OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 6. kapitola

02.11.2012 (19:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1316×

Zatracený ples

„Tvoji rodiče plánují za týden ples,“ oznámil mi můj muž, když jsme odjížděli od mých rodičů.

„Půjdeme, jsme srdečně zváni?“ zeptal se s napětím v hlase.

„Myslím, že nám společnost neuškodí, takže ano, půjdeme,“ odpověděla jsem a potom jsem se stulila do jeho náruče. Strašně jsem toužila po jeho doteku a objetí. Musím uznat, že už jsem dlouho nebyla na nějaké pořádné společenské akci. Poprvé půjdu na tento druh akce se svým novým manželem. Snad se nestane něco, co by mi mohlo zkazit náladu. Hlavně doufám, že matka nepozvala paní Newtonovou. Byla to strašně otravná straší dáma, která měla ráda klepy a hlavně si neskutečně vymýšlela. Její historky o tom, jak jsem s panem Scottem dováděla v městském parku, mě opravdu rozčílily. Snad už mi dá pokoj, když je ze mě vdaná žena.

Kočár právě zastavil a já s Johnem byla opět doma. Měla jsem hlad jako vlk. Večeře byla výborná. Musela jsem uznat, že v tomto domě mi opravdu chutná.

„O čem jste se bavil s mou matkou, pane?“ tázala jsem se zvědavě svého manžela. Opravdu mě to zajímalo.

„O tobě. O tom, jak jsem se do tebe na první pohled zamiloval,“ odpověděl a já se zakuckala. Na první pohled se do mě zamiloval? O čem to sakra zase mluví?

„Na první pohled jste se do mě zamiloval, pane. Nerozumím tomu,“ pověděla jsem mu upřímně. Vždyť říkal, že se mě teprve učí milovat, a teď mi povídá, že se do mě na první pohled zamiloval. Takže mi lhal, když říkal, že se mě učí milovat?

„Nechtěl jsem vás vyděsit tím, že vás miluji. Pak byste se uzavřela do sebe a stranila byste se mi. Ale teď, když ke mně něco cítíte, vám to už přiznat mohu. Miluji vás od první chvíle, kdy jsem vás spatřil. Já vím je to bláznivé. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřil a myslel si, že je to nesmysl, ale po tom, co se mi to stalo, tomu věřím z celého srdce. Já vás miluji a nikomu nedovolím, aby mi vás vzal. Nemůžu už bez vás být. Už nikdy,“ vyznal se mi můj muž a já zrudla jako jablíčko. Co to povídá? Láska na první pohled? Cože? V hlavě se mi to neskutečně motalo. On si mě vzal z lásky? Kdyby se do mě nezamiloval na první pohled, vzal bys mě? Přemýšlela jsem o hodně věcech najednou. Musím přiznat, že jsem byla opravdu zmatená.

„Já jsem… Já nevím, co na to říct,“ podotkla jsem zmateně. Můj hlas zněl rozklepaně. Mé ruce se začaly třást a má tvář byla ještě víc červená. On mě miluje. Mé srdce bilo jako splašené. V očích se objevily slzy dojetí. Už zase. Dneska už podruhé za tento den. Je pravda, že tento den se mi dějí samé krásné věci.

„Nemusíte nic říkat, lásko. Vaše tělo mluví za vás,“ odvětil můj muž a já cítila po celém těle horkost. Jeho oči zkoumaly mou tvář. Zářily štěstím a byly tak nádherné. Všechno na něm bylo nádherné. Opravdu jsem si musela přiznat, že jsem do něj byla zakoukaná až po uši. Vždy jsem se toužila vdávat z lásky. Takže se mi vlastně splnil sen. S otcem se také všechno urovnalo a matka vypadala velice šťastně. Všechno bylo až moc dokonalé. Takhle vypadá ideální den. Doufala jsem, že to nebude mít konce.

Po večeři jsme se s manželem odebrali do naší ložnice a dlouze se milovali. On byl zase tak něžný a já mu ty něžnosti ze srdce ráda oplácela. Život v manželství mi opravdu neskutečně vyhovoval. Já milovala svého muže a on miloval mě. Všechno bylo jako v pohádce. Poté jsem usnula v jeho náručí a ráno jsem v něm zase vstávala. Každý den jsme se spolu procházeli po zahradě a jedli spolu. Když jsme měli chuť, tak jsme se odebrali do ložnice a užívali si spolu krásné chvíle. Až nadešel den plesu. Upřímně se mi na něj moc nechtělo. Nejradši bych byla doma, ale už jsme rodičům potvrdili, že přijdeme, takže to nešlo odvolat. Snad proběhne všechno v pořádku. Pořád mě doprovázel takový podivný pocit toho, že se něco přihodí, ale ten jsem rychle zahnala. Na přemýšlení prostě nebyl čas.

Musela jsem si zkusit několik svých rób, které jsem si koupila, a vybrat tu nejlepší. Musela jsem prostě zazářit. Nakonec jsem si vybrala modré šaty se zlatým zdobením a není divu, tato garderoba byla opravdu drahá, ale John trval na tom, abych si tyto šaty koupila, že mu na penězích nesejde. Po všech úpravách jsem konečně mohla vyrazit. Sešla jsem opatrně ze schodů a u kočáru už na mě čekal můj muž. Společenský oblek, který měl na sobě, mu opravdu slušel. Jeho ramena se v něm zdály ještě více široká a přidal mu na mužnosti. On je tak krásný a jeho úsměv byl ještě krásnější.

John mi pomohl do kočáru a pak si sedl vedle mě a věnoval mi polibek na tvář. Pak pobídl kočího a my konečně jeli. Už se opravdu těším, až to bude za mnou.

„Těšíte se na ples, má lásko?“ zeptal se mě manžel opět s úsměvem na tváři. Poslední dobou se pořád jen usmíval. Dlouho se neobjevila jeho temnější stránka. Byl jsem ráda. Jeho druhé já mě občas pořádně děsilo.

„No, abych byla upřímná, tak budu ráda, až zase pojedeme domů. Nějak nemám náladu na společnost,“ svěřila jsem se svému muži a on mě láskyplně přitiskl ke své hrudi.

„To zvládneme, lásko,“ konejšil mě John a já se cítila mnohem lépe. Působil na mě uklidňujícím dojmem. S ním jsem se prostě cítila sama sebou.

Cesta uběhla rychle. Manžel mi pomohl z kočáru a nabídl mi rámě. Já ho ochotně přijala. Kráčeli jsme spolu vstříc společnosti. Když jsme vstoupili do domu, tak nás každý pozoroval. Musím přiznat, že to nebyl moc příjemný pocit. Každá dáma i muž si nás zvědavě prohlíželi. Bylo to nepříjemné. Za chvíli za námi přikráčela matka. John jí políbil ruku a já ji zase políbila obě tváře. Matka zářila jako hvězdička na nebi. Upřímně jí moc slušely rudé šaty z mušelínu s malým výstřihem a červené doplňky tomu dodaly opravdový glanc. Moje maminka vypadala spíše jako moje straší sestra. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak krásná dokáže být, když je neskonale šťastná.

„Moc vám to sluší, madam,“ polichotil mojí matce John a galantně se přitom uklonil. Musím říct, že se mi líbila Johnova elegance. Když chtěl, dokázal být opravdový džentlmen.

„Lichotíte mi, Johne, děkuji vám,“ poděkovala mu matka za jeho galantní lichotky a na její tváři šlo vidět potěšení.

Za chvíli dorazil i můj otec. Políbil mě na ruku a Johnovi podal ruku. Vše bylo dokonalé, teda až na ty pohledy ostatních pozvaných. Jako by čekali, že se stane nějaký skandál. Bohužel pro jejich smůlu se nic závažného nestalo.

John potkal svého dlouholetého spolupracovníka a dlouze se s ním vybavoval. Upřímně mě tato jejich konverzace nudila, tak jsem se omluvila a šla se projít po zahradě. Už dlouho jsem tam nebyla. Večer byla naše zahrada opravdu okouzlující.

Vzduch byl teplý a růže voněly i večer. Bylo ticho, šly jen lehce slyšet hlasy lidí, co se bavili na plese. Jinak byl takový klid. Klid před bouří.

„Dobrý den, drahá Viktorie,“ řekl ten hlas a já se opatrně otočila. Byl to pan Scott. Člověk, který se mě podle mého otce pokoušel svést a dostat tak moje věno.

„Dobrý den, pane Scotte, netušila jsem, že jste pozván,“ řekla jsem ztrpčeným hlasem a pomalu jsem se odebírala zpět na ples. Nechtěla jsem s tímto mužem mluvit, a už vůbec ne, když jsme tu byli sami. Mohl by z toho být skandál a o to jsme opravdu neměla žádný zájem.

„Potřebuji s vámi mluvit, paní,“ oznámil mi Scott a chytil mě jemně za paži. Já jsem vytrhla svou paži z jeho ruky a chystala se odejít. Já myslela, že je to džentlmen, ale chová se jako naprostý hulvát.

„Neutíkejte. Prosím vás. To, co si o mně myslí váš otec, není pravda. Nikdy jsem nestál o vaši ruku a o vaše věno. Všechno je to pouhá lež, kterou si vymyslel váš manžel,“ pověděl mi Scott a při tom měl rudé tváře z rozčílení. Vypadal opravdu dost naštvaně. Proč by si něco takového můj muž vymýšlel?

„Co tím myslíte, pane Scotte?“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho vysvětlení.

„Váš muž si vymyslel tuto lež, aby tak uspíšil svatbu s vámi. Bylo všeobecně známo, že o vás má opravdový zájem. Vy jste ho ale ignorovala. Nepřišel vám zajímavý a tak si vymyslel tuto lež, aby vás získal. Udělal by cokoliv, aby si vás mohl vzít. Byl vámi neskonale okouzlen. Nedivím se, že udělal na vašeho otce tuto lež. Udělal by to každý mládenec ve městě. Vy jste totiž patřila mezi nejlepší partie. Máte majetek a jste tak neskonale půvabná. Není divu, že o vás každý projevoval zájem. Jenže váš otec vybral tu nejlepší partii, co se majetku týká, a tou partií byl pan Allen. Byl si toho moc dobře vědom. Já jsem vám jen chtěl říci pravdu. Jak Allena znám, určitě vám tuto skutečnost zatajil. Kdo by se také chlubil tím, že si vás vydobyl podvodem. Já jsem váš přítel a chci, abyste věděla, jakého sobeckého člověka jste si musela vzít. Doufám, že se na mě nezlobíte. Je mi líto, že jsem byl ve vašich očích očerněn tak hanebným způsobem. Doufám, že budeme nadále přáteli. Opravdu vám říkám pravdu, nemám důvod vám lhát. Zato váš manžel vás obelhával celou dobu. Zamyslete se nad tím, drahá Viktorie. Pokud si budete někdy chtít popovídat, tak jsem vám kdykoliv k službám, poroučím se,“ skončil svůj dlouhý monolog a ani nečekal na odpověď.

Odešel a ani se neohlédl. Pro mě to byla obrovská rána. Co když je to pravda? Může být. Byla jsem zoufalá. Můj muž mě miloval od prvního dne, co mě spatřil, ale co když to nebyl den obřadu, co když to bylo ještě dříve? Tohle mi bude muset vysvětlit. Až přijdeme z plesu, tak si o tom budeme muset promluvit. Bojím se, že Johnovi už nikdy nebudu věřit, protože nevím, co je lež a co je pravda.

Já se po tomto zvláštním rozhovoru vrátila na ples. Vše probíhalo v normálu, ale já pořád nemohla zapomenout na rozhovor s mým přítelem v zahradě. Všechno bylo ideální, ale teď se to změnilo. Měla jsem poslechnout ten zvláštní pocit v mém nitru. Měli jsme se na ten ples vykašlat? Ale to bych se nedozvěděla informaci od pana Scotta. No, jsem zvědavá, kde je ukrytá pravda.

Kolem třetí hodiny ranní jsme se s manželem odebrali domů. Já pořád musela přemýšlet nad tím, co mi řekl pan Scott. Jeho tvrzení mohlo být pravdivé a dávalo smysl. Pan Scott si ke mně nikdy nic nedovolil. Nikdy mi zvlášť nelichotil, ani neprojevoval žádný druh sympatie. Kdyby mě chtěl získat kvůli mému věnu, tak by se snažil mnohem víc. Pochybovala jsem o muži, kterého jsem si vzala. Znali jsme se krátce. Já ho miluji, ale ještě se tak neznáme. Mohla to být klidně pravda.

„Viktorie, co je vám, vypadáte pobledle, není vám špatně?“ tázal se starostlivě John. Byl opravdu milý. Roztomilý a tak přitažlivý, ale pořád v něm bylo něco tajemného, něco, co mě neskutečně děsilo.

„Až dojedeme domů, budeme si muset promluvit, pane,“ oznámila jsem mu vážně a kousek se od něj odsunula.

„Něco vážného, má lásko?“ vyzvídal a já mu v očích zase viděla tu temnotu. Byl nahněvaný, jako by tušil to, co jsem se dozvěděla.

„Ano, pane, něco hodně vážného. Nechci to řešit tady, ale v soukromí,“ řekla jsem mu vážně a naštváním jsem se nemohla ani dívat na jeho tvář. Lhal mi. Podle mě moc dobře ví, o co jde. Tohle mu nedaruju.

Kočár konečně zastavil a John mi z něho pomohl na zem. Já vešla domu a zamířila jsem rovnou do naší ložnice. Chtěla jsem to vyřešit hned. Dokud to bylo čerstvé. Využil mého přítele, aby si mě mohl vzít, a tak neskutečně mi o něm lhal. On si opravdu myslel, že se to nedozvím? Že to přede mnou utají? On za mnou šel potichu a potom zavřel dveře do ložnice. Jeho oči potemněle svítily. Ano, už to byla zase jeho druhé já. To já, kterého jsem se tak děsila.

Děkuji všem za komentáře, hlavně Lenis, Ivetki, Poisson a Larisse. Doufám, že zůstanete věrné až dokonce. :) 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 6. kapitola: