Sebevědomá, až nebezpečná - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj, moje první povídka zde! Je to o dívce, která si vezme vše, ať to stojí, co to stojí! Příjemné čtení přeje Kadluša. :)

02.08.2014 (18:00) • Kadlusa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2223×

https://www.youtube.com/watch?v=jW7VhkNqjnc

Moji doktoři říkají, že jsem sebevědomá, až nebezpečná. Já osobně si myslím, že si beru pouze to, co chci. A udělám pro to cokoliv. Občas to někomu ublíží, ale pokud je to pro moje dobro, co už.

Bylo to zrovna léto před střední, kdy vzrostlo moje sebevědomí. Já a můj otec jsme jeli na nákupy obchodního domu v New Yorku. Vše bylo parádní, koupil mi vše, co mi viděl na očích. To jsou ty šťastné chvíle toho dne. Na zpáteční cestě do našeho domu na léto nám nedal jeden ožralej debil přednost a napálil to do našeho auta.

Moje tělo utrpělo jen zlomenou ruku, pohmožděná žebra a velikou jizvu na třísle od skla, které se mi tam zaseklo. Můj otec zemřel.

Od té doby si nenechám od nikoho nic diktovat a mám to, co chci. Jedna blbá nehoda, kterou budu mít celý život před očima.

„Rose, pojď mi pomoct ještě s nějakými krabicemi!“ křičela na mě moje matka od vchodových dveří našeho nového domu. Byl to už druhý dům od té doby, co jsem začala chodit na střední.

Krabic bylo hodně, ani nevím, proč máme tolik věcí, když tu budu jen já a máma. Tátovy věci byly vyhozené, jen proto, aby máma nechodila brečet do jeho skříně, a mně stačily jen některé na památku.

„Zlato, věřím, že tu budeme konečně šťastné,“ objala mě máma kolem krku, byla větší než já, a položila svoji hlavu na mé rameno. Nikdy jsem neměla ráda objetí, ale máma je prostě máma a tyhle objetí pro ni znamenají hodně.

„Neboj, mami, už to nepokazím.“ Moje ruka spočinula na jejích blonďatých vlasech a jemně ji pohladila. Usmála se a sebrala krabice ze země.

Moje poslední škola byla ve Washingtonu a tam jsem si vzala více, než by asi studentka prvního ročníku směla. Ten učitel byl zrovna vystudovaný a hrozně sexy! Nešlo se držet dál. Vyspali jsme se spolu a tak nějak se na to přišlo. Hlavní bylo, že to bylo dobrý.

Snažím se krotit, ale přijde mi, že mám v sobě nějaký vypínač sebekontroly. Vždy, když bych mohla vycouvat, vzpomenu si na otcův křik v autě a vypne se uvnitř mého tělo vše a jdu dál, ať to stojí, co to stojí.

„Miláčku, já ti věřím, ale jistota je jistota.“ Obešla mě matka a začala vybalovat věci v kuchyni.

„Jak jistota je jistota?“ nechápala jsem, ale moje podvědomí nějak zapnulo alarm v mé hlavě. Něco není v pořádku!

„Budeš chodit do dívčí školy, která má stará a pevná pravidla, a proto je neporušíš!“ ukázala na mě ukazováček a zašklebila se tak nehezky.

Protestovat nemělo smysl a navíc už při cestě sem mi bylo kladeno na srdce, že máma nerada stěhuje pořád naše domovy dál a dál od průšvihů. Budu se snažit to akceptovat. Kluci jsou všude, sice ne v dívčí škole, ale někde poblíž snad ano.

Ten večer byl nudný, jako skoro vždy, když jsem doma. Věci, které byly v krabicích, musely najít svoje místo v mém novém pokoji. Tentokrát byl veliký s balkónem a šatnou.

Zítra začíná můj druhý ročník na střední. Tentokrát na dívčí škole a v Miami. Mám ráda změny, ale jen když vedou k něčemu dobrému. Pro mě!

„Rose, musíš vstávat, škola volá!“ třásla se mnou máma.

„Ale nemusím spěchat, ne, vezmeš mě autem, ne?“ Řidičák si budu dělat až tady v Miami a do té doby je mým taxi máma nebo autobus.

„Přece víš, že dnes nastupuji do nové práce a musím přijít včas!“

„Krucinál!“ zaklela jsem si a vylezla z postele. Výhodou místa, kde teď žiju, je to, že bude pořád teplo.

Moje skříň s každým stěhováním ubývala na váze. Byly v ní ovšem kousky, kterých jsem si vážila, a na dnešní den se hodily.

Každý na zastávce se na mě díval s příjemným úsměvem. Asi je moje volba tílka zastrčeného v kraťasech, džínová vesta, boty na podpatku a psaníčka příjemně překvapila.

Bylo deset minut po sedmé a v osm začínala škola. Autobus měl jet v sedm patnáct. Super, pět minut čekat bylo až moc. Naštěstí tu byl moc pěkný kluk a já díky slunečním brýlím mohla koukat na jeho vyrýsovaný zadek. Usmál se na mě vždy, když se otočil.

V autobuse si sedl vedle mě, přesně podle mého předpokladu. Jméno si nepamatuju, ale vím, že na zastávce kousek od školy zastavil autobus dvacet minut před začátkem a já si stihla dát rychlovku na záchodech v jednom baru. Tomu se říká vykročit správnou nohou!

Autor: Kadlusa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sebevědomá, až nebezpečná - 1. kapitola:

6. Arminka přispěvatel

02.08.2014 [23:06]

Líbí se mi styl, jak to pěkně plyne. Jde však poznat, že sis to po sobě moc nepřečetla - často opakovaná slova v jedné větě, kvůli čemuž se to četlo kostrbatě. Navíc hrdinka je mi až tak nesympatická, že nevěřím, že se změní, i kdyby to zkoušela. Tenhle typ fiflen prostě nemám ráda.
Malá zvědavost mě možná donutí si přečíst další kapitolu.

5. Ali přispěvatel

02.08.2014 [22:31]

Po dlouhé době jsem se dala do čtení povídky, která je nová. A upřímně?! Mám dost rozporuplné pocity. Emoticon Nechci říct, že je povídka špatná nebo dobrá. Na moje poměry je taková, jak to jen říct, abych vystihla své pocity správně, nematná, neslaná. Na můj vkus moc často používáš přivlastňovací zájmena, což ve výsledku působí spíš rušivým, než zamýšleným efektem. Absolutně jsem nepostřehla emoce. Dívka, jejíž otec zemře při autonehodě, jistě nějaké emoce cítí, zvlášť, když ji přežila. Dál jsem nepochopila jednu podstatnou věc. Její otec zemřel při autonehodě zaviněné někým jiným a ona se kvůli tomu začala chovat jako naprostý sebestředný spratek? Proč? Většina normálních lidí by spíš truchlila nebo by se zlobila na dotyčného, který nehodu zavinil, nebo by se prostě uzavřela do sebe, protože tu nehodu přežila, ale jejich blízký ne. A podobně, jako bylo zmíněno už v dalších komentářích, nechápu, proč jsi na oblečení dávala odkazy. Čeština je nádherný a bohatý jazyk, takže bys v něm jistě našla slova, která by oblečení tvé hrdinky vystihla, aniž bys musela použít obrázky... Prosím, neber moje připomínky špatně. Každý nějak začínáme a někdo nám něco vytkne, abychom byli příště lepší. Rozhodně nechci, aby tě můj komentář odradil od psaní, protože je vidět, že nějaký potenciál v tobě dřímá. Jen se ho zkus chytnout a rozvíjet ho. Jak už jsem řekla, čeština je nádherný a bohatý jazyk, který ti dokáže propůjčit nespočet možností, tak je, prosím, využij. Byla by jich škoda. Emoticon Nicméně, jsem zvědavá, jak bude povídka pokračovat, takže si počkám na další díl a doufám, že se brzy dočkám.

4. IchBinHana přispěvatel

02.08.2014 [21:11]

Musím se přiznat, hlavní hrdinka je mi strašně nesympatická. Povídka jako taková má až příliš rychlý spád; nezdá se mi ale úplně špatná, naopak má potenciál.
Chci zeptat, proč je tak strašně důležité, co má hrdinka na sobě, tak důležité, že to vyžaduje i odkazy? Neber si to osobně, jen mě to zajímá.
Budu se těšit na další kapitolu. Emoticon
P.S.: Ta písnička je skvělá!

3. Candice přispěvatel

02.08.2014 [21:08]

Ahoj, Kadluso. Emoticon Protože je to tvá první povídka, prostě jsem si ji přečíst musela. Rozhodně by ses měla zkusit více rozepsat. A zase ty emoce. Já to říkám každému, ale příběhy jsou pak o něčem úplně jiném, když se do nich pořádně dokážeš vžít, do toho jak se cítí. A to jsem tu postrádala. Možná je brzy a ty překvapíš, počkám si na další kapitolu. Uvidíme, jak se vypracuješ. Emoticon Ale to označování věcí, nad tím jsem musela zakoulet očima. Přiznám se, že tohle mě teda u povídek absolutně nebere, neotevřela jsem ani jeden odkaz. Rozhodně by ses měla soustředit více na příběh, než na to, jaké tričko hodíš do odkazu. (Tohle je jen můj názor, takže si to neber osobně.) Ale na první kapitolu, to rozhodně není špatné. Emoticon