S duší vraha - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo, ale tahle část nebyla plánovaná. Původně jsem měla začít až tam, kde začíná další kapitola, ale bylo by to nepřehledné. Snad se na mě nebudete moc zlobit a na povídku nezanevřete. Děkuji moc a komentáře potěší.

14.03.2010 (19:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1121×

Calía pomalu přešla místnost a zamířila ke kamennému průchodu, který byl usazen naproti vstupním dveřím. Její pohyb nedoprovázel žádný zvuk. Žádná ozvěna kroků, ani šustění látky z jejich šatů. Nic. Jako by proplouvala vzduchem. Těsně před průchodem vzala do ruky jednu z vyhaslých pochodní a krátce na ní upřela pohled. Bylo to jen mrknutí, avšak i to stačilo, aby se pochodeň sama vzňala. Po té zmizela ve tmě.

Damián s nevolí sledoval její počínání. Moc dobře věděl, co se za průchodem nachází. V jeho mysli se rozhořel boj. Jedna stránka jeho duše ho od zamýšleného činu odrazovala, druhá ho pak nutila následovat bělovlasou přítelkyni a zachránit tak svou milovanou sestru.

Jeho pohled opět sklouzl na křehké tělo nehybně ležící na bílých přikrývkách. V jejím výraze nebylo nic, co by značilo, že by měla bolesti, jen po tváři jí stékal úzký pramínek potu, který způsobila přicházející horečka, ale i tak vypadala klidně. S tímto pohledem však ustal i boj v jeho mysli. Druhá strana drtivě zvítězila. Veškerý odpor byl potlačen a rozprášen v bitevním poli. Bylo rozhodnuto.

S nově nabytým vědomím se konečně postavil, vzal sestru do náruče a vydal se k portálu. Pomalu vešel do tmy a sešel pár schodů, které vedly do podzemí. Přesně podle jeho očekávání Calía čekala na schodech jen pár metrů od vchodu. Ona sama totiž světlo nepotřebovala. Znala každičký kámen usazený v těchto stěnách. Navíc, světlo jí bylo spíše neobtíž. Počkala, než jí dožene a pak se společně vydali k Svatyni věčných mlh.

Oba šli pomalu a v tichosti. Damián nechtěl spěchat a ani se ptát a ona ho nenutila. Dokázala pochopit, jak je pro něj toto rozhodnutí těžké. Věděla, že vzpomíná a rekapituluje. Nechala mu tedy chvíli klidu pro utřídění myšlenek. I ona sama to potřebovala. To k čemu se chystala, nebylo moc popsáno a historky znala ještě od velmistra a i on je znal jen z doslechu.

Konečně došli na konec schodiště a vstoupili do menší jeskyně, která byla jistým předsálím svatyně. Její stěny byly jen hrubě opracovány a ničím nepřipomínali krásu, která se nacházela za malým průchodem ve skále, který byl hned naproti schodiště. Calia se zastavila a konečně tiše promluvila:

,,Ještě je čas si to rozmyslet. Nikdo by ti to neměl za zlé."

,,Nenechám jí zemřít, pokud existuje byť jen nepatrná šance, že by mohla žít." Ta slova byla chladnější než led. Vše na čem mu záleželo, teď měl na svých rukách.

,,A ta šance je opravdu nepatrná," dodala tiše. Sama začala mít pocit, že její plán nemůže vyjít.

Damián už neodpověděl. Jeho výraz řekl vše, co měl. Calía tedy zhasla pochodeň a odložila jí do starého stojanu a po té pomalu prošla otvorem. Nikdy by si nedovolila donést pochodeň až do svatyně. Její světlo by jen ničilo okolní krásu a rušilo místní obyvatele. Damián jí opět opatrně následoval.

Po třetí v životě vstoupil do modrého šera. Chvíli mu trvalo, než si na okolní přítmí zvyknul. To čemu však nepřivyknul nikdy, byl pohled, který se mu naskytnul po pár krocích, když se dostal na začátek kamenného schodiště. Opět mu to vyrazilo dech, i když tu nebyl poprvé. Krása tohoto místa byla ohromující a nepopsatelná. Žádné slovo, které znal, nedokázalo popsat scenérii pod ním. Všechny by spíše byly nemístnou urážkou. Poprvé dokázal zapomenout proč tu je. Vnímal jen energii a klid, kterým bylo okolní místo prosyceno.

Samotnou svatyni tvořila spíše gigantická jeskyně. Její stěny se členily na spousty krápníků a výběžků, které měli podobu postav s andělskými tvářemi. Byly to tváře duší, bojovníků, kteří směli obývat toto vzácné místo. Jejich kamenná těla zdobily modré chomáčky mechu, které se usadily ve skulinách a přerůstaly jejich okraje. Z těchto chomáčků pomalu splývaly modré šlahouny, na jejichž koncích byly bílé květy. To vše se odráželo v ledově průzračném jezeře. Jeho celistvost a dokonalost nerušil ani úzký kamenný most, vedoucí od schodiště. Na konci mostu byl menší ostrůvek, vydlážděný bílým kamenem. Jeho kraje lemovaly antické sloupy a přesně uprostřed stál kamenný stůl, který sloužil jako oltář.

Z jeho zasnění ho vyrušilo až zřetelné odkašlání. Calía se na něj upřeně dívala a ve tváři měla náznak pobavení. Až teď si všimnul, že má k němu natažené ruce a čeká, kdy mu podá tělo. Konečně se vrátil do kruté reality. Moc dobře věděl, že dolů nemůže jít a že Calía je teď jediná, kdo jí tam může odnést. Se vší opatrností jí tedy předal tělo a ustoupil pár kroků dozadu. Chtěl něco říct, popřát štěstí, ale slova se mu zadrhla na jazyku. Bylo by bláhové přát jí štěstí.

Calía se na něj naposledy podívala a pak upřela pohled na její klidnou tvář a snažila se jí vrýt do paměti. Chtěla, aby tento obraz zastřel hrůzu budoucích okamžiků. Potom rázně vykročila směrem k oltáři.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování