OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sacrifice - Část 2.

22.04.2011 (10:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 927×

Sacrifice - Část 2.

I když vaše matka dokáže způsobit Tsunami, novou mp3ku od ní k narozeninám nečekejte.

Tělem mi pulzoval adrenalin. Poháněl moje vycvičené tělo kupředu v rytmickém úprku před Lovcem za námi. Běžel vedle mě, téměř jako by se mě pokoušel chránit, zatáhl nás do... No, řekněme, že takové místo mohl vážně najít pouze Arigmého syn. Zdi byly posprejované totálně katastrofálními grafitty, na roztrhaném koberci se válely vajgly od levných cigaret a celé to smrdělo plesnivinou, asi jako tátovy nohy, když se vrátil domů po pěti dnech non stop v martenskách. Zhroutil se ke zdi, evidentně mu docházel dech.

Když jsem se na to podívala z druhé strany, bez odporu k čemukoliv, co by mohl udělat, a bez předsudků, vybral úkryt dobře. Musel to tu sakramentsky dobře znát. Přes ten pach a humus všude kolem nás nemá možnost ucítit. Pokud nevyběhneme v pudu sebezáchovy ven sami. Nabízely se mi minimálně tři základní druhy smrti a pár vedlejších, ale mezi ty hlavní patřilo udusit se / nechat se prošpikovat kůlem / Bůh ví (jakýkoliv z nich) co si na mě syn mr. Blonďáka vymyslí. Jenže ten zrovna vypadal, jako by nedokázal ulovit ani míchaný vajíčka, natož se zvednout a mít se k nějakýmu činu. Jenže to všechno mohla být jenom maska.

„Nemusíš se bát,“ zamumlal jako by mi četl myšlenky a upřel na mě rentgenový pohled, pod kterým vám připadalo, že vidí i vaše střeva. Nemrkal, připomínal chodící mrtvolu, prázdné okno. Samozřejmě jsem neměla nahnáno z nějakýho výrostka od Arigmého, ale trocha ostražitosti nikdy neuškodí. Zvedl se, couvla jsem. Protočil oči a zase si sednul. Napnula jsem uši, naslouchala, kde je Lovec, ale nic  jsem neslyšela. Asi jako když v Danger Days : The True Lives Of the Fabulous KillJoys  hledáte screamování. Pořád vidíte jen hyperaktivní červenou hedku a kde nic, tu nic. Když i jeho logika pochopila, že mu neodpovím, začal žvatlat dál.

„Jmenuji se André...“

„Mně je jedno, co jseš zač, Blonďáku. Stačí mi vědět, že jsi děcko Arigmého a že nebýt toho venku, byl bys číslo jedna na mým dislike seznamu.“

„A teď jsem?“

„Třetí.“

„Třetí?“

„Třetí.“

„Kdo je přede mnou?“

„Tvůj tatínek,“ ušklíbla jsem se.

„Je fajn nenávidět lidi jen kvůli tomu, že jsou dětmi někoho, kdo se ti nezamlouvá.“

Na to jsem si jen odfrkla a podívala se ven ze špinavého okna. I když jsem Lovce neviděla, stále jsem jeho přítomnost cítila v kostech. Bylo to jako když na ex vypijete panáka slivovice, máte pocit, jako by vás to vyžíralo zevnitř. Ano, přesně takový pocit ve mně vyvolávala Lovcova přítomnost.

André na tom zřejmě byl podobně, protože nervózně těkal zelenýma očima (už jsem vyprávěla o jejich barvě?) k oknu.

„Odsuzuješ mě kvůli mému otci, ale toho si já nevybral. A ani jej neoznačuju za svého otce, já se Jich zřekl už dávno, nepotřebuju být jejich loutkou, narozdíl od tebe...“

Odfrkla jsem si. Pokud jsem ho předtím nenáviděla, nyní ve mně hladina vzteku rostla neuvěřitelným tempem nahoru a hrozilo, že vybouchnu. Tohle bylo dost ošemetný téma, na který jsem byla háklivá. A kdo by nebyl? Když odmalička musíte skákat jak někdo, koho ani pořádně neznáte, píská?

„To je nemožný, chceš mě jen zblbnout...“

„Věř mi.“

„Nevěřím. Už jen z principu.“

„Je vidět, že nemáš předsudky.“

Klid je důležitou složkou života někoho, kdo může v neuvážení někomu dalšímu utrhnout hlavu pohnutím prstu. Proto se snažím klidnit celý svůj život. S povzdechem přiznávám, že se mi to zrovna dvakrát dobře nedaří. Ale za úspěch považuji i to, že jsem ještě nikomu hlavu neutrhla. I když už jsem párkrát vážně chtěla. Jenže... No, řekněme, že jsem si nebyla jistá, jestli mamka nebude moc kreativní s vymýšlením trestů. Teďka byla moje duševní rovnováha značně narušená. Chtělo se mi trhat hlavy.

„Dá se jim vzepřít, jen je to náročnější, než být lhostejný,“ zamumlal, jako by věděl, co potřebuju k tomu, abych začala trhat.

„Nejsem lhostejná, jen mám pud sebezáchovy,“ zavrčela jsem.

„Takže je necháš, aby tě ovládali?“ povytáhl obočí.

Vážně jsem uvažovala o tom, že se radši nechám přizabít Lovcem venku, než abych strávila další minutu v jeho přítomnosti.

„Odvrátil jsem se od Arigmého po tom, co se mě pokusil zabít.“

„Ach ta otcovská láska...“

„Ty si jseš jistá, že by se o to Aárii nikdy nepokusila?“

Pokusila. Klidně by to udělala a nic by ji při tom netížilo, vyplulo mi z ničeho nic v mysli, a já věděla, že tentokrát ten hnusnej rejpavej hlásek má pravdu. Kdybych selhala, Aárii by nedělalo žádný problém mě utopit nebo něco podobného.

„Ano, jsem si tím jistá,“ zalhala jsem.

„V tom případě ti nebudu brát tvoje dětské naděje,“ pokrčil rameny.

Nevolnost z ničeho nic zesílila, jako by mě někdo nakopl steelkou do břicha. André vykulil oči, dveře se rozletěly.

Vypadal jako většina Lovců. Stejné oblečení - černé kalhoty, kanady, kožený kabát, který za ním nebezpečně vlál. Měl bledou pleť od nedostatku slunečního záření a kruhy pod očima, ale ani to mu nebralo na tom smrtelném nádechu, který z něj vyzařoval. V ruce se mu leskl stříbrný kůl, dlouhý jako moje předloktí. Změřil si nás pohledem a udělal krok vpřed.

Výslovnost jmen:

Aárii [ Árí]

Kaih [Kaj]

Arigmé [Arigmé]

Famur [Femar]

Vashya [Vaša]

Zhuat [Žut]

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sacrifice - Část 2.: