Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, moje další povídka, čerpala jsem inspiraci z Underworldu. Je to o Seleně, dceři krále upírů Viktora, který teď momentálně řeší s králem vlkodlaků Lucianem uzavření míru.

17.03.2010 (18:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1606×

Válka zuří už po čtyři sta let, ale teď se má vše změnit. Nejvyšší z vlkodlaků Lucian a nejvyšší z upírů, můj otec Viktor, mají dnes v noci vyjednávat o míru. Jednou stranou bych byla ráda, kdyby válka skončila, ale druhou stranou ne. Já, poloupírka Selena, dcera nejvyššího upíra, jsem byla vycvičena k lovu lykanů. Lovení lykanů bylo mým posláním, mým smyslem života. Zabila jsem už desítky, ba stovky lykanů, ale jestli válka skončí, co bude mým novým poslaním, mým novým smyslem života?

Na přemýšlení o mém novém smyslu života je ale ještě brzo, nikdo neví, jak dnešní vyjednávání dopadne.

Proč vlastně válka, která možná brzy skončí začala? To nikdo s přesností neví, ze starých záznamů upíří kroniky vyplývá, že válku začali vlkodlaci, protože nechtěli být upířími otroky, chtěli si být s upíry rovni. Ale to prostě nešlo, proč? Protože upíři jsou nenápadní, vždy se své oběti bezpečně zbaví a nepadne na ně podezření, dalo by se říct, že jsou upíři civilizovaní, nebo jsou aspoň civilizovanější než vlkodlaci.

Když se vlkodlaci promění, jsou jako smyslu zbavení, trhají lidi na kusy a je jim jedno, kdo je uvidí. Vlkodlaci jsou kruté a bezohledné bestie, nebo alespoň dříve bývali. Dnešní vlkodlaci jsou jiní, dokážou se ovládat a jejich proměnu už neřídí luna, dokáží se proměnit, kdy chtějí.

Nedá se říct, že válka začala jenom díky vlkodlakům, i my, upíři, jsme na tom taky měli podíl. Možná jsme se k těm lykanům neměli chovat tak špatně, i zrůda má svá práva. Ale nemá cenu se zabývat minulostí, teď je tu přítomnost a čtyři sta let trvající válka mezi upíry a lykany dnes možná konečně skončí, ale za jakých podmínek?

Stála jsem u okna ve své pokoji a čekla,kdy se na příjezdové cestě objeví auto. Najednou do mého pokoje vrazila Erika a v rukou měla dlouhé fialové šaty.

"Tohle si oblékni,budou ti slušet."

Erika položila šaty na postel. Nechápala jsem, proč se musíme pro ty vlkodlaky tak strojit. Erika vypadala nádherně, měla na sobě dlouhé černé šaty bez ramínek, se zlatým vyšíváním. Dlouhé blond vlasy měla stáhnuté do culíku a světle modré oči měla obtáhlé černou tužkou.

„Ty si ty šaty nevezmeš, že ne?“ zeptala se sklesle Erika. Ráda mi kupovala oblečení a organizovala šatník. Vždy, když jsem si šaty od ní nevzala, tak byla zklamaná.

„Promiň Eriko, ale nechtěj to po mně.“

„Chápu.“

Erika ale nechala šaty položené na posteli, asi stále doufala, že si je obléknu a odešla. Koukala jsem na šaty, byly opravdu nádherné. Tmavě fialové šaty bez ramínek, byly poseté černými flitry. K jakékoli jiné přiležitosti bych si je s radostí oblékla, ale k téhle příležitosti ne. Uslyšela jsem zvuk motoru, podívala jsem se z okna a viděla, jak na přijezdové cestě jede černá limuzína.

Zamířila jsem ke stolku, vedle mé postele. Sebrala jsem z něj pistoli se stříbrnými kulkami a vydala se přivítat hosty. Jestě naposled jsem pohlédla na ty krásné šaty a povdechla, pak jsem vyšla z pokoje. Na chodbě jsem se potkala s Erikou, ta se na mně podívala a zakroutila hlavou. Nevím proč, moje oblečení zas tak špatné nebylo, měla jsem na sobě fialové tílko, černé kalhoty a černé lodičky na velmi vysokém podpatku, myslím si, že se Erice nelíbila ta pistole v mé ruce, ale vlkodlaci také určitě nepřišli neozbrojeni. Scházela jsem dolů ze schodů a uslyšela hlasy.

„Luciane.“

„Viktore.“

Sešla jsem dolů a viděla mého otce s Lucianem, jak si podávají ruce. Vedle Luciana stál jeho syn a nástupce Michael a jeho strážce Godrik. Po pravici mého otce stál Craven, který zdravil Michaela a Godrika kývnutím hlavou, oni kývli také.

„Seleno,tady jsi, pojď k nám,“ přikázal mi otec.

Přišla jsem k nim, ale mlčela jsem. Všimla jsem si, jak se na mě otec rozzuřeně kouká a tak jsem se přemohla a nastavila pravou ruku, Lucian mou ruku přijal.

„Vítám vás Luciane.“

„Díky Seleno.“

Můj otec se usmál.

„My s Lucianem půjdeme do trůního sálu a vy počkáte tady. Souhlasíš Luciane?“

„Ano, souhlasím.“

Lucian s otcem odešli a Michael s Godrikem se posadili na černou koženou pohovku. Craven někam zmizel a já se posadila do křesla naproti Michaelovi a Godrikovi. Gordik se na mně oplzle smál, ani jsem se neobtěžovala číst mu myšlenky, obvykle myslel na to, jak mi usekává hlavu, nebo jak si spolu užíváme v posteli, nechutné. Godrik má dlouhé blond vlasy, které má obvykle nagelované a sčesané dozadu a modré oči. Je hodně vysoký a docela svalnatý a obvykle chodí v černém, ani dnes nezklamal. Má na sobě černé kalhoty, šedé tričko a černou koženou bundu. Už mnohokrát jsem ho mohla zabít a on mohl zabít mně, ale nikdy jsme to neudělali. Ne, že by jsme se zabít nechtěli, ale jsme rovnocenní soupeři a taky nás baví se kočkovat.

„Asi to pro tebe bylo těžký viď, podat mému otci ruku,“ ozval se Michael.

„Vlastně ani ne,“ odpověděla jsem a oba vlkodlaci se mé odpovědi zasmáli.

Michael vlastně není Lucianův syn, ale Lucian ho proměnil a prohlásil ho za svého syna a nástupce. Michael se války nikdy nezúčastňoval, vlastně jsem ho nikdy neviděla v jeho vlčí podobě, protože Michael válku neschvaloval. Michael má hnědé vlasy po ramena, zelené oči, je také vysoký a svalnatý, ale ne tak hodně, jako Godrik. Na sobě má tmavě modré tričko, které mu obepíná svaly, hnědou bundu a černé kalhoty. Opravdu mu to moc sluší, zkusila jsem mu přečíst myšlenky, neustále myslel na to, jak dnešní vyjednávání skončí, ano, to já taky.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování