OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šedá myška 25

07.10.2012 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2330×

25. Stahující se smyčka

Zůstala opřená o desku stolu a sledovala ho. Tohle tričko mu rozhodně slušelo. Skvěle mu padlo, takže se mohla kochat pohledem na jeho ploché břicho a rozšiřující ramena. Vlasy mu neposlušně padaly do čela.

Byla ráda, že jsou v poslední lavici, protože ten pohled, co na něj vrhala, určitě mluvil za vše. Velmi brzy ale měli všichni mnohem jiné myšlenky.

Michael sebou trhl, až trocha tekutiny vyšplíchla na desku stolu. Všude okolo se rozeřval ostrý zvuk, který dral uši.

Sendy se prudce napřímila a on se rozhlédl.

„To není moje práce,“ dodal, jako by o tom mohla pochybovat.

Nad jejich hlavami se rozezněl burácivý hlas, který měl co dělat, aby dokázal přehlušit kvílení z reproduktorů.

„Tohle je požární poplach, vážení,“ zašermoval jejich učitel pažemi ve vzduchu, jako by je všechny chtěl schovat na své vyhublé seschlé hrudi. „Seřaďte se u dveří a spořádaně se vydejte na parkoviště před školou.“

Se stejným úspěchem se mohl ale snažit ukočírovat mraveniště. Všichni se okamžitě rozběhli ze třídy a nadšeně se přidali k davu, který se začal řinout chodbami.

Sendy s Michaelem se k nim přidali. Chvílemi měla dost nepříjemný pocit z toho zdivočelého davu, ale kdykoliv se ohlédla, byl za ní. Po chvilce se jim podařilo prodrat až ven, kde se mohli zhluboka nadechnout.

„Asi zase nějaký pitomec, co se nudil,“ zhodnotil Michael pohled na školu, kde nebyla nejmenší známka po ohni nebo obláčku kouře.

„Načasoval si to vážně skvěle,“ neodpustila si rýpnutí. Oběma bylo jasné, že než se dostanou zpátky do třídy, bude dávno po hodině.

„Náhodou, docela mi to šlo,“ bránil se.

Pokrčila neurčitě rameny, aby ho pošťouchla a začala se rozhlížet po Veře, Maxovi, Sam a Reyovi. Na místo nich ale uviděla někoho jiného. Pohled na ten obličej ji zadržel dech v hrdle. Najednou se nemohla nadechnout. Zavřela oči a znovu je otevřela.

„Sendy?“

Na zádech ucítila cizí ruku.

„Je ti něco?“

Vypadal opravdu vyděšeně. Její tvář byla úplně bílá a oči doširoka rozevřené. Znovu se podívala tím směrem.

„Já...“ zasípala. „Myslela jsem, že jsem někoho zahlédla.“

Podíval se tím směrem, ale kromě ostatních tady ze školy tam nikoho neviděl. Ona už taky ne. Cítila, jak jí stéká ledový pot po zádech. Ta tvář ji děsila ve snech. Možná z nevyspání začala vidět to, co tam nebylo.

Ale co když ne? Co když ji našel...

Jak by to ale dokázal? Spálila za sebou všechny mosty. Jediný, kdo tušil kde je, byli jen z programu na ochranu svědků...

Jakkoliv se ale snažila uchlácholit, ten děs ji neopouštěl. Pořád cítila mráz na šíji.

Potřebovala odsud. Musela mluvit s agentem Hagelem. Jenže mobil nechala doma. Nikdy si ho sebou nebrala. Teď by si za to nejraději nafackovala.

„Michaeli?“ otočila se k němu. „Zapomněla jsem si doma úkol do literatury, mohl bys mě krýt?“

„Můžeš si ho ode mě opsat.“

„Dal mi docela práci,“ zavrtěla hlavou. „Než se tohle uklidní, budu zpátky.“

Nedala mu možnost nic dalšího říct. Přikrčila se a protáhla se davem. Rozběhla se okolo budovy k zadní brance. Směrem co nejdále od místa, kde ho viděla.

Jen co opustila pozemky školy a schovaly ji stromy, rozběhla se co jí síly stačily. Nebyl to problém. Strach ji popoháněl. Bylo jí jedno, jestli zburcuje zbytečný poplach, ale pokud to byl opravdu on...

Prosila v duchu, aby to byla jen halucinace. Raději by uvítala šílenství a pominutí smyslů než vědomí, že je tak blízko.

Okolo se ozýval jen její přerývaný dech a pravidelné údery jejích nohou po udusané cestě.

Michael musel pořád přemýšlet nad tím jejím výrazem. Ať si říkala co chtěla, to co na ní viděl, byl strach. Něco, nebo někdo, ji vyděsilo. Zamračeně schovával svoje věci do batohu. Už je pustili zpátky do školy, ale na zbytek hodiny měli volno.

Položil svůj batoh na lavici a začal schovávat věci i Sendy. Rozevřel batoh, aby tam mohl strčit učebnici, když si všiml průhledné složky, která trčela mezi sešity. Vytáhl ji ven. Nemusel obsah ani dlouho zkoumat, aby mu došlo, že je to ta esej do literatury.

Nešla přehlídnout. Ona musela vědět, že ji má. Z nějakého důvodu ale lhala. Vymluvila se na ni, aby se mohla vypařit. Najednou si byl jistý, že utekla před tím, co viděla.

V rychlosti naházel její věci do batohu a vyběhl na chodbu.

> Tváří v tvář >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 25: