OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šest Nepřemožitelných - 1. kapitola

26.07.2013 (14:00) • Cheerful • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 631×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Kapitola 1.

Nová podoba

Molly

„Ten film byl naprosto příšerný…“

„Ten film byl naprosto úžasný!“ opravila mě Alex.

„Co je úžasného na týrání zvířat a malých dětí? To je hnus!“ namítala jsem. Šly jsme ze školy, ale já a Alex to prostě musíme mít takhle daleko… Nesnáším Jess za to, že jela na dva týdny do Řecka!

Jessica Lefeová je krásná patnáctiletá blondýna s modrýma očima. Je chytrá, ale nejlépe vyniká ve sportu. Už pět let hraje fotbal.

Zbývá týden do konce školního roku samozřejmě  mi jako jediná třída máme Přehrávání náhodných hororů. Což znamená, že děcka z loňské deváté třídy nám vyberou nějaký horor, neřeknou nám o čem je ani, jak se jmenuje a pustí nám ho. Není to skvělé? Nejskvělejší na tom je, že letos nám film vybíral Thomas. Když film pustil podíval se na mě a s úšklebkem zvedl palce vzhůru. Já nemohla dělat nic jiného než se nervózně zavrtět a dívat se. Učitelka Wolfová jako každý rok usnula.

„Samozřejmě, že je týrání je hnus, ale ten děj! Ten byl úžasný!“ vytrhla mě ze vzpomínání Alex. Proboha, já nesnáším horory se zvířaty a s dětmi… Alex prostě horory miluje. Ne přímo horory, ale jejich děj. Vždycky nejvíc sleduje to, co se tam děje. To ostatní ji nezajímá. Ona je tak trochu gothička. Teda její máma ji tak říká, protože chodí pořád v černém a má i černé vlasy. Jen oči má světlé. Je jí patnáct. Celým jménem se jmenuje Alexandra Strongová. Má zajímavé jméno, stejně jako moji ostatní kamarádi. Alex hrozně ráda zpívá a hraje divadlo. Na to, že je tak šílená je hrozně milá a někdy až moc upřímná.

Šli jsme zrovna okolo obchoďáku, když z něj vyšel Ethan a v ruce držel dvě narvané igelitky. Ethan Quimer je tmavooký  šestnáctiletý blonďák se šílenými vtípky. Je s ním strašná sranda nikdy se s ním nenudíme. Na rozdíl ode mě je vtipný já jsem ten suchar, který nesnáší týrání zvířat, šikanu a je strašný šprt.

„Čááuky holky! Doufám, že dneska přijdete na párty.“ pozdravil nás.

„Máme k tomu nějaký rozumný důvod?“ zeptala se za nás obě Alex a nahodila výraz Jsem jedno velké ucho.

„No zaprvé, je úplněk. Zadruhé, nikdy jste moji párty nevynechali. Zatřetí, je úplněk a začtvrté, takhle se mě ptáte pokaždé.“

„To už bude zas úplněk?“ zeptala jsem se.

„Ano, v pátek a běda ti, Alex, jestli se zřídíš tak jako minule. Domů jsme tě vezmi v kárce a ještě jsi vyskakovala.“ upozornil ji Ethan.

„Já na ni dám bacha. Vždyť víte, že já nepiju.“ řekla jsem.

„A za to tě upřímně nechápu…“ dodala Alex a pokračovala v chůzi.

„V pátek tam budeme.“ zašeptala jsem Ethanovi nahlas a rozběhla se za Alex.

Stála jsem s Alex před Ethanovo domem, který není tak úplně dům, ale malý hotel. Okolo nás chodili další děcka ze školy.

„Takže jdeme?“ zeptala jsem se. Byla jsem docela nervózní.

„Že váháš.“ odpověděla Alex a obě jsme vešli do Ethanovo hotelu.

„Jé vy jste přišli!“ přiklopýtala k nám nějaká dívka. Katelyn Cameron Windhouse. Kate je zrzka se zelenýma očima. Od té doby, co se Alex a Kate spolu kamarádí chlastají obě. Ale jsou to nerozlučné kámošky. Kate je úplně blbá na učení, takže jí musím pomáhat. Je vysoká a jediné, co nesnáší je zima. Stejně jako Alex zpívá, ale nehraje divadlo.

„Ty jedna mrcho, že ty jsi začala chlastat beze mě!“ okřikla ji Alex.

„Nééé!“ bránila se Kate a škytla.

„Veď mě, spolupachatelko.“ rozkázala Alex a obě odešli. Já se šla pokusit najít Mika a Jamese. Doufala jsem, že tu budou. Našla jsem je dřepět u televize ve třetím patře (ano těch televiz je tady opravdu hodně).

Šestnáctiletý Mike Troy Radist (ano, má dvě jména, ale mi mu říkáme jen prvním) je na tom podobně. Hraje basket. Má hnědé vlasy a tmavé oči. IQ taky moc nepobral, takže ho musím doučovat.

Jamesovi Swellovi je taky patnáct. Má černé vlasy a šedivé oči. Je tichý, ale když na něčem trvá, tak je schopný se i porvat. Někdy něco řekne a všichni dostanou šílený záchvat smíchu. Někdy se to stane i mě, ale to jen výjimečně.

„Čau Molly! Jak to jde?“ houkl na mě Mike. Zrovna se dívali na Teorii velkého třesku.

„Jde to. Na jaký díl koukáte?“ zeptala jsem se a sedla si vedle Jamese.

„Bozemská reakce.“ odpověděl Mike. Chvíli jsme se dívali, ale pak nás to omrzelo. „Kristovo rány já mám žízeň!“ zaúpěl Mike a tak jsme s ním museli jít dolů k baru pro pití. Dole nějaký kluk, který pravděpodobně přehrával písničky na přání, zrovna nějakou pouštěl, ale neznám ji.

Mike si dal kofolu s trochou vodky a opřel se o bar. Všimla jsem si, že James se zatím někam vypařil. Tohle mi dělá vždycky. A já abych je potom hledala.

„Dej si taky.“ nabídl mi Mike skleničku s kofolou a vodkou.

„Ne, díky. Pořád nepiju.“

Odfrkl si: „Jak se ty a Alex můžete spolu kamarádit? Ona je úplně jiná než ty. Ona pije, ty nepiješ. Ty děláš domácí úkoly a máš jedničky, ona ne. Ona se umí odvázat a ty… no…“ odmlčel se.

„A já to neumím.“ doplnila jsem za něj.

„Ne!“ vyhrkl. „To jsem nemyslel. Ty nejsi ten typ, co každý pátek večer chodí pařit a v sobotu ráno si nic nepamatuje.“ Bezva. Tak teď už to vím. Opravdu jsem ten suchar, co se neumí bavit. V tom ale Mike ještě něco dodal: „Ale zůstaň taková jaká jsi. Takhle tě mám rád.“ a tím mi alespoň trochu zvedl náladu. Ale nejsem zas takový suchar. Umím se bavit. A v tom jsem udělala to nejhorší rozhodnutí, jaké by mě mohlo napadnout.

„A víš co? Já si trošku dám.“ rozhodla jsem se. Na baru stála flaška vodky a tak jsem jí čapla a chtěla se napít, ale Mike mi zastavil:

„Hou! Trochu uber, jo? Snad nechceš začínat hned takhle vodkou?“

„A proč ne? No tak, nejsem měkota!“ upozornila jsem ho a napila se. Neuvěřitelný hnus! Jak to Alex může pít?

V tom jsem vedle sebe uslyšela Alex: „Vida, vida! Někdo se nám tady rozjíždí.“

Dvakrát jsem si lokla a vrátila flašku na bar.

„V pohodě?“ zeptal se mě Mike.

„Jasně, proč by nemělo být?“

„No, jako začínající alkoholička bys měla začínat něčím lehčím než vodkou.“ vysvětlil Mike. Najednou je chytrej…

Vedle mě se objevila Kate.

„Kdo by upil z flašky?“ zeptala se a podívala se na Mika, který se na ni zašklebil. „Miku!!“ zaúpěla a chtěla mu jednu vrazit.

„Nebij ho! To jsem byla já.“ přiznala jsem se. Kate se na mě nevěřícně podívala.

„Nevěřím. Dýchni na mě.“ rozkázala a já poslušně splnila. „Holka, kolikrát jsi si lokla?“

Zvedla jsem čtyři prsty.

„Na začátečníka? Měla sis vzít nějaký lehčí alkohol.“ Protočila jsem oči.

„Vy jste všichni tak chytrý. Dej mi ještě. Chutí mi to.“ zalhala jsem a zase si vzala Katelynu flašku. Znovu jsem si čtyřikrát lokla. Už jsem začínala vidět trošku rozmazaně.

„Tak dost, ty sude, vychlastáš mi to.“ přikázala a sebrala mi flašku. „Tu mám z domova a na tebe je moc silná. Ale nebráním ti.“

„Dobře.“ řekla jsem a vzala si flašku, kterou někdo položil vedle mě a asi si jí nehodlal vzít zpátky. Klepali se mi ruce, takže jsem nemohla přečíst název. Prostě jsem se napila. Z dřívější půlky flašky teď zbyly tři čtvrtiny.

„Třičtvrtě na prtě, koukej mi to dát!“ houkla Kate. „Běda ti, jestli tě uvidím s flaškou v ruce! Neměla bys takhle pít hned na začátku.“ poučovala mě. Moc jsem jí nevnímala. Alkohol mi docela zachutnal, takže jsem nehodlala jsem tak přestat. Rozhlížela jsem se, jestli zase někdo nezanechal na baru nějakou osamocenou flašku. Byli tam dvě. Smutně jsem se na ně koukla. Někdo –konkrétně Kate- mě chytil za ramena a zatřásl se mnou.

„Posloucháš mě?“ zeptala se mě. „Říkám ti, že si máš vzít limošku nebo co to ty piješ.“

„Hodláš přede mnou schovávat tu jednu flašku, kterou tu někdo zanechal? Dobrá tedy. Budu zpívat!“ jakmile jsem vyslovila slovo zpěv, Kate mi zacpala pusu, protože ví, že já zpívat absolutně neumím.

„Fajn, vyděračko. Tuhle jedinou flašku. Ani o jednu navíc. Rozumíme si?“ kývla jsem hlavou a Kate mi podala tu, kterou jsem našla na baru.

„Děkuji, Výsosti.“ uklonila jsem se a lokla si.

„To není dobrý nápad.“ řekl Mike. „Chlastá poprvé a ty jí dáš další vodku. Jestli udělá nějakou kravinu, můžeš za to ty.“

„V klidu. Alespoň bude sranda a příště se toho ani nedotkne.“

Mike jen pokrčil rameny a nechal to být. Lokla jsem si ještě párkrát a všechno se rozmazalo.

Probudila jsem se na zemi. Oknem na mě svítil měsíc v úplňku. Všichni leželi buď na zemi nebo na gauči.

Náhle mě popadla strašná křeč a bolest. Ucítila jsem, jak se měním. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla na co se měním. Křeč a bolest jsem měla několik minut, pak povolila a postupně vymizela. Během toho jsem se měnila. Po chvíli všechno ustalo a já se mohla pomalu zvednout. K mému zděšení se namísto mích rukou objevili tlapy. Nemohla jsem si stoupnout na nohy. Po čtyřech jsem došla až k zrcadlu, které vyselo na chodbě. Namísto mě tu stál vlk. Bílý vlk. Nevěřícně jsem popošla blíž. Vlk v zrcadle mě do puntíku napodobil. Levou tlapou jsem si sáhla na hlavu. Namísto dlouhých blonďatých vlasů tam byla srst. Vlčí srst. Kukačky na zdi hlásily půlnoc. Pár lidí ale nespalo tak tvrdě a začalo se probouzet. Zaplavila mě panika.

Nesmí mě takhle vidět! pomyslela jsem si. Rozhlížela jsem se kolem sebe a všimla si otevřeného okna. Rychle jsem přeběhla spící a vyskočila ven. Neměla jsem tušení, kam půjdu a co budu dělat. Mířila jsem do lesa a byla vděčná Ethanovi, že u něj bydlí.

Autor: Cheerful, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šest Nepřemožitelných - 1. kapitola: