OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šedá myška Epilog

15.10.2012 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3629×

Epilog

Vlny se zakusovaly do rozpáleného písku a zpěněné se vracely opět zpět. Voda se prudce rozstříkla, když jí proběhly dva páry nohou.

James a Leo zabodli prkna do písku a s heknutím dopadli na deku.

„Teda, kámo, začínáš mě docela štvát,“ otočil se Leo na třetí postavu na dece.

Michael si sundal sluchátka a podíval se k němu.

„Varoval jsem, že nemám náladu.“

„Jo a to už pěkně dlouho,“ rýpl si James. Velmi rychle se ale jeho pozornost zaměřila jinam. „Pozor pánové, hezká holka na obzoru.“

Michael se tím směrem podíval a došel k závěru, že James má o obzoru dost zcestnou představu. Ta holka už byla sotva tři metry od nich a dobře tu jeho poznámku slyšela. S čímž vlastně James počítal.

„Čau Melody,“ zářivě se na ni usmál.

„Ahoj, kluci, potřebujeme další hráče na volejbal, obětujete se?“

„Obětovat? Bude nám potěšením,“ mrkl na ni Leo a společně s Jamesem se zvedli.

„Já nejdu,“ zavrtěl hlavou Michael a natáhl se po sluchátkách.

„Potřebujem sudý počet,“ zaprosila Melody.

Leo popadl Michaela za ruku a začal ho táhnout na nohy.

„Nenech se dámou prosit,“ sykl na něj James.

Téhle přesile už nešlo vzdorovat.

„Co mu je?“ hlesla Melody nenápadně k Jamesovi, když přicházeli k hřišti, kde už na ně ostatní čekali.

„Holka, co jinýho,“ ušklíbl se a bylo mu jedno, že to Michael za nimi slyší. Aniž by se zastavila, otočila se a s pohledem na něj šla pozpátku.

„Znáš to, s čím ses zkazil...“ nechala vyznít do ztracena. Chvíli ho ještě pozorovala, ale bez odezvy. Jenže ona nepatřila k těm, co se jen tak vzdávají. „Třeba by ti prospělo vyrazit si. Znám tu jeden...“

Nedívat se kam vůbec jde, se jí pořádně vymstilo. Letící balon ji doslova smetl z cesty. Rozhodila rukama a rozplácla se do písku.

„Tomu se říká trefa do černého,“ hlesl tiše Leo a měl co dělat, aby se nezačal smát.

„Melody! Sorry!“ přiřítila se jedna z jejich kamarádek. „Nestihla jsem už na tebe zařvat.“

„Jsem v pohodě,“ zahučela a začala se štrachat na nohy. Tím ale evidentně péče o kamarádku končila.

„Zlato, ty víš jak se uvést,“ zhodnotil ji James.

„Díky,“ hlesla a zvedla balon ze země.

Pohrávala si s ním a pozorovala Michaela.

„Nevypadáš, že by se ti do té hry moc chtělo.“

„Popravdě bych raději vypadl.“

„Tomu se teda říká solidárnost,“ protočil oči Leo.

„Podle mě spíš upřímnost,“ pokrčila rameny, „A docela se mi to i hodí. Už budu muset a můžete tak hrát tři na tři.“

„To mi přece nemůžeš udělat,“ zaprotestoval James. „Jestli teď odejdeš, tak mi to zlomí srdce.“

Pobaveně se usmála a hodila balon zpátky ostatním.

„Což nebude ani poprvé a ani naposled.“

„To asi ne,“ připustil. Bylo jim oběma jasné, že se nikdy nedají dohromady, ale přesto ho nepřestávalo bavit to pořád zkoušet.

„Chceš někam hodit?“ koukla po Michaelovi.

„Jo díky.“

„To bych být tebou raději neriskoval,“ houkl za ním Leo.

Michael jim ale jen mávl na rozloučenou.

„Díky za svezení,“ zamumlal, když vycházeli po břehu pláže k silnici.

„Vlastně jsem si tě chtěla zabavit na chvíli pro sebe.“

„To je tu takový problém, když s nikým právě nechodíš?“ zavrčel.

„Ani ne, pokud v tom umíš chodit,“ pokrčila rameny.

„A bude prostě stačit, když řeknu, že nemám zájem?“

„No,“ hlesla a vyhoupla se nahoru nad svah, „v mém případě si ne. Dokážu být hodně neodbytná.“

Zarazil se ještě stojíc na svahu a vzhlédl k ní. Dostal najednou neodbytné podezření.

„Tys ji tím balonem sejmula schválně?“

Přikývla bez sebemenšího projevu výčitky.

„Dalo mi docela práci tě najít a dostat se na univerzitu ve stejným městě.“

Zíral na ni a ona viděla, že se snaží najít v jejich slovech smysl. Marně.

„Jak? Proč?“

„Znám pár lidí, co se dokáží dostat k informacím a...“ Zarazila se. „A zjistila jsem, že se nedokážu tak úplně vzdát všeho, co do života Sendy Robinsové patřilo.“

Rozhostilo se naprosté ticho.

Ona čekala a on se snažil probrat ze šoku, že to jméno po tak dlouhé době znovu slyší. Jak ten šok ale pomalu odezníval, začalo se mu prokrádat do vědomí podezření, že se buď zbláznil, nebo...

Vyšplhal ten zbývající kousek nahoru a zastavil těsně před ní. Pohledem jí přejížděl po obličeji.

„Panebože,“ hlesl.

Zvedl ruku a položil dlaň na její tvář. Zíral jí konsternovaně do očí. Bez brýlí vypadaly úplně jinak, ale byly to ony. Ona celá byla ONA.

Pak začal vnímat i zbytek.

„Jsi blond.“

„Většinu svého života,“ usmála se a oči se jí zaleskly. Oplatil jí úsměv tím svým, ještě trochu nevěřícným.

* * *

Ostatní se právě rozdělovali na dva týmy, když se James nevěřícně napřímil.

„No ti si snad ze mě dělají prdel!“

Ostatní se okamžitě podívali stejným směrem. Sledovali dvě postavy, které stály nahoře u zaparkovaných aut a byli na sobě tak nalepení, že by se mezi ně nevešel ani špendlík. Pokud by si vůbec takových pokusů vůbec všimli.

Tento epilog je také poděkování za to, že se Vám povídka líbila, dočetli jste ji až sem a přidali mi nějaké ty komentáře s názory.

A doufám, že se Vám budou líbit případně i mé další povídky, protože mám teď díky Niki311 tak nafouklé ego, že se ani neprocpu dveřma a tak se z pokoje jen tak nehnu. :-)

Díky.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška Epilog: