Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Selena jenom nechápavě pozoruje Eriku, jak obdivně kouká na Godrika. Jak se vůbec může Erice ten imbecil líbit?

18.02.2011 (10:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1591×

Vrátila jsem se do jídelny. Vše už probíhalo v pořádku. Godrik nevyváděl blbosti a Michael, Lucian a můj otec probírali nějaké detaily ohledně svatby. Erika to vůbec nevnímala, jenom se dívala na Godrika, můj bože, ta má ale vkus. Skoro celé odpoledne jsem se nudila. Seděla jsem s ostatními v jídelně a uždibovala jsem sušenky. Přemýšlela jsem, jak to večer bude probíhat. Otec oznámí uzavření míru a naši svatbu s Michaelem, a pak si s Michaelem zatančíme a je to. Zítra to bude horší, zítra nikdo nebude koukat, jak spolu tančíme, ale budou pozorovat jestli vyslovíme to slovíčko, které změní našim rasám životy, to prosté slovíčko o třech písmenech, to „Ano“. Nejhorší na tom bylo, že já stále ještě nevím, jestli to dokážu. Vzdát se svobody, mého svobodného nezávazného života, ach, to je tak těžké. Už žádné zabíjení vlkodlaků, už žádné ponocování po barech, už žádná svoboda. Jestli pak tohle vadí i Michaelovi? Myslím si, že ne, ten je rád, že je války konec. Obdivuji ho.

„Seleno?“ Vytrhl mě z přemýšlení otcův hlas.

„Ano tati?“

„Máš na dnes večer šaty? Viděl jsem, že sis koupila svatební, ale neviděl jsem šaty na dnes večer.“

„Klid tati, Erika se o vše postará. Viď, Eriko?“ řekla jsem a otočila jsem se na Eriku. Nevnímala mě. Šťouchla jsem ji.

„Co?“ zeptala se Erika a stále měla plnou hlavu myšlenek na Godrika.

„Že máš na dnešek pro mě šaty viď?“

„Oh ano, mám a jsou nádherné.“

„Vidíš tati, Erika se o to postarala. Na ni je spoleh, i když možná teď… hm, ale nic.“

„Měli bychom jet, Michaeli,“ řekl Lucian.

„Ano, pojedem, musím se na večer připravit,“ řekl Michael a usmál se na mě.

„Nebude vám vadit, když tu zůstanu? Budu pomáhat,“ řekl Godrik a usmál se na Eriku.

„No mě to vadit nebude, naopak, ale Seleně by to mohlo vadit,“ řekl Lucian.

Ano, hodně vadit. Jen ať jede s nimi. Už jsem chtěla nesouhlasit, ale když jsem uviděla Eričiny psí oči, nezbývalo mi, než tu Godrika nechat.

„Jen ať tu zůstane,“ řekla jsem a Erika se na mě usmála.

Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla, tak tohle s lidmi dělá láska, no tedy jestli se tomu mezi Erikou a Godrikem dá říkat láska, spíš hodně velká fyzická přitažlivost.

„Tak dobře, ale jestli bude dělat problémy tak…“

„Já vím, mám mu zakroutit krkem,“ řekla jsem a usmála jsem se. Krásné pomyšlení. Moje ruce pevně svírají Godrikův krk a stisk stále sílí a sílí, hm, nádhera.

„Fajn, tak pojedem,“ řekl Michael a zvedl se ze židle.

„Ano synu, musíš se oholit, nagelovat vlasy a elegantně se obléknout. Nedělej nám ostudu.“

Chudák Michael. Lucian asi také rád rozkazuje. To už mají otcové v povaze. Co já jsem si vyslechla kázání ohledně mého výstřihu, nebo těsných džínů.

„Jistě tati. Tak ahoj,“ řekl Michael a políbil mě. Jenom lehké políbení na tvář, ale mě se začaly klepat kolena, díky bohu, že jsem seděla.

„Ahoj,“ řekla jsem a usmála se.

„Tak večer se uvidíme, zatím neshledanou,“ řekl Lucian a v dopravodu mého otce opustili jídelnu.

„Tak, aby bylo jasno. Vy dva nebudete ani chvíli spolu sami, takže, Eriko, ty do mého pokoje a ty, Godriku, šup pomáhat Nie do sálu. A nechci slyšet nadávky, pláč, nebo hysterické vřískání. Jdeme!“ řekla jsem, chytla jsem Eriku za ruku a táhla jsem ji do mého pokoje.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování