Šedá myška 16 • OurStories.cz ~ naše povídky

Sendy ani nenapadlo nedodržet slib a rozhodně toho zatím nelituje. Je docela zábavné sledovat Meggie při sondování a následně zmateného Michaela, když se opravdu objeví na jeho prahu.

16.10.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2658×

16. Tááák sladký

Když se Sendy doploužila dveřmi dovnitř. Meggie vyběhla z kuchyně na chodbu. Bylo jí jasné, že celou dobu čekala u okna a vyhlížela ji.

„Mrzí mě to,“ zašeptala.

„Mě taky, zlatíčko,“ povzdechla si. „Jsi v pořádku?“

Přikývla, ačkoliv si tak rozhodně nepřipadala.

„Půjdu se umýt.“

„Připravím ti zatím horký čaj.“

Sendy se na ni naposledy podívala, jak bleskově zmizela v kuchyni a ozvalo se odtud napouštění vody do konvice. Nebýt Meggie, nezvládla by to. Netušila, co by si počala bez ní.

Další den ráno se probudila do mrazivého, ale slunečného dne. Jako by se jí i počasí snažilo naznačit, že je čas přestat tu jen přežívat a že i nad tím nejpochmurnějším občas vyjde slunce.

Z přízemí se už ozývaly kroky a cinkání. Zbytečně se tedy nezdržovala a oblékla si tmavé kalhoty a tlustý svetr. Během pěti minut tak už vcházela do kuchyně.

„Dobré ráno,“ přivítala ji Meggie. Po včerejší roztržce na její tváři nebylo ani stopy.

„Taky,“ broukla a rovnou si sedla k už prostřenému stolu. Měla hlad jako vlk. Nebylo taky divu, po tom včerejším sprintu.

„Hmm, Meggie?“ začala po chvíli přežvykování.

„Ano?“

„Slíbila jsem doučování na dnešek dopoledne. No, nebude ti to vadit?“ No jasně že to nebylo nic zakázanýho a nevhodnýho, ale přece jen. Meggie byla Meggie, ženská ze starý školy.

„Jednu z těch milých děvčat, co tu byly včera?“

Kruciš! Kdyby ji tenhle šílenej rozhovor neznervózňoval, tak by se musela začít culit. Meggie se snažila vší silou vypadat klidně a nevzrušeně, ale ty tiky mluvily za vše. Mazala si bagetku tak prudce, až drobky odlétly mimo talíř.

„Ne, Michaela Ferrida.“

„Ferrida?“ konečně vzhlédla a na Sendy se upřely její překvapené oči.

„Uhm.“ Nacpala si raději celý zbytek bagety do pusy.

„Znám od vidění jeho mámu a on vypadá jako velmi milý chlapec.“

Jo jo. Milý a slaďoučký, že by se mu cukrovkáři měli obloukem vyhnout. Tedy pokud něco potřebuje.

„Potřebuje pomoct s chemií.“

„Samozřejmě, zlatíčko.“

Bezva, takže Michael prošel. Evidentně je to slušňák, nebo se mu to daří skvěle hrát. Ale co je jí do toho, ona se mu jen pokusí naládovat pár vzorečků do makovice.

Půl hodinky po snídani už za ní bouchly domovní dveře. Ferridovi naštěstí nebydleli daleko. Stačilo obejít jen dva bloky a už stanula před tepanou bránou. Meggie měla pravdu, nemohla zabloudit. Jejich domek byl prototypem moderního venkovského domu. Černý kovový plot sotva metr a půl do výšky a nízký zelený trávník za ním. Okolo příjezdové cesty bylo pár nízkých stromků, jinak nebylo okolo domu nic.

Tak, vzhůru do boje, holka. Povzbudila se a prošla bránou. Věděla, že tu Michael bydlí jen s mámou, která bývá často pryč. Takže bylo hodně pravděpodobné, že odpadne takové to nervozní představování. To vědomí ji možná vyvádělo z míry ale ještě víc.

„Klid, nestresuj,“ zamumlala si, zatím co došla ke dveřím. „Jestli ho napadne nějaká kravina, tak fláknout ho něčím po hlavě můžeš vždycky.“ A že učebnice chemie k tomu měla ty správné rozměry.

Zvonek se rozlehl nejen domem, ale šel slyšet dobře i venku. Nebylo taky divu, že během okamžiku už se ozval dusot nohou a dveře se rozletěly dokořán. Jako první se jimi prohnal Con a pak teprve se v nich objevil i jeho pán.

„Ahoj.“

Nazvedla zvědavě obočí.

„Nazdar, už začínám chápat přísloví Jaký pes, takový pán.“

Jeden na ni zíral zepředu a druhý očuchával zezadu.

„Jo, jasně, sorry.“ Ustoupil ze dveří. Vešla dovnitř i s Conem za patama. „Vlastně jsem netušil, jestli opravdu přijdeš.“

„Jestli jdu nevhod,“ nadhodila. Sakra, začínalo ji to bavit. Ten borec byl pěkně vykolejenej.

„Ne ne. Vlastně by se dalo říct že jdeš pozdě o pár týdnů,“ ošil se. Aby se z toho tedy konečně vyzul, tak jí raději ukázal, ať jde dál do chodby.

„Týdnů? Idealisto,“ popíchla ho a prošla okolo něj do obývacího pokoje.

„Hezký.“ Vlastně víc než hezký. Celý pokoj byl sladěný do smetanově bílé barvy, ale nevypadal chladně, prostě jen luxusně.

„Jo mamka se v designu vyžívá,“ mávl rukou. „Donesu zatím věci.“

Vytratil se a ona si tak mohla volně prohlížet zbytek. Zula se už u dveří a pod noha tak cítila vysoký hebký koberec. Na druhé straně pokoje byl veliký krb. Jen pár tmavých čmouh na kameni uvnitř ale dávalo poznat, že se kdy vůbec použil. Jo tady si s tím někdo opravdu vyhrál.

„Chceš něco na pití?“

Otočila se, ale už jen zahlédla jeho mizející záda ve dveřích. Hromádku sešitů a knih nechal stát na stolku. Raději se tedy natáhla po jedné z nich, aby utnula to své šmírování. Sedla si na obrovský gauč, který doslova vévodil tomuhle pokoji.

Vzhlédla až když uslyšela klepnutí sklenice o skleněnou desku stolu.

Vzhlédla na Michaela. Sedl si na druhý konec gauče čelem k ní a nohy si složil před sebe. Byl tu jako pěst na oko. Vyšisované ošoupané ryfle a černé tričko se šedivým potiskem dokonale ladili k jeho sportovní postavě a rozcuchu. K tomuhle luxusu okolo ale tvořili maximální kontrast.

„Tak čím začneme?“ zeptala se po chvíli naprostého ticha.

„No,“ pokývl hlavou. „Tak to je záludná otázka.“

> Lev v jámě králičí >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování