S duší vraha - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Trvalo to, jako vždy u mě, takže se nebudu moc obhajovat. Ale budu ráda, když si kapitolku přečtete a okomentujete. Přeji pěkné počtení.

25.07.2010 (17:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1252×

Pomalu sešla kamenné schody. Opět šla naprosto neslyšně. To, co jí prozradilo, bylo mělké dýchání, které se pomalu neslo z nehybného těla, které pevně držela v náručí. I to stačilo k tomu, aby se okolí probudilo k životu. S každým dalším krokem se okolí měnilo a nabývalo nového tvaru. Z ledově průzračného jezera se začala zvedat modrošedá mlha a pomalu pohltila cele okolí. Byla jako živá, pomalu se přelévala přes schody a most a nabírala lidské podobu, aby se záhy zase zbortila do původní beztvaré hmoty.

Nic z toho jí však nepřekvapovalo. Všechny tváře, které se kolem ní formovaly, znala. Znala jejich jména a jejich osudy. Věděla i proč se jim dostalo té pocty a oni mohli žít věčným životem. A ona byla jejich pastýřkou a jedinou nadějí, neboť bez ní by se již všichni ztratili v propasti času a zapomnění. Byla jejich ochránkyní a jediným spojením mezi okolním světem. Ona je znovu přiváděla k životu a pomáhala jim najít cestu a smysl života. Bylo-li v celém vesmíru něco, čeho by se mohly tyto stvoření bát, tak právě ztráty Calíi.

Calía nikdy nebyla marnivá, dá se říct, že se vždy rozdávala pro druhé, avšak zde se nemohla cítit jinak než výjimečně. Zde byla svědkem své důležitosti a nemohla před tím utéct. O to víc, jí to vždy pobavilo. Dnes byla za tyto myšlenky obzvlášť vděčná, neboť se potřebovala uklidnit a zapomenout. Zapomenout na to co přijde. Nebylo jí však přáno nadlouho.

Nebyla ani v půlce mostu, když se tělo v jejím náručí začalo probouzet k životu. Mladá žena pohnula zápěstím a její oční víčka se začínala lehce třepetat. Její dýchání se znatelně zrychlilo, jako by tělo bojovalo proti spánku, který jej svazoval. S tím Calía nepočítala. Nebyla připravená na to, že by se probudila dříve. Vždyť vypadala tak slabě a křehce, měla by pomalu umírat a ne bojovat. Její probuzení se proměnilo ve smrtelnou komplikaci, neboť svým vzdorem přicházela o síly, které bude potřebovat. Musela začít okamžitě jednat. Zběsile se rozběhla k oltáři, nedbaje na to, že jí rychleji probudí. Obřad musí začít a to okamžitě, jinak by ztratila i tu nepatrnou naději co měla.

Dívka s bolestivým syknutím reagovala na změnu v pohybu a stále více přicházela k sobě. Její vědomí nutilo otevřít oční víčka a zjistit, co se kolem ní děje. Otevřela je zrovna ve chvíli, kdy jí Calía téměř hrubě položila na kamennou desku. Potom odběhla, aby posbírala kameny, kterými byl ostrov posetý. Některé byly jen matně černé, jiné zase lesklé s duhovým nádechem. Všechny měly na svém povrchu vyryty runy, stejné jako se nacházely u vstupu do jeskyně. Tyto kameny pak s pečlivostí naskládala do složitých obrazců kolem oltáře. Posledních deset rozložila kolem ležící dívky. První položila k temenu její hlavy, pak další dva ke spánkům, konečkům prstů, ke kolenům a k chodidlům. Desátý pak velmi opatrně položila na dívčino srdce. Sotva se kámen dotknul její kůže, jeho znaky se a spolu s ostatním kameny rozhořely bílým světlem a okolí prostoupila jeho záře.

Calía se pak usadila mezi zářící kameny, které umístila na podlahu a rozpažila ruce a s hlubokým nádechem zavřela oči. Sotva se její víčka semkla k sobě, okolí znovu znatelně ožilo. Na chladné hladině se z mlhy vytvořily nové postavy, tentokrát se již nezbortili, jako předtím. Byla to armáda, tvořeni z mlhy a stínu. Jejich tváře byly různé, stejně jako oděv. Někteří byli vysocí a mohutní, jiní zase vynikali svou jemností a krásou. Mnozí byli děsiví a jejich tváře zdobily četné jizvy, jiní zase tajemní. Někteří byli oblečení jen do kůží a kožešin, jiní měli složitě vypracovaný oděv a jemně tepané brnění. Ale bylo tu něco společného. Všichni do jednoho to byli válečníci. O tom by nikdo nedokázal pochybovat. Jejich mlžné pohyby, výrazy i oděv. Vše vypovídalo o tom, že boj je pro ně rutina a jediné smysl života. Pro něj žili, dýchali a pro něj i zemřeli.

Armáda se pomalu přibližovala k ostrovu. Těsně před ním se všichni až na jednoho zastavili. Muž obrovského vzrůstu nesměle pokračoval až k oltáři, jako by si chtěl ležící dívku jen prohlédnout. Pak však natáhl své obří dlaně a dotknul se jí.

S jeho dotykem se po okolí rozlehl děsivý výkřik bolesti.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování