OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šedá myška 3

18.08.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3325×

3. Denní můra pokračuje

Hodinu historické literatury měli znovu ve třídě. Zatnula zuby a vyrazila do zadní lavice. Vyskládala si věci a vytáhla osnovy předmětu. Při pohledu na seznam povinné četby na ni šly skoro mrákoty. Bylo poznat, že tedy na severu moc s volnými aktivitami nepočítají.

Vyrušily ji až hlasy z vedlejší lavice.

„Co tu děláš?“

Pohledem nenápadně zašvidrala po klukovi vedle, který překvapeně civěl na blonďáka, který si kecl na volné místo vedle něj.

„Když si musím vybrat mezi tebou a čtyřočkem, tak vyhráváš na plný čáře.“ Zazubil se na něj, jako by to byl kompliment. Nesnažil se ani tišit hlas.

A ona se nemusí snažit tvářit, že ji to mrzí. Popadla svůj batoh vedle lavice a hlučně ho položila na blonďákovu exžidli. Pak už ho naprosto ignorovala a doufala, že ostatní udělají to samé.

Jenže život nikdy nebyl tak milosrdný...

„Dobrý den,“ zašveholila učitelka hned po příchodu. „Doneslo se mi, že tu dnes nastoupila nová studentka – slečno Robinsová.“ Její malá bystrá očka začala rentgenovat celou třídu, dokud ji nenašla. „Á, tady vás máme. Pojďte nám o sobě něco říct.“

Nadšeně se na ni usmála.

„No tak, nestyďte se,“ povzbuzovala ji, když se stále nezvedala. Stud ale nebyl právě ten důvod. Vyhnout se tomu ale nemohla. Její židle zaskřípala o zem a následovaly je šouravé kroky.

„Stačí jen pár vět o tom, kdo je vlastně Sendy Robinsová,“ popohnala ji před tabuli.

Přikývla. Když se nebude dívat na ty jejich pobavený výrazy, tak to nebude problém. Byla to básnička, kterou ji nutili opakovat stále dokola...

„Jmenuji se Alexandra Robinsová, ale říkají mi Sendy. Vyrostla jsem se v Seattlu na předměstí. Žila jsem tam s rodiči, dokud neměli autonehodu. Nepřežili to a mě svěřili do péče státu a pak sem k pěstounce, než mi najdou vhodnou rodinu...“

„Pokud vůbec,“ ozvalo se z davu před ní.

Pokrčila rameny, že je jí to jedno.

„Jsem alergická na včely, mám ráda hudbu a... to je vlastně všechno.“

Rozhostilo se ticho.

„No, tak děkujeme,“ vyhrkla učitelka a roztržitě ji poslala zpátky do lavice.

Sedla si a sjela níž pod lavici. Jako do vlastního bunkru.

„Tak se vrhneme na dnešní látku. Vezměte si učebnice a každý sám si přečtěte text na straně 56. Pak si ho společně rozebereme.“

Třídou zašustilo listování. Sendy se jako všichni ostatní. začetla. Tedy skoro všichni.

„Slyšelas, jak mluvila o smrti rodičů? Jako by předčítala nákupní seznam, či co. Ani to s ní nehlo.“

„Třeba je to psychopat...“

„Řekla jsem číst!“ utnula šepot ve třídě učitelka.

Sendy sjela ještě níž. No, bezva, čím dál líp!

Domů dorazila před třetí. Šourala se cestou, jak to jen šlo.

„Ahoj, jak to šlo?“ ozval se z kuchyně hlas slečny Cartrové.

„Skvěle,“ ušklíbla se. Po prvním dni ji pasovali na retardovanýho psychopata.

„To jsem ráda,“ vykoukla na chodbu a utírala si ruce do zástěry. „Něco ti peču.“

Sendy se zarazila. Máma nikdy nepekla. Nebyl čas. Okolo se pomalu začínala linout vůně. Vlastně si ani neuvědomila, že má hlad. Až do teď. Snídaně skončila v koši a při obědech měla žaludek stažený, že se v jídle jen povrtala.

„Běž si zatím umýt ruce a převléct,“ popohnala ji nahoru a znovu se vrátila do kuchyně.

Sendy pohodila batoh na chodbě a šla se opláchnout do koupelny. Položila si brýle vedle umyvadla a chrstla si do tváře ledovou vodu. Trochu ji to povzbudilo a probralo.

Na chodbě pak znovu popadla svůj batoh a vrazila do svého pokoje. Jen za sebou přivřela dveře, rozplácla se do peřiny. První den byl za ní. No a skóre nic moc - Sendy : peklo – 0 : 1.

Přejela si po obličeji. Zavadila při tom blbě o brýle a ty se jí zaryly u kořene nosu.

„Nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.“

Vzhlédla ke slečně Cartrové ve dveřích. Ani se nesnažila dělat, že netuší o čem mluví.

„Snad máte pravdu,“ hlesla.

„A říkej mi Meggie.“ S tím položila na stůl talíř s koláčem a zavřela za sebou dveře.

Sendy za ní hleděla. Začínala mít podezření, že je jedna z nich. Musela patřit k agentům, co ji hlídali, jinak si to neuměla vysvětlit. S tím svetrem dnes ráno, jako by do ní viděla, tolerovala její chování a nálady. Bylo to vážně divný.

Natáhla se po talíři. Péct ale rozhodně uměla. Cpala do sebe jeden kousek jablečného koláče za druhým, dokud na talíři zbyl nějaký drobeček.

„Tohle jsem potřebovala,“ zabroukala si. Cukr se jí dostával do krve a konečně se přestala cítit pod psa. Meggiin koláč byl doslova lékem na její depresi. Měl jen jediný nedostatek. Pokud by šlo všechno tak mizerně jako dneska, tak by ji odtud museli odvést buldozerem.

Raději se natáhla pro batoh a vyložila na postel učebnice. V tomhle zapadákově stejně nešlo nic jiného dělat.

> Sportem ku invaliditě a šílenství >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 3: