S duší vraha - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další dílek. Snažila jsem se, aby byl co nejrychleji, leč nepodařilo se mi to až tak úplně. Celý je zaměřen na Veroniku a její pocity. Snad se bude líbit. Přeji příjemné čtení a komentáře samozřejmě potěší.

11.08.2010 (18:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1020×

S dalším odrazem vyhodila míč a na okamžik popřela veškerou gravitaci, která ji svazovala. Její tělo se prohnulo až na hranici možností, a předvedlo tak nadšenému davu svou nekonečnou pružnost. Než znovu stabilně dopadla na koberec, chytila i vracející se míč. Následovala krátká pirueta a s posledními tóny se sesunula k zemi. Její prsty naposledy pohladily okolí, aby v zápětí zkameněly.

Okolí protnul nadšený ryk a potlesk davu. Její sestava byla bezchybná a ona si nyní zaslouženě vychutnávala ovace, které k ní doléhaly. Velmi pomalu a elegantně se postavila a lehkou úklonou definitivně uzavřela svůj výstup. Po té se rozhlédla po okolní a nechala se unášet vlnou euforie, která k ní doléhala od mávajícího publika. Hodiny tvrdého tréninku a odříkání se jí konečně vyplatily, neboť její štěstí dosáhlo vrcholu. Chtěla už odejít a vyslechnout si své hodnocení od poroty, když u jejich nohou přistál plyšový medvěd. Byl to první, kterého na těchto závodech dostala a tak se pro něj pomalu sehnula. Avšak její prsty měkký plyš neuchopily. Obrazy a zvuky se pomalu rozplynuly a okolí ovládla tma, která nahradila její nejšťastnější vzpomínku. Veronika zůstala sama.

Nikdy by ji nenapadlo, jak moc se dá tma vnímat a jak moc může být výrazná. Tma pro ni byla jen výrazem něčeho nekonečného a prázdného. Nyní to bylo to jediné, co si uvědomovala. Nic jiného zde nebylo, jen ona a prázdnota. Žádný zvuk, pohyb nebo podmět, který by upoutal její pozornost. Nebyl tu snad ani žádný pocit. Čekala, že se dostaví strach a úzkost, ale nic nepřicházelo. Jako by jí její tělo nepatřilo, jako by bylo cizí.

Jediné čím si byla jistá, bylo to, že všechno je špatně. Měla by se bát, ale strach nepřicházel. A přitom měla pocit, jako by stál kousek od ní a jí stačilo jen natáhnout ruku a pevně jej uchopit. Vždy se mu tak vyhýbala a dnes si tolik přála, aby ho pocítila, aby jí znovu obklopil. Byla by to přece jen změna, která by snad rozproudila krev v jejich žilách a donutila její spící tělo k pohybu. Nic se však nedělo.

Čekala dlouho, než nastala změna. Zaznamenala jí téměř okamžitě. Jasně cítila, jak se její tělo pohnulo. Nebo spíše někdo s ním pohnul. Byl to jako pohlazení větru, jen letmý dotyk, ale i ten stačil, aby její mysl zaplavila vlna radosti. Veškerou svou pozornost zaměřila na nový podmět a přála si, aby se zopakoval. A nemusela dlouho čekat. Její tělo se opět zachvělo, nyní již silněji než před tím. Podmět získal na síle a pravidelnosti. Cítila, že se její tělo jemně chvěje, jako by ležela na vlnách. Konečně mohla zaměřit veškerou svou pozornost na něco jiného než na chaos v její mysli. Bylo to jako vytržení ze spáru draka, jako záchrana, v kterou už nedoufala. Její radost se stupňovala a s ním i kontrola nad vlastním tělem.

Znovu začala vnímat své tělo a jeho smysly. Pomalu se snažila otevřít oči a zjistit co se kolem ní děje. V tom okamžiku se jemné kolébání změnilo v divoké vlnobití. Nárazy ještě více probudili její smysly a její tělo začalo vnímat bolest. Z úst jí vyšlo bolestné syknutí. S dalším tvrdým nárazem otevřela oči a spatřila ženu nad sebou, která v další vteřině zmizela. Její tělo v tu chvíli ovládl zmatek, strach a palčivá bolest. Zmateně těkala očima po okolí, neschopná dalšího pohybu. A pak to spatřila.

Nad ní byla ta nejkrásnější scenérie, jakou kdy mohla spatřit. Pohled na klenutý strop jeskyně byl pro ni stejně omamující jako pro Damiána. Ta krása byla nekompromisní, jediný pohled stačil na to, aby zahnal veškerý strach a bolest, které doteď prostupovaly jejím tělem. Zapomněla na veškerou snahu o vysvobození svého těla a jen ustrnule pozorovala okolí. Bylo to opium pro oči, kterého se nemohla nabažit. Všechny otázky se rozplynuly a čas se znovu zastavil.

Avšak nádhera nad ní byla opět zastíněna. Opět se nad ní pohybovalo bělovlasé stvoření. Žena něco pokládala kolem její hlavy a těla. Nemohla se pohnout a prohlednout si jak ženu, tak předměty. Musela zůstat nehybně ležet a vyčkávat co se stane. Pak se nad ní znova skolila a položila nějaký chladný předmět na její hrudník. Okolí zaplavilo bílé světlo. Bělovlasá žena zase zmizela, ale světlo zůstalo a zabránilo jí tak kochat se okolní krásou.

Veronika se tedy snažila znovu získat kontrolu nad svým tělem, ale bylo to marné. Měla pocit, jako by jí něco svázalo a ona proti tomu nemohla nic dělat. Z jejího soustředění jí vytrhla podivná osoba, která se pomalu skláněla nad ní.

Byl to muž, mohutné postavy s bujným plnovousem a spoustou jizev, které zdobili jeho tvrdou tvář. Ale to jí neděsilo. Byl tvořen jen z mlhy, jako duch, noční můra, která se vynořila z nejtemnějšího kouta mysli. Už jen pohled na něj byl nepříjemný. Veronikou projela vlna strachu. Jediný jeho pohled jí vyděsil, jako nikdo před tím.

Muž jí jen chvíli pozoroval a potom se jí lehce dotknul. S tím dotykem přišla i neuvěřitelná bolest. Jako by se do ní zabořily milióny rozžhavených jehlic, které nabodly každý nerv v jejím těle. Z dříve němého hrdla se prodral bolestný výkřik. Ani o něm nevěděla, protože nebyla schopná vnímat nic jiného než ukrutnou bolest, která procházela jejím tělem.

Muž rychle stáhl svou ruku a s jeho dotykem zmizela i bolest. Veronika přestala křičet. Jen těžce oddychovala a snažíc se vzpamatovat z hrozivého zážitku. Jeho tvář se nesouhlasně mračila, ale pak konečně zmizela. Za krátko jí však nahradila jiná. Opět to byla postava jen z mlhy, ale nyní to byla žena. Její vnadná postava se nad Veronikou vztyčila v plné kráse a ona opět propadla hrůze.

Žena se jí dotknula stejně jako muž před tím. Jejím tělem opět projela ta stejná bolest a okolí protnul stejný výkřik. A stejně jako před tím bolest ustala, když žena sejmula svou dlaň. Žena se zamračila a zmizela, ale v zápětí přišla další postava.

Nyní však už Veronika věděla, co jí čeká a propadla oprávněné panice. Na nic nečekala a snažila se postavit. Ale čím více se snažila, tím více se její tělo nemohlo hnout. Byla k chladnému kameni přikovaná neviditelnými pouty. Nová postava se znovu sklonila a zopakovala předešlý děsivý scénář. Další dotek, další výkřik a další nesouhlasný pohled. A znovu.

Postav neubývalo a bolesti taky ne. Jen její síly mizely s každým dalším dotekem. Po čase už nebyla schopna křičet, jen tiše vzlykala a prosila o smilování. Jejich tváře se jí už zdály stejné, nemilosrdné a kruté.

Už nečekala změnu, smířila se s tím, že přichází konec. Nebála se. Už ne. Nyní se těšila, až odejde a nebude nic. Byla to uklidňující představa, která jí zavírala víčka a tlumila vlny pravidelné bolesti.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování