OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S duší vraha - 1. kapitola

09.02.2010 (18:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1084×

Damiánovy kroky se rozlehly tmavou chodbou. Šel rychle, ve tváři měl náznak strachu a zoufalství.

Bál se.

Někdo by si myslel, že jeho strach způsobilo tohle místo. Rozlehlé chodby se stovkami sloupů, které podpíraly vysoký strop a světla z pochodní osvětlující jen malou část z místnosti a všudypřítomné ticho. Ticho, které mrazilo až do morku kostí.

Ale on se nebal tmy. Nebal se o sebe, protože tento strach nikdy nepoznal. Bál se o ni. O svůj malý, raněný náklad, který nesl v náručí a který s každým jeho krokem ztrácel sílu. O svou drahou sestru, kterou musel opustit před deseti lety a kterou měli chránit. Avšak jak chabě se o ni starali. S touto myšlenkou jim projela další vlna strachu a zoufalství.

Její zranění bylo vážné, i když se tak nejevilo od začátku. Lékař by snad usoudil, že po ošetření nebude životu nebezpečně, a však jak moc by se mýlil.

Konečně viděl mohutné dřevěné dveře, které byly na konci chodby. Nepatrně zrychlil, avšak než k nim stačil dojít, samy se otevřely. Stála v nich mladá dívka, věkem kolem patnácti let. Byla bledá, téměř průsvitná, ale svým způsobem krásná. Její tváři dominovaly modročerné oči. Vlasy měla bíle jako sníh, spleteny do copánků, na koncích ozdobeny modročernými pírky a cetkami ve stejné barvě. Na sobě měla bílé šaty s tmavomodrým potiskem. V ruce držela knihu a s překvapeným výrazem sledovala nečekaného návštěvníka.

Než stačila cokoliv říct, prošel kolem ní do knihami obložené místnosti a bez jediného slova položil ochablé tělo na bělostně povlečenou postel. Pak se k ní konečně otočil. To, co viděla, jí však překvapilo mnohem víc než jeho nečekaný příchod.

Poprvé v životě viděla v jeho očích slzy. Tento pohled jí naprosto paralyzoval, nebyla schopna slova, natož pohybu. Jen vyděšeně hleděla na scénu před sebou a nevěřila vlastním očím.  Jeho zarudlé oči byly plné vzteku a slz, tělo se chvělo pod návalem neznámé emoce a rty se jen stěží otvíraly. Až teď si všimla, že na ní mluví. Konečně se probudila z transu a byla schopná vnímat, co jí říká, i když to moc dobře tušila.

,,Pomoz jí," ozývalo se mezi rozzuřenými vzlyky. Bylo vidět, že se musí hodně ovládat, aby nevybuchnul vzteky a nezničil místnost, ve které se teď všichni tři nacházeli.

Konečně se dala do pohybu. Měla pocit, že jí ty pohyby nepatří, že jsou někoho jiného. Rychle došla k posteli a začala odstraňovat vrstvu obvazů, které jen zběžně kryly zranění. V duchu si přála, ať je to rána od obyčejné nábojnice. Avšak s posledním obvazem zmizela veškerá její bláhová naděje. Tuto bitvu prohrála, dříve než mohla začít bojovat.

Rána nebyla hluboká a ani nekrvácela. Její okraje však měli černou barvu, které se pomalu rozlévala do zbytku těla. Jed už byl v oběhu. Rychlým pohybem vytáhnula nábojnici, aby si potvrdila domněnku. V tomto případě jí to už nemohlo více ublížit. Věděla, že je konec. Bude umírat klidně a bez bolesti. Spíše to připomene spánek.

,,Je mi líto, ale tady už nepomohu," řekla poraženě a pomalu se zvedla k odchodu.

,,Prosím," ozval se znovu jeho roztřesený hlas ,,přece jí nenecháš umřít. Musí být ještě naděje! Udělej cokoliv!"

Najednou si přála, aby k tomuto rozhovoru nemuselo dojít. Tolik si přála, aby jí mohla pomoct. Ale nic, jí nenapadlo.

Znovu se tedy posadila vedle svého přítele a mlčky jej vzala za ruku, kterou jemně tiskla ve svých dlaních, ve snaze utěšit jeho žal. Věděla, že je to marné, ale útěcha a opora bylo to jediné, co mohla v tuto chvíli nabídnout. Byla odhodlaná s ním zůstat až do konce, i když to pro ni bylo nebezpečné. Nemohla, si být jistá, jak bude reagovat, až přijde konec jeho milované schovanky. Damián byl známý svou klidnou povahou, která byla v přímém protikladu s výbušným Fenrim, s jeho druhou duší.

Při vzpomínce na Damiánova druha jí hlavou blesknul nápad. Bylo by to kruté, bolestivé a nebezpečné. A šance, že to přežije je mizivá, ale přece jen je.

Damián vycítil to napětí a poprvé od té chvíle, kdy mu řekla, že není naděje, se na ní podíval. Neřekl nic, ptal se pohledem.

Teď už nemohla couvnout. Musela s pravdou ven. Musela mu říct svůj šílený plán.

,,Možná by tu byla naděje," začala opatrně, i když věděla, že on už to ví. Pohledem visel na jejich rtech a čekal. ,,Samozřejmě se o to nikdo nepokoušel v takové situaci a šance, že to přežije je malá, ale za pokus to stojí." Pokračovala a svůj pohled při tom upírala na kraj postele. Neměla odvahu pohlédnout do jeho tváře.

,,Co je to za nápad?" zeptal se netrpělivě.

Musela se zhluboka nadechnout, aby měla vůbec sílu to vyslovit.

,,Při obřadu tělo téměř umírá, aby pak bylo opět povzneseno, je tedy jedno, jaké je jeho poškození." vychrlila ze sebe a nenápadně sledovala jeho výraz, který tvrdnul s každým jejím slovem.

Čekal snad všechno, ale tohle opravdu ne. Zrovna před tímto se jí snažil marně uchránit. Byl schopný opustit celou svou rodinu, svůj život, své sny, jen aby ostatní nepotkal podobný osud jako podkal jeho. Ale kde jsou jeho zásady teď. Jako domeček z karet se bortily s každým jejím slabým nadechnutím.

,,Jak chceš docílit toho, aby si někoho z ,nich´ vybrala?" Jeho hlas byl chladný a bez života. Byl rozhodnut udělat cokoliv, cokoliv co by jí zachránilo život.

,,Nijak, ona si už nevybere, na to nemá sílu. Necháme to na ,nich´," a s těmito slovy se konečně zvedla od svého přítele.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S duší vraha - 1. kapitola: