OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šedá myška 2

17.08.2011 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3987×

2. Vítej v pekle

„Zlatíčko, jsi připravená?“

Hlas slečny Cartrové se rozlehl celým domem.

Sendy naposledy zkontrolovala obsah tašky a pak i odraz v zrcadle. Všechno bylo perfektní. Rozlétané tmavé vlasy jí spadaly do tváře, kde zpod brýlí mžouraly mdlé oči a pod nimi se objevil nucený zadrátovaný úsměv.

S oblečením neměla moc práce. Všechno vypadalo otřesně, což byl vlastně i účel. Šáhla tedy do skříně a oblékla si první, co jí padlo pod ruku. Volné ryfle a k tomu fialové tričko s květinovým vzorkem, které jí bylo minimálně o jedno číslo větší.

Takhle se objevila na vrcholu schodiště. Slečna Cartrová ji přelétla pohledem, zatím co scházela dolů.

„Snídani už nestihneš, tak jsem ti ji zabalila.“ Před obličejem se jí objevil papírový pytlík. Automaticky po něm sáhla. „Ehm, jsi si opravdu jistá, že chceš jít takhle?“ nevydržela to nakonec.

Sendy jen přikývla a vyrazila ke dveřím. Čekala ještě pár slov na rozloučenou, popřání hezkého dne, ale ona ji jen vyprovázela pohledem.

No tak nic. Cestu do školy jí už včera důkladně popsala a viděla ji snad desetkrát i na mapě, stejně jako celou tuhle oblast, ještě než ji do tohodle zapadákova poslali.

Opakovala si celou trasu, zatím co vyšla před dům. Sešla sotva z malé verandy před domem a zarazila se. Do holých rukou se jí zakousla zima.

„Sakra!“

Otřásl jí chlad a se zimomřivým schoulením vyrazila zpátky ke dveřím. Vrazila dovnitř jako velká voda a zarazila se hned v předsíni. Slečna Cartrová tam stála a v ruce dřímala její svetr.

„Díky,“ zahučela skrz tlustou vlnu, když si ho zuřivě natahovala přes hlavu.

„Ať máš hezký den,“ usmála se na ni pobaveně.

Jejich domek stál na okraji města. Nejezdil tudy ani žádný autobus. Musela tak po svých. Trvalo jí to skoro půl hodiny, než zůstala stát před bránou školy. Dovnitř proudily skupinky studentů. Někteří se po ní zvědavě otočili. Dělala, že jejich pohledy nevnímá a vykročila dovnitř. Pozemky školy tvořil především trávník, tělocvična, jakási přerostlá garáž a hlavně rozlehlá třípatrová budova.

Zamířila přímo dovnitř hlavním vchodem, jako většina studentů. Ocitla se v hale, odkud vedlo schodiště do patra a po jeho stranách byly chodby. Zmateně se rozhlédla. Už se chtěla zeptat některého ze studentů, když jí padl pohled na informační tabuli.

Vyrazila tedy po schodech do patra, kde už ji směrovky navedly přímo do kanceláře ředitele. Zaklepala a když se chvíli nic neozývalo, nakoukla dovnitř. Nikdo tam nebyl. Jen prázdný stůl, spousta regálů s přeplněnými složkami a otevřené dveře do vedlejší místnosti.

Vešla dovnitř. Dveřmi k ní doléhalo listování mezi papíry a pak cvaknutí sponky šanonu. Cvakání podpatků donutilo Sendy otočit se vyčkávavě ke dveřím.

„Oh, neslyšela jsem vás,“ vyhrkla překvapeně žena v kostkovaném kostýmku a světlými vlasy střiženými těsně pod uši.

„Klepala jsem,“ hájila se, zatím co žena usedla za svůj stůl. Evidentně byla sekretářka ředitele, což potvrzovala i jmenovka na jejím stole.

„Takže,“ zamumlala a začala listovat papíry na stole. „Ty musíš být Alexandra Robinsová.“

„Sendy,“ poopravila ji.

„Oh, ano, jak chceš,“ zamumlala nepřítomně a vršila na hromádku nějaké papíry, které lovila po stole i zásuvkách svého stolu. „Nemíváme tu moc studentů, obzvláště těch, co nastoupí skoro uprostřed roku, takže pokud bys měla s některými předměty problémy, museli bychom to řešit individuálně s učiteli.“

„To nebude nutné.“

„Snad máš pravdu,“ zadoufala upřímně. „Tak a tady máš rozvrh, osnovy a vytiskla jsem ti i bezpečnostní řád a řád školy. Pak mi to dones podepsané.“ Zhluboka se nadechla a okolo se v ten okamžik rozlehl nepříjemný drnčivý zvuk. „Tak, hodně štěstí.“

Sendy přikývla. Audience skončila.

Teprve až na chodbě začala listovat mezi papíry.

„Matika, chemie, historická literatura, španělština... Fakt skvělý!“

Tohle bude hodně dlouhých pár týdnů.

U každé z hodin bylo nadepsáno jméno vyučujícího a číslo učebny. S rozvrhem v ruce tedy vyrazila prázdnou chodbou a sledovala čísla na dveřích. Až po chvíli zjistila, že je ve špatném patře.

„Učebna 36,“ mumlala si pro sebe, snažíc se v tom najít nějaký smysl. „Takže třetí patro, sudý čísla jsou vpravo a...“ U třetích dveří se vítězoslavně zastavila. Zevnitř se ozýval hluboký mužský hlas. S hlubokým nádechem zaklepala a vešla.

Otočilo se k ní na patnáct zvědavých pohledů. Jen jediný ne. Muž stojící před tabulí nepřestal s psaním ani při jejím příchodu.

„Pozdní příchody, netoleruji,“ zabručel.

„Byla jsem u ředitele...“ hlesla. Z lavic se ozval smích.

Učitel se k ní konečně otočil.

„Vy musíte být ta nová. Tak dobře, dobře, ale toleruji vám to naposledy.“ Rukou máchl směrem do třídy za sebou a znovu začal vypisovat zadání příkladů.

Sendy se rozhlédla po lavicích. Vzadu bylo pár lavic, kde seděli jen po jednom. Vyrazila tam. Cestou se po ní otáčeli. Byla zvyklá na pozornost, ale tohle bylo jiné. Byl to hnus. Docela ráda zajela na volné místo vedle vytáhlého blonďáka.

„Třeba potřebuje jen deset dalších dioptrií, aby příště trefila...“ Sendy se otočila po hlase. Dotyčná vyprskla smíchy i s pár dalšími okolo.

Měla tohle čekat. Podrážděně semkla rty a začala lovit z tašky sešit a penál.

„To ne!“ zaskuhrala. Úplně na tu snídani zapomněla. Hodila ji cestou do školy do batohu. Když teď vytáhla sešit, byly na něm přilepený drobky a semínka z nějakého celozrného pečiva. Oklepala co šlo do batohu a zbytek smetla rukou na zem.

„Házej si ten sajrajt jinam, jo?“

Nadskočila na židli, když na ni blonďák vyštěkl. Zavřela pevně oči a snažila se počítat do pěti. Pak raději do desíti. Měla totiž skoro nezkrotnou touhu mu ten sešit oklepat o hlavu.

Když zaslechla, jak jí kdosi řekl prase, ignorovala to. Otevřela oči a položila ještě špinavý sešit na lavici. Ignorujíc ostatní si začala opisovat příklady. Byla docela ráda, že tohle ještě neprobírali, protože tak zaměstnala myšlenky a hodina jí celkem utekla.

Při zazvonění se všichni začali zvedat a blonďák si jen shrnul věci do tašky a zmizel.

„Bezva, teď už jen přežít dalších pět hodin,“ ušklíbla se, zatím co si skládala věci na lavici. S batohem pak přešla k odpadkovému koši a převrátila ho naruby.

Na chemii naštěstí pracovali v laboratořích po jednom. Vzala si tedy plášť z věšáku a postavila se k nejvzdálenějšímu stolu. Skrz polici s chemikáliemi pozorovala učitele. S překvapením zjistila, že tady jsou taky napřed. Evidentně už má vyřešený program na zdejší chladné večery.

> Denní můra pokračuje >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 2: