Šest Nepřemožitelných - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se, že povídka vychází až teď, ale byla jsem na táboře. Jak si vede Molly? A co Alex po vyprchání alkoholu? -Cheerful

17.08.2013 (12:00) • Cheerful • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 278×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

KAPITOLA 2.

VLCI

Alex

Probudila jsem se na zemi a příšerně mě bolela hlava. Nějak jsem si nepamatovala, co se včera večer událo. Rozhlédla jsem se. Vedle mě ležela Kate, na gauči ležel Mike s Jamesem (přesněji: váleli se po sobě jako pytle brambor), ale neviděla jsem Molly. Asi bude v jiné místnosti. Včera se pěkně zřídila. Vychlastala snad několik flašek kdo ví čeho a pak si nic nepamatuju, protože jsem se zřídila s ní. Musí ji pořádně bolet hlava. Najednou jsem měla neblahé tušení. Rychle jsem se dopotácela k Mikovi a Jamesovi. Zatřásla jsem s nimi.

„No tak se přece vzbuďte!“ zašeptala jsem nahlas. James otevřel jedno oko a pomalu se posadil, čímž sedl Mikovi na ruku a ten se zvedl rychle.

„Jau! Proč na mě sedíš?“

Rychle jsem mu ucpala pusu. Zřejmě něměl tušení, že všichni ještě spí.

„Jakým právem nás dva budíš takhle brzy ráno, obludo?“ zeptal se James a zakryl si oči, protože na něj svítilo sluníčko.

„Molly tady není a já se bojím, že si něco udělá. Včera to trochu přepískla a jestli je jí teď špatně tak skončí někde nevim kde.“

„A my jí jako máme jít hledat, jo?“ zeptal se Mike zatím co se snažil rozluštit kolik je hodin.

„Je osm hodin ráno. Nesnaž se to přečíst,“ řekl mu James a Mike svůj boj teda vzdal.

„My ji půjdeme najít. Ale měli bychom to nejdřív říct její mámě.“

„Jakoby si její mámu neznala.“ připomněl mi Mike a James přikývl. „Vždycky strašně vyvádí. Pamatuješ na to, jak se jí ztratila propiska? Byla na prášky a pořád volala: ‚Ztratila se mi moje oblíbená propiska!‘ nebo něco takovýho.“ předvedl Mollynu mámu a zašklebil se. „Když jí řekneš, že se ztratila její jediná dcera, nebude zrovna nadšená a namísto té propisky si do jejího vyřvávání dosaď Molly.“

Mike měl pravdu, ale co jiného se dalo dělat? Nemohli jsme jen tak jít domů. Ptali by se nás, kde je Molly. V tom jsem dostala nápad.

„Miku, ty tady počkáš a až se Kate probudí a řekneš jí, že třeba volala její máma a říkala, že tu má zůstat a pomoct Ethanovi uklidit nebo tak něco. James půjde se mnou domů a o tom, že se Molly ztratila necekne ani slovo.“ rozkázala jsem.

„Děkuju ti.“ řekl Mike a lehl si zpátky na gauč.

„Co když je Molly už doma?“ zeptal se James.

„Prosím tě. Dneska se poprvé v životě opila, tak mi nenakecávej, že ty jsi taky trefil domů.“

„No, ale to je fakt…“ vzdal se nakonec James.

„Miku, běda ti jestli budeš spát. Hned jak se Kate probudí, tak jí to řekneš. Hned!“ houkla jsem a vyšla s Jamesem ven z domu.

„Takže jsi si na sto procent jistá, že Molly není doma?“ ptal se znovu James. Protočila jsem oči.

„Jsem si na sto dvacet procent jistá.“

Molly

Tohle je zlý, tohle je fakt zlý.

Krčila jsem se za křovím a sledovala Alex s Jamesem, jak jdou z Ethanovo domu. Povídali si. A já bych se k nim ráda přidala. Ale nemůžu, jsem vlk. A dost by mě zajímalo, proč.

Už byli u mě. Alex se na chvíli zastavila a podívala se na křoví, za kterým jsem byla schovaná. Srdce mi začalo rychle bušit a bála jsem se, že mě najdou.

„Děje se něco?“ zeptal se James.

„Ne. V pohodě. Jdem dál,“ řekla Alex a pokračovali v chůzi.

No to bylo o fous. Jakmile zmizeli za zatáčkou, vylezla jsem ze svého úkrytu a běžela do lesa. Prostě mě nesmí vidět.

Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou. Proč? Proč jsem se změnila na vlka? Zvířata mám ráda, ale nechápu to. Schovala jsem se do stínů lesa a lehla si za nejbližší strom. Za půl hodiny z Ethanova domu začali vycházet spolužáci. Bylo jich fakt hodně. Nikdy jsem si nevšimla, že by tam bylo tolik účastníků. Když už nevyšel nikdo, chtěla jsem se zvednout a odejít, ale v tom vyšel ještě někdo. Kate a Ethan. Něčemu se smály a v rukou drželi plné odpadkové pytle. Vedle domu byli popelnice a oba tam pytle hodily.

„Vidíš ten les?“ zeptala se Kate Ethana. „Co kdyby na tebe teď vyskočil nějaký medvěd nebo vlk? By ses podělal, viď?“ dobírala si ho.

„Dej pokoj. Víš, že vlky nemám rád. Jsou děsivý. Nejradši bych je nechal vyhubit.“

„Ale nedělej.“

Napřed jsem byla smutná, protože jsem teď taky vlk, ale pak mě přepadl strašný vztek. Zavrčela jsem. Nemám ráda, když někdo takhle mluví o zvířatech. Ne že bych jimi byla posedlá, ale přispívám domu opuštěných a nemocných zvířat, účastním se na různých akcích, které zakládá charita a ráda zvířatům pomáhám, ale když někdo řekne něco takového…

Skoro jsem nepostřehla, jak se měním. Vnímala jsem jen to, že se celé moje tělo zvětšuje. Pak už jsem neváhala a rozběhla se z kopečka, který vedl přímo do okna Ethanova domu. Zapomněla jsem na to, že mě nikdo nesmí vidět. Zapomněla na to, co se ze mě stalo. A skočila jsem přímo do pokoje, ve kterém zrovna uklízeli Kate a Ethan.

III

Kate

Musela jsem se Ethanovi smát. Jeho strach z vlků trvá od jeho šesti let, kdy jsem se na maškarním bále převlékla za vlka a celou dobu jsem ho strašila. Najednou se na mě otočil a hodil vražedný pohled:

„Vím na co myslíš. A tenkrát to vážně nebylo vtipný!“ upozornil a já dostala záchvat smíchu.

Najednou se rozletělo okno. Do obýváku se vřítilo něco, co vypadalo komicky a příšerně zároveň.

Srdce se mi rozbušilo strachem. Nestvůra vypadala jako bílý vlk, ale byla několikrát tak větší a lebku měla holou. Vycenila ostré krvavé tesáky. Oči měla krvavě rudé. Měla hnusné kostnaté tlapy a tělo jak by smet. Moc chlupů na sobě neměla, ale i tak bylo poznat, že máme tu čest s monstrem bílého vlka. Nevypadala nijak hezky a mě v tu chvíli napadlo, že Ethan musí být hodně v šoku. Podívala jsem se na něj. Byl bílý jako stěna a –přesně jak jsem čekala- naprosto v šoku.

„Co-co to je?“ vykoktal.

„Řekla bych, že kříženina rypoše a bílého vlka…“ pokusila jsem se o vtip, ale Ethan akorát zbledl ještě víc. Vypadal jako prostěradlo. Příšera najednou zavrčela a vážně vypadala jako vlk.

„Já vážně nesnáším vlky,“ zakňoural Ethan. „Ne, vážně! Nechal bych je všechny pochcípat!“ vykřikl. Nestvůra příšerně zavrčela a vrhla se na Ethana. Tlapami ho přišpendlila k zemi tak, že se nemohl pohnout.

„Nech ho být, ty potvoro!“ vykřikla jsem, ale víc jsem dělat nemohla. Otočilo se to na mě, ale pak se zas věnovalo Ethanovi. Já jsem příšeru očividně nezajímala. Ethan nebyl schopný vydat ani hlásku. Jen se vystrašeně díval na příšeru.

„Kate! Ať mě ta zrůda nechá!“ prosil.

„Já nic nezmůžu!“

Příšera čapla Ethana za oblečení a oknem vyskočila ven. Podívala jsem se za ní. Táhla ho k lesu. Ethan křičel a prosil o pomoc. Já ale nemohla nic dělat. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než běžet pryč z domu a jít za kamarády. Nemůžu za tou příšerou jít sama. Musím za nimi a to co nejrychleji. Možná jde Ethanovi o život!

Autor: Cheerful, v rubrice: Povídky » Na pokračování