OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 4. kapitola

31.10.2012 (14:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1400×

Poznávání

„Takto mě konejšila matka, když jsem byla malá,“ svěřila jsem se mu a tiskla se k jeho svalnaté hrudi. On mě začal kolébat v náručí jako malé dítě. Kupodivu jsem si vůbec nepřipadala trapně. Uklidňovalo mě to.

„Nikdy jste mi nepovídala o své matce. Jaká je?“ zeptal se mě ztišeným hlasem. Hlas v této poloze byl ta jiný, vábivý. Cítila jsem, jak se mi po celém těle šíří husí kůže. Opravdu mě ovládal. Připadala jsem si proti němu tak slabá. Byl mužný a tak chápavý a já mu tu brečela do náručí, jak malá holka.

„Má matka je velice zručná. Umí malovat, vyšívat, vařit, umí toho tolik. Nikdy jsem nebyla po ní. Ona je taková jemná a citlivá. Vše, co jí řeknu, chápe. Nádherně zpívá, když jsem byla malá, zpívala mi ukolébavky. Umí hrát na klavír. Je prostě dokonalá dáma. Já po ní zdědila velice málo. Zpívat neumím, na klavír hraji špatně a vyšívání mě strašně nudí. Nejsem klidná a tichá. Jsem jako bouře. Kam přijdu, je spoušť. Měl jste pravdu, když jste říkal, že jsem moc impulzivní. Mám tu vlastnost po otci. Je hrozné vědět, že jsem spíše po něm, když spolu tak nevycházíme,“ stýskla jsem si a vtáhla jeho vůni do nosu. Voněl opravdu krásně.

„Působivá žena. Těším se, až ji lépe poznám,“ podotkl můj muž a já se na něj podívala. Jeho oči zářily radostí. Jeho úsměv byl tak roztomilý. Jeho mužnost upevňovalo jeho svalnaté tělo a jeho vráska na čele. Všechno na něm bylo přitažlivé. Jak jsem někdy o něm mohla tvrdit, že je pro mě nezajímavý? Že není můj typ a že se mi nelíbí?

„Nikdy jste mi nepovídal o svých rodičích. Jací jsou?“ zeptala jsem se ho a jeho obličej zvážněl. Strašně rychle dokázal měnit nálady. Rychlostí blesku se dokázal změnit z okouzlující mladíka na přísně vyhlížejícího, až strach vzbuzujícího muže.

„Má matka miluje hraní karet, čtení a ráda poslouchá hudbu. Celý život se o mě starala chůva, protože má matka nemohla chybět na žádném večírku v Londýně. Dřív jsme tam bydleli. Přestěhovali jsme se sem, když mi bylo sedm let. Matka mě nutila, abych chodil na hodiny šermu a latiny. Nebavilo mě to, ale ona se nedala přemluvit. Nikdy mě asi nemilovala. Přišlo mi, že jsem jí jen na obtíž. Nikdy mě pořádně neposlouchala. Nedělá to ani teď,“ postěžoval si John. V jeho hlase byla slyšet zášť a zloba. Jeho oči zase zčernaly. Vždy, když se zlobil nebo měl něco nekalého za lubem, tak ho jeho zrak prozradil. Nelíbil se mi v této poloze, jako by to byl úplně jiný člověk. Proč mi přijde, že má dvě části osobnosti? Jedna je dobrá, prosvětlená slunečními paprsky, a druhá naopak tmavá jako černá noc, je plná bouře. Tahle jeho část osobnosti mi opravdu nebyla moc sympatická.

„Můj otec je stejně jako moje matka milovník zábavy. Rád si pochutná na láhvi skotské. Poté přijde domů a opilý zbije moji matku. Několikrát jsem to schytal já, když jsem byl větší a ještě nespal. Naštěstí jsem začal být silnější než on a pak už mi dal pokoj. Jsme velice idylická rodina, Viktorie,“ řekl rozčíleně a jeho rysy ve tváři byly mnohem děsivější. Opravdu to nebylo moc příjemné. Jeho rodiče rozhodně nelze zařadit do těch nejlepších. A to já si stěžuji na svého otce, jsem tak sobecká.

„Promiňte, že jsem vás donutila o tom mluvit,“ omluvila jsem se svému manželovi a pevně ho objala. Co si musel prožívat, když byl malý. Musím mu to vynahradit. V životě ho vlastně nikdo opravdu nemiloval. To je tak smutné.

„K ničemu jste mě nenutila, chtěl jsem, abyste věděla, že na tom nejste tak špatně. Můžete svůj problém s otcem vyřešit. Já ne. Jediné, co na svých rodičích oceňuji, že mi dali obrovský majetek. Takže si žiju jako král. Hm, dost slabá cena za to, že na mě celý život kašlali, co myslíte, Viktorie?“ tázal se mě můj muž a přitom pozoroval drobnou fontánu.

„Vaše rodiče já soudit nesmím. Nikdy jsem nebyla rodičem, tak nemohu soudit. Je mi líto, že jste neměl s rodiči vřelejší vztah. Teď mi přijde můj problém s otcem tak malicherný. Můj otec ke mně byl vždy přísný, ale nikdy na mě nevztáhl ruku,“ odpověděla jsem svému manželovi. Život je někdy tak nespravedlivý. Proč já od matky měla tolik lásky a John nikdy žádnou?

„Chtěla byste být rodičem, Viktorie?“ zeptal se mě opět manžel a já začala přemýšlet. Já matkou? Myslím, že na děti je ještě brzy, rozhodně nejsem připravená. Jenže John evidentně strašně po dítěti toužil. Možná chtěl sám poznat, jaké to je dát někomu lásku, kterou mu nikdo neprojevil.

„Určitě ano, ale je ještě moc brzy, pane,“ upozornila jsem Johna. Nedíval se na mě. Pořád pozoroval fontánku uprostřed zahrady. Jeho výraz nic neříkal. Bylo to opravdu zvláštní.

„Lásko, chtěl bych dítě, co nejdříve. Chci držet to malé v náručí. Těším se na jeho první slovo, na jeho smích a jeho první zoubky a kroky. Budeme na něho dva a budeme tu pro něj. Dokud nevyroste a nepostaví se sám na své nohy. Po tom toužím už tak dlouho. A vy mi to jednou splníte, Viktorie. Já vás mám moc rád. Jste tak nádherná bytost. Plná citů a snů. To na vás mám rád. Naučte mě věřit, že mě může mít někdo rád. Naučte mě brát, ne jen dávat. Prosím vás, Viktorie, slibte mi, že mě nikdy neopustíte, ať se stane cokoliv, budete se mnou navěky, dokud nás smrt nerozdělí,“ řekl a pak se na mě podíval, už to bylo zase zpátky jeho lepší já. V jeho očích jsem viděla lesknoucí se slzy. Snažil se je přede mnou skrýt, ale to vůbec nemusel. Neměla bych slibovat takové věci, jenže to byl můj manžel a cítil se tak sám a nemilovaný. Zasloužil si lásku. Každý si jí přeci zaslouží! Já jí dostala v dětství tolik a on ani zrnko. Připadala jsem si o tolik bohatší. Možná, že to byl osud. Třeba mám Johna opravdu naučit milovat. Toužím po tom, aby se už necítil sám, aby byl konečně milovaný jako já.

„Dobře, slibuji vám, že vás nikdy neopustím. Nikdy vás neopustím, ať se stane cokoliv,“ slíbila jsem svému muži. Doufám, že se tento slib neobrátí proti mně. Nevím proč, ale zmocňoval se mě zvláštní pocit. Jako bych věděla, že to není správné, ale nemohla jsem ho v tom nechat. Nemohla jsem ho odmítnout po tom všem, co si musel prožít v dětství. Také si zaslouží mít vedle sebe milovanou osobu.

„Tento slib beru jako závazný, Viktorie. Pamatujte na něj. Vždycky. Teď už se mnou budete do konce vašich dnů. Ten slib už nikdy nejde vrátit. Já vás budu chránit navěky, protože teď jste má. Nemohu uvěřit, že jsem si vzal tak nádhernou bytost. Viktorie,“ zašeptal mi mé jméno do ucha a poté mě dlouze políbil. Cítila jsem teplo po celém těle. Mé tělo bylo omámené jeho polibky. Nemohla jsem se vzrušením ani hnout. On je prostě moje prokletí. Používá na mě své osobní kouzlo a já mu to všechno tak žeru. A ještě mu slíbím doživotní věrnost. Jsem opravdu hloupá? Možná, ale nemůžu si pomoci. Je to špatně? To se ještě uvidí.

Prosím nekamenujte mě. Viktorie je prostě strašně naivní a ještě k tomu mladá a nezkušená. Jinak díky všem za komentáře, doufám, že budete věrní dokonce této série. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 4. kapitola: