doufám, že mě Safi zase nepřekvapíš něčím, co jsem zapoměla nebo pokazila. Snad se vám povídka bude líbit dál. Pořád je to jen začátek. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 3. kapitola: