Scary secret of my family- 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Myslela si, že to, že její půl-upíří přítel měl nehodu na motorce, je to nejhorší, co se mohlo stát. Zmýlila se. Zašlo to dál.

01.07.2014 (12:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 660×

„Člověk by řekl, že upírovi se nic stát nemůže!"

„Emily, pšt!" napomíná mě Becky.

„Je mi to jedno, mám vztek!"

„Na koho?"

„Na doktory! Na Matta, že jel tak rychle a neopatrně! A..."

„A?"

„A hlavně na sebe. Mrzí mě, že jsem ho naštvala a že jsem se ním neudobřila..." rozbrečela jsem se. Opět. Rebecca nic neřekla, jen mě objala. Ach jo. Proč?! Jako by to nestačilo.

Sam se vrátil od doktorů. Netváří se zrovna povzbudivě.

No, paráda...

***

Jsem u Matta skoro pořád. Do školy sice chodím, ale nedokážu se soustředit. Po škole jdu hned do nemocnice, jsem tam celý odpoledne a večer, někdy zůstanu i přes noc, a když ne, tak tam jdu ráno, před školou.

Držím jeho ruku a sleduju přístroje. Podle nich se zdá všechno v pořádku. Já ale vím, že není. Kdyby bylo, mluvil by se mnou. Už dávno by se probral, byl by se mnou doma… Opřu si čelo o kraj matrace, ze které cítím pach nemocnice. Fuj. Slzy pomalu prosakují do prostěradla, když si najednou všimnu pohybu. Bleskově zvednu hlavu, Matt mručí a cukají mu víčka. Sevřu mu ruku pevněji a poprvé za celou dobu se dočkám odezvy. Srdce se mi rozbuší očekáváním.

„Mattie? Slyšíš mě? Mluv se mnou, prosím! Já se ti moc omlouvám… Mně je to strašně líto, slyšíš? Omlouvám se! Nechtěla jsem to. Byla to moje vina, měla jsem uznat, že máš pravdu. Mrzí mě to. Řekni, prosím, něco… Cokoliv.“ Koukám na něj a cítím, jak se mi po tvářích koulí další a další slzy. Bohužel, odezvy se nedočkám. Jen změnil polohu a dál vypadal, že spí. Proč spí tak dlouho?!

***

Od posledně se neprobral. Nahání mi to strach a už mě to nebaví. Chci zpátky Matta, který se mnou bude mluvit. I kdybychom se měli hádat od rána do večera, bylo by to lepší než mluvit k nehybnému tělu. Zrovna mu vykládám o dějepisářce, jak je příšerná, že mě chce nechat propadnout, i když mám známky jakž takž v pořádku, když uslyším zaklepání na dveře. Vzhlédnu k nim, a než stačím něco odpovědět, vejde Adam. „Ahoj,“ pozdraví a chabě se usměje.

Překvapeně mu kývnu na pozdrav. Než se ho stihnu zeptat, co tu dělá, začne sám: „Byl jsem u vás doma, dlouho jsem tě neviděl… ani ve škole. Tak jsem si nebyl jistej, jestli se ti něco nestalo nebo tak. Doma mi ta blondýnka řekla, že jsi tu. Že tu jsi skoro pořád. Tak jsem se přišel jen ujistit. Víš, jako jestli jsi v pořádku a jestli něco nepotřebuješ a tak …“ V ruce nervózně mačká čokoládu – ta už asi nebude k jídlu, spíš do kelímku. Všimne si, kam koukám, a pokrčí rameny: „Bylo mi blbý přijít sem s prázdnou a klukovi kluk nemůže přinýst kytky… To by bylo divný.“

„Jo, to máš asi pravdu. Díky. Matt by ti taky určitě poděkoval, ale nějak… no…“

„Jsi v pořádku?“ ptá se a přitáhne si druhou židli ke mně. Pak mi položí ruku okolo ramen a já se rozbrečím.

„Ne, to teda nejsem. Je toho na mě prostě už moc. Nezvládám to!“ Pustím Mattovu ruku a oběma si zakryju obličej. Pak se schoulím blíž k Adamovi.

„Hele, to bude v pohodě. Už nemůže bejt mimo moc dlouho. Jsem si jistej, že se každou chvilku probere. A na školu kašli. Většina učitelů jsou volové a učitelky ovce.“

Zvednu hlavu a podívám se na něj. „Ovce?“

„No… Nechci říkat ‚krávy‘… To je moc takový... no, řekněme nesoucitný. Ale ovce není urážka, takže je to naprosto v pořádku.“

Zasměju se. „A ty jsi beran, víš to?“

„Páni, to mi ještě nikdo neřekl,“ hraje uraženého, pak se ale usměje: „Směješ se. Úkol splněn.“

Okamžitě stáhnu koutky dolů. Nechci se smát. Je mi smutno. Chci, aby to na mně bylo vidět.

„Ale no ták, myslel jsem to dobře. Usměj se, prosím, slzy ti nesluší.“

Mlčím. Nechci, aby mě rozesmával. O to nestojím.

„Dobře, no,“ prolomí po chvíli ticho, když mu dojde, že to krátké zasmání bylo maximum. „Máš na něco chuť? Nebo hlad? Pochybuju, že ho opouštíš pro svoje vlastní potřeby a častokrát kašleš i na povinnosti, ale jíst musíš,“ dloubne mě do žeber.

Uhnu se, ale on nepřestává. Šťouchá mi do pasu, boků a břicha. Lechtá to. Otráveně se jeho prstům vyhýbám, ale když mě začne lechtat, neudržím se a vyprsknu smíchy.

„Musíš něco sníst, nebo budeš kost a kůže,“ při každém slově mě dloubne silněji. A přesto něžně. Nebolí to, jen to PŘÍŠERNĚ LECHTÁ! Nemůžu se ubránit smíchu. Prostě to nejde.

Snažím se utéct na druhou stranu pokoje, ale nejde to. Směju se tak, jak už dlouho ne. A Adam se mnou. Uhýbám po pokoji sem a tam, kličkuju a snažím se vyhnout dalšímu lechtání, ale ne smíchu. Jsem za to ráda, za ten pocit, který jsem už tak dlouho…

Najednou se ozve zakašlání. Okamžitě se přestanu smát, odstrčím Adama a jdu k posteli. Matt tam sedí, mračí se a povídá: „Neruším vás náhodou?“

„Mattie!“ vykřiknu a vrhnu se mu kolem krku. Zůstává ztuhlý, nepohne se ani o píď, nepoloží mi ani ruku na záda nebo kolem pasu… Jen upřeně zírá na Adama.

„Co tady dělá?“ zeptá se po chvíli. Odtáhnu se.

„Přišel jsem tě navštívit, kámo. Doslechl jsem se, že jsi měl bouračku a …“

Matt jako by ho neslyšel. Podívá se mi do očí a zopakuje otázku. „Co tady SAKRA dělá?!“

Jsem překvapená. Nedokážu nic říct, nečekala jsem, že tohle budou jeho první slova, která po několika týdnech uslyším.

„Prá-právě ti to řekl. Přišel za tebou, aby…“

„Za mnou nebo za tebou?“

„Coo? Samozřejmě že za tebou! Ty jsi tu zraněný a tak vůbec.“

„A tak vůbec? Aha. Ať vypadne. A ty můžeš jít s ním. Zavolej mi Becky a užijte si s kamarádem oběd.“

„Matte, co to, prosím tě, povídáš?“

„Prostě jdi pryč, ano? A zavolej mi, prosím, Rebecku.“

„To nemyslíš vážně! Čekala jsem dny – ne, týdny! – než se probereš, a ty mi pak řekneš, abych odešla!?“

„Očividně sis to čekání užila. Zavoláš už tu Rebecku?“

„Jak to můžeš říct? Nemáš ponětí, jak jsem na tom byla, když jsi spal! Seděla jsem u tebe hodiny a hodiny v kuse! Nebyla jsem ve škole, nebyla jsem doma, nespala jsem! Dívala jsem se na tebe každou vteřinu a čekala až…“

„ZAVOLEJ SAKRA UŽ TU REBECKU!“ zařve, až se mi málem zastaví srdíčko. To nemůže být pravda. Já si tu můžu oči vyplakat a on mi po probuzení řekne tohle?! Ne, to je jenom špatnej fór, noční můra nebo tak něco… Do očí mi vyhrknou slzy. Divím se, že tam ještě nějaké zbyly. Pomalu se sklopenou hlavu jdu ke dveřím. Adam jde za mnou, ale to je mi jedno.

Na chodbě se opřu o stěnu hned vedle dveří. Nemůžu se udržet na nohách. Svezu se na zem, chvilku tam jen tak sedím a brečím.

Pak vytáhnu mobil a vytočím Becky.

„Prosím?“ ozve se ze sluchátka.

Nemůžu mluvit, jen vzlykám.

„Emily. Jsi v pořádku?“

Zavrtím hlavou, i když vím, že to nemohla vidět.

„Zlato, co se stalo? Pověz mi to.“

„Je… on je… probral se… je vzhůru…“ povede se mi říct mezi vzlyky.

„Co? Matt? Vážně?! Řekni mu, že jsem hned tam!“

„On… nechce mě... poslal mě… ať jdu pryč. Ty máš přijet…. Hned… pomoz mi, prosím!“ brečím.

V hlavě se mi kromě hlasitého nepříjemného tepu ozývají jeho slova: ‚Prostě jdi pryč, ano?‘

Vidím rozmazaně, bolí mě hlava, z nosu mi teče, ale je mi to jedno. Adam stojí vedle mě, ale nic neříká.

„Co se stalo?“ diví se Rebecca na druhém konci telefonu.

„Já… On… My… Smála jsem se… Adam… Viděl Matt… A….“

„TEN Adam?! Děláš si srandu! Co tam dělal?“

„Přišel navštívit… A pak…“ nedokážu tu větu přes vzlyky dokončit.

„Dobře, dej mi pět minut.“ Dřív, než větu dokončí, ozve se z telefonu pípání.

Sedím tam opřená o stěnu a brečím a brečím. Hlava se mi motá z pláče a ze skutečnosti, že mě Matt u sebe nechtěl mít, když se probral. A ještě kvůli něčemu, ale to nedokážu popsat.

Adam na mě mluví, ale ignoruju ho. Pak rozpoznám ještě jeden hlas – nevím, komu patří, ale zní mile.

„To bude v pořádku, co se ti stalo?“ ptá se starostlivá sestřička. Je nakloněná před mnou, vozík nechala stát opodál. Když zjistí, že se ode mě nic nedozví, zkusí to s Adamem. Slyším, jak jí vysvětluje ve zkratce celou situaci, ale hned to druhým uchem vypouštím. Přec ucpaný nos ke mně pronikla nějaká vůně.

Najednou si vzpomenu, že jsem od včerejší snídaně nic nejedla. Zakručí mi v žaludku a já popotáhnu, aby mohla vůně proniknout hlouběji. Nedokážu ji nikam zařadit, ale voní nádherně. Začnu pátrat po jejím zdroji. Nikde žádné jídlo nevidím. Jen ustaranou sestřičku a vyděšeného Adama. A pak, jako kdyby nad sebou měl svatozář, zahlédnu vozík. Určitě v něm sestřička veze obědy pacientům …

Kašlu na pocity, MÁM HLAD! Vstanu a jdu k vozíku. Otevřu ho a… Cože? Sáčky s krví?

Zavrtím hlavou, překvapí mě to. Ale zdaleka ne tolik jako fakt, že na obsah vozíku mám stále chuť. Možná ještě větší.

„Emily?“ pohlédne na mě Adam.

„Dejte mi pokoj!“ zakřičím, nenápadně popadnu jeden pytlík a rozběhnu se k výtahu.

„Emily!“ křičí Adam a běží za mnou.

„Slečno! Kam běžíte?“ volá sestřička, ale nevydá se směrem ke mně, prostě tam stojí a hledí na mě. Zuřivě mačkám tlačítko. Mám štěstí, výtah byl prázdný. Vběhnu dovnitř a stisknu tlačítko nejvyššího patra. Dveře se zavřou Adamovi přímo před nosem. Padnu do rohu a ihned hledám uzávěr sáčku. Peru se s ním – na můj vkus už moc dlouho. Když výtah zastaví a začnou se otevírat dveře, bleskově stisknu tlačítko. Mám doškrábané ruce, jak zápasím s uzávěrem a vždy mi sjede ruka. Několik ran vypadá opravdu hluboce, ale to je mi jedno – došla mi trpělivost a místo prohrané války s uzávěrem jsem udělala do plastu díru nehtem! Bez přemýšlení přiložím sáček k ústům a už cítím jen lahodnou teplou – i přesto, že byla v mrazáku - krev, jak mi stéká do krku. Za pár vteřin je sáček zcela prázdný. To mě naštve. Chci víc! Všude kolem mě je krev. Moje i ta ze sáčku.

Najednou se výtah zastaví v nejvyšším patře. Vstoupí doktor a hledí na mě s vytřeštěnýma očima.

« Předchozí díl

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování