OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schody do nebe - Prolog

03.09.2012 (20:00) • MissKate • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 787×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Prolog

Pomalu jsem otevřel oči a protřel si je. Oslepilo mě jasné světlo, a tak jsem musel chvíli počkat, než si mé oči přivyknou. Po chvilce jsem začal dokonale rozeznávat okolí... A nestačil jsem se divit. Kolem mě se nacházelo tolik přírodní krásy! Vyrazilo mi to dech. Rozkvetlé stromy, které se mírně pohupovali v osvěžujícím vánku. Ovocné keře, zcela obsypané lesními malinami. Lesní mechy, rostliny kvetoucí uprostřed paloučku. Kolem létaly duhový motýly – takové jsem ještě v životě neviděl! Někde v dáli zapěli ptáci, až mě to donutilo zavřít oči a naplno si vychutnat tu dokonalou symfonii okřídlených živočichů.

Můj zrak náhle spočinul na zelené trávě, která vypadala jako koberec. Všechny stébla dorůstaly do stejné výšky. Musel jsem si přidřepnout a položit ruku do té zelené zvláštnosti. Ach, byla tak hebká na omak! Zcela spontánně jsem si vyzul své boty a položil své bosé nohy do trávy. Bylo to ještě mnohem lepší, než se procházet po koberci. Všechno tady bylo tak dokonalé! Jako v ráji...

Rozběhl jsem se a utíkal vstříc nepoznanému dobrodružství. Přeskočil jsem lesní pařízek, po cestě si utrhl růžovou malinu a strčil si ji za běhu do pusy. Byla tak sladká, že jsem se chtěl vrátit a utrhnout si další. Upoutaly mě ale fialové borůvky, a tak jsem k nim docupital a utrhl si jednu. Byla ještě lepší než malina.

Běžel jsem dál a dál, ochutnával veškeré plody, na které jsem narazil, když se zničehonic odněkud vynořila černota. Blížila se ke mně pomalu, ale jistě. Obklopovala mě a kazila mé dojmy o tomhle přenádherném světě. Donutil jsem své nohy k rychlejšímu běhu. Snažil jsem se té černotě utéct. Ale rychle mě doháněla a do své obrovské černé tlamy s sebou vzala i tu přírodní scenérii. Pelášil jsem o sto šest, ale i tak jsem na sobě pociťoval první známky nicotné tmy. Už tu nezářilo jasné světlo a místo osvěžujícího vánku tu fučel silný vítr.

Nohy se mi zamotaly a já upadl do měkkého koberce, totiž trávy. Ta se ale pod mým tělem začala měnit na odporné bláto, které mé tělo táhlo níž a níž. Chtěl jsem křičet o pomoc, ale z úst mi nevyšla jediná hláska. Zalila mě temnota a dusil jsem se blátem. Zavřel jsem oči a doufal, že to již brzo skončí. Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem dýchat, nic jsem neviděl a nebylo tu ani nic, čeho bych se mohl chytit, aby mě bláto netáhlo ještě níž. Bylo to děsivé. Byl jsem uprostřed nicoty a pomalu mi docházel kyslík. Tohle je můj konec...

Zalapal jsem po dechu a prudce otevřel oči. Zmateně jsem se rozhlížel kolem dokola. Naštěstí jsem viděl stěny svého pokoje. Vzpomněl jsem si ale na to bláto, na tu tmu, a rozplakal se.

Po chvilce jsem uslyšel vyplašené krůčky, které se ke mně blížily. Otevřely se dveře a v nich stála maminka.

„Co se stalo, Iane?“ ptala se mě z očima vykulenýma. Oči jsem měl celé uplakané a v žádným případě se mi nechtělo povídat mamince o mém snu. Místo toho jsem ji jen objal a slzičkami jí zmáčel noční košilku.

To mi bylo pět a bylo to poprvé, kdy jsem měl tento sen. Od té doby ho mívám každou noc. Vždy je to stejné. Krajina podobná ráji a potom... nic. Jen mučivá nicota, strach a prázdnota.

Teď je mi už patnáct a můj sen mě stále pronásleduje. Řekl jsem o něm akorát mému učiteli. Bylo to asi před rokem. Řekl mi na to, že je to velmi zvláštní, ale že mám asi jenom bujnout fantazii a měl bych omezit koukání na filmy a čtení fantasmagorií. Nemělo cenu mu odporovat nebo mu vysvětlovat, že televizi doma nemáme a fantasy knížky nečtu. Radši jsem přikývl a odešel pryč. Od té doby jsem to nikomu dalšímu neřekl a ani nechci. Kdybych to řekl mámě, určitě by mě poslala za nějakým doktorem a hlavně by se tím trápila. Má maminka byla tolik starostlivá, že trpěla šíleným zármutkem, i když jsem měl třeba jen obyčejnou rýmu. Ne. Jí to říct nesmím.

Tohle je krátký úvod ke kapitolové povídce, která bude doufám hodně dlouhá. Více o povídce se dozvíte v mém shrnutí. Jestli jste úvod přečetli, budu moc ráda za malý komentář, smajlíka či kritiku.

Autor: MissKate (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schody do nebe - Prolog: