Scary secret of my family - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pozvolné pokračování příběhu dívky, které se změnil život, když zjistila, že její otec (na rozdíl od matky) je upír. Nedávno se k němu přestěhovala a nyní se vydává poprvé do nové školy.

04.05.2014 (12:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 654×

Nová škola se mi nelíbí. Chtějí toho po mně moc najednou. Na staré škole mě učitelé znali, věděli, na co mám a co mi dělá problémy.

Ne, nemůžu myslet na to, co bylo. To je jako přetáčet film zpátky v naději, že láska hlavního hrdiny neumře. Prostě se musím dívat před sebe. Na čistou cestu, ta za mnou je příliš pošlapaná.

Zavírám dveře skříňky a chystám se na oběd. Když konečně vystojím frontu, baculatá paní mi oznámí, že mi nemůže oběd vydat, jelikož nejsem zapsaná na seznamu studentů, kteří mají obědy předplacené. Super.

„Je mi to opravdu líto, ale nejde to. To by se tu pak mohl stravovat každý," pokrčí rameny.

„Jo, to je v pohodě," věnuji jí úsměv a snažím se žaludek přesvědčit, aby přestal tak usilovně kručet, k ničemu to není. Mířím ven z jídelny, když najednou zaslechnu svoje jméno. A v tu chvíli mi zazvoní mobil. Lovím v kapse a přitom se rozhlížím po jídelně, kdože volá moje jméno. Pak uvidím Adama. S úsměvem na mě mává. Zaskočí mě to, takže mi chvilku trvá, než si vzpomenu, že jsem chtěla vzít ten příchozí hovor. Ukážu na Adama, ať chvilku počká a mrknu na displej. Matt.

„Haló?"

„Nemáš hlad? Chci tě vzít někam na oběd."

„Taky tě zdravím," odfrknu si. „Chtěla jsem se najíst tu ve školní jídelně, ale z nějakého důvodu mě nemají na seznamu studentů, kteří mají předplacené obědy. I když Sam přísahal, že to zařídí. Nevíš o tom náhodou něco?"

„Mhhmmm... No a co je podle tebe lepší? Blafy z jídelny nebo špičková restaurace?" Úplně vidím, jak pozvedl koutek v úsměvu.

Zrovna, když se chystám odpovědět, ucítím na rameni něčí ruku. „Ahoj," kření se Adam.

Sakra, sakra, sakra! Zavrtěla jsem hlavou a popošla dál. Mattovi by se nelíbilo, že jsem ve škole s tím cizím klukem, který se se mnou bůhví proč bavil v kavárně, jako bychom byli staří známí.

„Samozřejmě, že špičková restaurace," odpovím.

„Fajn, tak do pěti minut jsem tam, jo?"

„Počkám před školou."

Schovala jsem mobil do kapsy a otočila se. Překvapivě, Adam tam ještě stál.

„Ahoj," odpověděla jsem mu konečně.

„Tak co, jak se ti líbí škola?"

„Až na tu jídelnu to jde," zalhala jsem. Nemám náladu někomu vykládat můj postoj ke zdějším učitelům.

„Jo, ty jídla jsou někdy vážně děs! Kolikrát lituju, že si předplácím obědy!" zasmál se. Koukal do země, pak zvedl pohled a podíval se mi přímo do očí. Bože, tak krásné oči...!

„Eee, no, to ten problém není, já totiž to jsem zapomněla, že jsem si je nepředplatila a mám strašný hlad."

„Vážně...? Táák, no a nezajdem někam na jídlo? Můj žaludek není připravený příjmout... tohleto, čemu oni říkají řízek. Ten si teda představuju úplně jinak!"

Nevím, co říct. Myslí to vážně?

„Víš, já na tom nejsem s penězi tak dobře, abych si mohla dovolit jít někam..."

„Tak můžem zajít jen na hambáče třeba. Nebo se nech pozvat."

Bože, vážně mě právě pozval na oběd? Ach jooo... Jak ráda bych šla.

„Víš, to je od tebe fakt moc milý, ale já už jsem domluvená s někým jiným... Ale jindy půjdu ráda," usměju se.

„Aha... Jo, jasně. Chápu. Tak se měj." A otočil se k odchodu. Vypadá, jako by se právě dozvěděl, že lentilky nepadají jen tak z nebe. Chvilku se za ním dívám, pak vyběhnu ven. Matt tam čeká, opřený o motorku.

„To to trvalo!" ušklíbne se. Vypláznu na něj jazyk a jdu si pro objetí. Vlepí mi pusu na tvář a podává přilbu.

Ještě štěstí, že mám prázdný žaludek, jinak by měl celý jeho obsah na zádech kožené bundy.

***

Jako odpolední hodiny jsem si vybrala literární seminář, němčinu, dvouhodinovku výtvarky, no a pak samozřejmě ty nudný předměty, co jsou povinný pro všechny a jinam do rozvrhu už se nevešly.

Vbíhám do třídy, která mě zaujala hned první den, co jsem tu byla na prohlídce. Vypadá to skoro jako v kině, jen ještě útulněji. A promítací pláto je menší.

Trhnutím k sobě otevřu dveře a pohledem hledám volné místo. Je jich tu několik, ale všichni si posedali tak špatně, že ať si sednu kamkoliv, budu moc blízko čumilům. Zatímco si v hlavě vybírám nejvhodnější místo, za mnou se ozve odkašlání.

„Vítejte na mé hodině. Ale pro příště bych byla ráda, kdybychom se zde shledali včas. Pro upřesnění, odpolední vyučování začíná přesně ve čtrnáct hodin, nula nula minut. Nikoliv ve čtrnáct hodin a osm minut, jak se zřejmě domníváte. Posaďte se."

Pořád ještě nevím, kde to bude nejlepší, když zahlédnu dready. Adam sedí zhruba uprostřed a něco si čmárá do sešitu. No, lepší možnost nemám. Zamířím k němu. Ani nezvedne hlavu, až když si sednu na místo vedle něj. Vypadá překvapeně. Věnuju mu úsměv a vyhrabu z batohu sešit. Učitelka vykldá něco o tom, že na začátek tohoto pololetí budeme brát nějakýho spisovatele (jméno jsem nepochytila) a že všichni dostaneme seznam jeho děl, ze kterých si máme vybrat minimálně dvě, co přečteme.

Prohlížím si seznam odshora dolů, ale nic mě nezaujalo. Nakloním se k Adamovi, abych se zeptala, co si vybere on, ale hned se zase odkloním, protože ucítím něco zvláštního. Něco, co mi otupí všechny smysly. Srdce mi bije jako o závod, dech zrychlí.

Adam otočí hlavu směrem ke mně a něco říká. Neslyším ho. Vidím ho rozostřeně až na krk. A tu žílu. Tu pulzující žílu plnou krve.

„Emily!" Teprve tohle mě probere. Párkrát rychle zamrkám a oči mi zase zaostří. Uvědomím si, že jsem jen pár centimetrů od Adamova krku.

„Jestli chcete spát, tak si budete muset vybrat jiné místo než rameno vašeho souseda, slečno," řekla učitelka a dívala se na mě přes okraj brýlí. Třída se zasmála. Jen Adam se na mě díval... No, trochu vystrašeně a překvapeně. On určitě věděl, že to nebyla únava, co mě táhlo k němu tak blízko.

Sakra. To jsem se teda předvedla.

***

Prošvihla jsem hodinu němčiny. Doma nikdo není. Ani Sam. Ani Matt. Dokonce ani Rebecca. Cítím se hrozně. Takový pocit jsem zažila poprvé. A i když mě to upřímně vážně děsí, nebylo to nepříjemné. Právě naopak. O to je to děsivější. Adam se mnou do konce života nepromluví. Nedivím se mu. Musí si myslet, že jsem divná. Nebo, co když si myslí, že jsem... já nevím, že jsem k němu třeba čichala? To tak ještě potřebuji!

Bože, žaludek mám (i po vydatném obědě), jako bych týden nejedla. Jdu do kuchyně a cestou myslím na to, jak je tenhle dům obrovský. I přesto, že tu žiju už nějaký ten pátek, pořád jsem víc jak polovinu domu neviděla. Jde z toho až hrůza. Nemůžu tu být sama, ale nemůžu ani mezi lidi.

Už vím! Pokud jsou tu teenageři stejní jako u nás (a já se vsadím že jsou), tak v knihovně bude vymeteno. Nu, co už, alespoň třeba najdu něco na tu povinnou četbu. Zbývá jen jeden problém, jak se dostat do města, když tu není ani Matt s motorkou a ani Becky s autem?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování