OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Second - 3. kapitola

10.11.2013 (09:00) • KarolinaTereza • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 553×

Charlotte:

„Lotte, myslím, že jsem opilá a ty asi taky,“ zakopne Messi o vlastní nohu a kácí se k zemi. Chci jí pomoct, ale neudržím se na nohou a spadnu hned vedle ní a přímo do bahna.

„Myslím, že mě George pořádně seřve, ale mně je to jedno, ať si dělá, co chce!“ snažím se stoupnout, ale moc mi to nejde. Naštěstí je od nás kousek ulice, kde bývá hodně taxíků a tak tam snad dneska dojdeme.

„Dělej, vstávej, musíme si chytnout taxi, protože řídit asi nemůžu, něco málo jsem popila, myslím,“ snažím se ji zvednout, ale zase se neudržím a spadnu. Krucinál!

„Musíme po čtyřech, jako pejsci,“ suneme se na čtyři a pomalu „jdeme“ k jednomu taxi. Jestli si na tohle zítra, vlastně dneska vzpomenu, tak se propadnu studem.

„Haf, haf,“ zaštěká Messi a snaží se vylézt do taxi. Mně se to moc nevede a k tomu se začnu smát tak moc, že spadnu do louže. Vůbec se v té chvíli necítím špatně a mokro mi nevadí.

„Slečno, tak nastoupíte nebo ne?“ ptá se taxikář a pobaveně se na mě culí. Musím se rychle vyhoupnout na sedačku nebo mi ujede i s Messi a jak bych se pak asi dostala domů k mému manžílkovi, který o mě nejeví zájem?

„Už jdu,“ zahučím na řidiče a vyškrábu se na sedačku vedle mé kamarádky, která je na mol a jen se hihňá jako malé dítě a diktuje drkotavě adresu.

Když konečně nějakým zázrakem dorazím domů, nemůžu ani za boha odemknout dveře. Strefím se sice po pěkně dlouhé době do zámku, ale vůbec mi to nejde otevřít. Zatracené dveře! Kopnu do nich a uklouzne mi noha po schodech.

Pod chody se jen směju a snažím se vytočit Georgovo číslo. Než se mu ale dovolám, tak zmáčknu asi milionkrát něco jiného. Jednou se dokonce spustí písnička.

„Kde si do prdele myslíš, že jsi?“ řve na mě Georg do telefonu a já se neubráním smíchu. Oproti mé náladě ráno je tato naprosto skvělá. Mému muži se ale asi nelíbí, protože začíná řvát víc a víc.

„Ty jedna malá svině, ty si myslíš, že se mi budeš smát? Kde kurva jsi?“ i když mám opilý opar okolo mozku, vím, že mi řekl malá svině. Proboha proč? Každému se někdy stane, že se opije, ne?

„Před domem a nejsem malá svině ty, ty sviňáku!“ rozeřvu se na něj a nelituju toho, protože jsem mu chtěla tohle říct už delší dobu a alkohol v krvi mě jenom popohnal k činu.

„Ty uvidíš!“ slyším típnutí hovoru a následně se rozsvěcí světla, ale ne v domě, u kterého stojím, ale na druhé straně přes ulici.

„Kde seš?“ slyším Georgovův hlas a ne příliš rovnou cestou k němu mířím. Hned jakmile mě vidí, jak jdu od „sousedů“ vydá se naproti mně a chytne mě velmi hrubě za ruku.

„Ty krávo jedna blbá, jak si myslíš, že jsem asi vypadal před mámou a tátou?“ řve a táhne mě za ruku do domu. Doma zabouchne dveře a zamkne.

„Já jsem byla s Messi a trochu jsme pily.“ Hihňám se a neuvědomuji si, že jsem ho asi naštvala.

„Ty se mi budeš smát?“ natáhne svoji ruku a dá mi takovou facku, že spadnu dozadu na schod a slyším tlumené křupnutí v ruce, po které následuje ostrá bolest.

„Auuu, začnu křičet a zároveň mi začnou téct slzy.“

„To máš ale smůlu holčičko, protože já jsem s tebou ještě neskončil, takže budeš bolestí skučet ještě nějakou dobu,“ vytáhne mě, za nejspíš zlomenou ruku do stoje, a já se svíjím bolestí. Co mi to právě udělal? On mě uhodil.

„Georgi, já se omlouvám, potřebuji do nemocnice, tak mě pusť,“ brečím a modlím se k Bohu, aby toho nechal. Surovec.

„No, myslím, že jako varování tohle stačí, ale ještě jednou udělej něco, co se mi nelíbí a budeš skučet bolestí ještě víc a víc, rozumíš?“ zatahá mě za vlasy a já jen kývnu hlavou, protože nemůžu vydat ani hlásku.

„Teď tě odvezu do nemocnice a ty neřekneš ani slovo o tom, že bych ti já ublížil. Prostě si se opila a spadla na schody, jasné?“podívá se mi výhružně do očí. Nikdy jsem neviděla v jeho očích takovou surovost. Nikdy. Bojím se ho.

V nemocnici mi zjistili zlomeninu levé vřetení kosti a dali mi sádru. Modřinu na tváři od Georgovi facky mi jen zalepili, jelikož tam byla malá ranka, ale přes noc si mě nenechali. Celkem jsem tu chtěla i být, protože domů se bojím. Ano, bojím se do vlastního domu se svým manželem. Bojím se jeho.

„Za týden přijďte na prohlídku a vynechejte namáhavé pohyby. Zde máte ještě předpis na prášky proti bolesti, ale první si můžete vzít až v deset večer, kvůli stopě po alkoholu nemůžete dříve.“ Moc milá sestřička, pomyslela jsem si o ní, když mi dávala instrukce.

„Ukažte, já to tady Charlootce vyzvednu,“ nabídne se Georg a vydá se do lékárny. Sestřička vedle mě stojí a já na ní poznám, že chce něco říct. Všimla si snad něčeho? Myslí si, že mi ubližuje?

„Máte tak hodného muže. Važte si toho, protože po světě jich moc nechodí.“ Usměje se a odejde na ambulanci. Aha, takže ona si myslí, že mám hodného muže. Jen kdyby věděla, co je to za, ani nechci vyslovit to slovo.

„Tady jsi,“ ovine svoji ruku Georg okolo mého pasu a směřuje mě k autu, které díky prázdnotě parkoviště stojí hned u vchodu.

„Nasedni si a hned budeme doma, zlato,“ směje se jako nějaký šťastný a až moc přesládlý muž a já se divím. Před zhruba hodinou mi skoro vymlátil alkohol z krve a teď se chová jako mílius. Co to zase znamená?

Doma si jdu beze slova lehnout a otočím se zády k jeho straně postele. Nemůžu se na něj ani podívat. Byla jsem dnes obětí domácího násilí, nebo to byla jenom chyba z jeho strany či pouhá zuřivost? Nevím, jak to mám pochopit a bojím se té první možnosti.

„Dobrou noc, miláčku,“ ozve se vedle mého ucha a já dělám, že spím a oddychuju pravidelně. Nechci s ním ani mluvit! Tohle bylo moc i na mě. Já přece nejsem jeho hračka, aby se ke mně choval jednou hezky a pak mi zlomil ruku. Jo a ta ruka navíc děsně bolí. Blbý alkohol!

Autor: KarolinaTereza, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Second - 3. kapitola: