OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 6. kapitola

28.07.2010 (17:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1197×

Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Pochvilce jsem se ale na Michaela přitiskla a vycházela jsem mu vstříct. Michael tak nádherně líbal, jeho rty byly tak sladké, oh můj bože. Michael se ode mne odtrhl.

„Páni,“ vydechl.

„Jo, páni,“ souhlasila jsem.

„Víš, já nevím, co to do mě vjelo. V tech šatech, jsi byla tak nádherná a já jsem se prostě neudržel.“

„A víš, že jsem se ti v tech šatech neměla ukazovat, přináší to smůlu.“

„Snad na to nevěříš a vůbec naše svatba není tradiční, takže tradice nechme stranou.“

„No, to máš pravdu, naše svatba není vůbec tradiční.“

Usmála jsem se a začala jsem Michaela líbat. Michael mě pevně objal a já jsem obtočila nohy kolem jeho boků. Michaelovy rty se pomalu přesunuly k mému krku a pokračovaly stále níž. Byla to nádhera. Byly jsme tak s Michaelem zabráni do líbání, že jsme si ani nevšimly, že přišla prodavačka. Musela na sebe upozornit zakašláním. S Michaelem jsem se od sebe odtrhli a zasmáli jsme se. Vyšli jsme z kabinky.

„Pardon,“ vymáčkla jsem ze sebe.

„Nemusíte se za nic omlouvat, jste mladí, zamilovaní, máte před svatbou, úplně to chápu,“ řekla prodavačka. Je vážně hodná.

S Michaelem jsme se na sebe usmáli.

„Takže ty šaty mi jsou, vezmu si je.“

„Ale slečno, ženich přece nemá...“ spustila prodavačka.

„ ...já vím, ženich nemá vidět nevěstu ve svatebních šatech před svatbou. My na tohle nevěříme, takže si ty šaty vezmu,“ řekla jsem rázně.

„No dobře, jak chcete.“

Šla jsem do kabinky, tentokrát bez Michaela. Zátahla jsem závěs a začala jsem se převlékat. Převlékla jsem se opět do mých věcí a vyšla jsem z kabinky. S Michaelem jsem zamířila za prodavačkou, která nás vedla k pokladně.

„Budeš ta nejkrásnější poloupíří nevěsta na světě,“ zašeptal Michael.

„Díky.“

Došli jsme k pokladně. Michael začal hledat peněženku.

„Nic nehledej, platím to já,“ řekla jsem.

„Ne, já to zaplatím.“

„Ne, můj otec mě donutil vzít si vlkodalka, dovol mi ho trochu pozlobit, prosím, on je na peníze totiž háklivý víš.“

„No tak dobře.“

Vytáhla jsem kartu a zaplatila jsem. Šaty ani smoking nebyly tak drahé, což mě docela našvalo, chtěla jsem pěkně provětrat účet a zvednout mému otci mandle.

„Přeji vám hodně štěstí a doufám, že vám ta vaše láska vydrží celou věčnost,“ popřála nám prodavačka, ani nevěděla, že když řekla celou věčnost, že není daleko od pravdy.

„Děkujeme,“ poděkoval Michael.

Vyšli jsme z obchodu a nasedli jsme do auta.

„Sel?“

„No?“

„Máš radši zlato, nebo stříbro?“ zeptal se Michael.

„Stříbro, proč?“

„Uvidíš,“ řekl Michael tajemně.

Jeli jsme asi pět bloků a pak Michael zastavil.

„Tak pojď,“ řekl a vylezl z auta.

Vylezla jsem taky a koukala jsem kam Michael jde. Šel k obchodu s nápisem "Zlatnictví Aura."

„Jdeš Sel?“ volal na mě Michael.

„Jo.“

Dohnala jsem Michaela.

„Proč jdeme do zlatnictví?“

„Víš, tvůj otec se s mým domluvili na tom, že mám koupit snubní prstýnky.“

„Aha, vidíš, úplně jsem na ně zapoměla.“

Michale mě vzal za ruku a vedl mě dovnitř. Byli jsme úplně jako zamilovaný pár, který si jde vybrat snubní prsteny, ovšem zdání klame, nebo ne? To co se stalo v té kabince musí něco znamenat, nebo alespoň pro mě to znamenalo, znamenalo to něco i pro Michaela?

Vešli jsme do ochodu.

„Dobrý den,“ pozdravila nás prodavačka.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme s Michaelem naráz.

„Čím vám mohu posloužit?“

„Potřebujeme zásnubní prsten a také snubní prsteny,“ řekl Michael.

Zásnubní? Na tom jsme se nedomlouvali. Prodavačka se na nás divně koukla, asi si řekla, že to bereme hopem, ještě ani nejsme zasnoubení a už si kupujeme snubní prsteny.

„Ano jistě.“ Prodavačka odešla do zadní místnosti.

„Proč zásnubní prstýnek, snubní stačí.“

„Ale Seleno, dneska se oznamuje naše zasnoubení a ty bys neměla prstýnek? To by bylo zvláštní a navíc, ti ho chci koupit, prosím, dovol mi to.“

Michael na mě uděla psí oči, to je zvláštní, vlkodlak a děla psí oči.

„No tak jo.“

Prodavačka se vrátila s několika platy prstenů. Rozložila je na pult.

„Tak tady jsou zásnubní prsteny...“ ukázala nalevo. "...a tady jsou snubní prteny.“ Ukázala napravo.

„Takže, ty se koukni na zásnubní a já se kouknu na snubní,“ řekl Michael a začal vybírat.

Začala jsem se dívat na zásnubní prsteny. Všechny my připadaly takové přeplacané, chtěla jsem jednoduchý prsten s jedním kamínkem. Došla jsem asi ke druhému platu s prsteny a pak jsem ho uviděla. Byl dokonalý. Nebyl to žádný honosný prsten s dvaceti diamanty, ale prostě jednoduchý stříbrný kroužek s jedním velkým diamantem. Zkusila jsem si ho, byl mi akorát.

„Už mám vybráno,“ řekla jsem Michaelovi.

„Dobře, tak prosím pomoz mě, protože já vůbec nevím, jaké prsteny vybrat.“

Šla jsem k Michaelovi. Laškovně jsem ho odstrčila a podívala jsem se na prsteny. Nevím, proč Michael nemohl nic vybrat, mě stačil jediný pohled a měla jsem vybráno. Vybrala jsem stříbrné snubní prsteny. Prsten pro muže byl bez kamínků a prsten pro ženu byl kolem dokola posázen jednou řadou kamínků.

„Tak a je to, vybráno. Líbí se ti?“ Ukázala jsem Michaelovi prsteny.

„Líbí a moc. Taky jsem nad nimi váhal.“ To tak, ten se v prstenech vůbec nevyzná.

„Tak máme vybráno,“ řekla jsem prodavačce.

„Už?“ zeptala se. Proč každý prodavač žasne nad tím, že mám tak rychle vybráno?

„Ano.“ Dala jsem prodavačce prsteny.

Michael se podíval na zásnubní prstýnek, který jsem si vybrala.

„Je krásný. Věděl jsem, že si vybereš něco jednoduchého.“

„No to víš no, je to můj styl.“

Prodavačka nám prsteny zabalila. Nechala jsem tedy Michaela zaplatit. Odešli jsme z obchodu.

„No a kam teď pojedem?“ zeptal se Michael.

„No, můžeme buď k nám domů a nebo někam na kafe.“

„A co takhle na kafe k vám domů? Mají snad upíři kafe, nebo ne?“

„No něco se tam snad najde,“ řekla jsem a Michael se zasmál.

Nastoupili jsme do auta a jeli jsme ke mně domů.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 6. kapitola: