Shards of friendship - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sophie se začne vyjasňovat ve věcech, ve kterých si myslela, že už má poměrně jasno. A aby toho nebylo málo, pěkně jí to zamotá hlavu.
Omlouvám se za dlouhou odmlku, proto doufám, že se kapitola bude líbit. Komentáře, kritiky a zhodnocení potěší.

25.08.2013 (19:00) • Leporell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 901×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Kapitola 2.: Zábava na chatce

Už třetí den všichni stávkujeme jakémukoliv pohybu u vody. Erik s brigádníky se snaží vymýšlet různé druhy vodních her, abychom měli, co dělat. Teda, mě stačí do ruky knížka, plácnout sebou na sluníčko a do večera je ode mě klid. Dneska není jenom velké teplo, ale od rána i úmorné dusno.

Rozhlédla jsem se líně po svém okolí. Vedle mě se po pravé straně opalovala Karen. Vždycky jsem jí záviděla, do jaké bronzové barvy se dokáže opálit. Ve vodě řádila děcka a hrála nějakou hru. Ti starší hráli plážový volejbal nebo pétanque. Lukea, Nicka a nějaké další kluky s dalšími jsem zahlédla u houpačky, na které se zhoupnete a skočíte z ní do vody. V celém táboře vládla, takřka, těžká pohoda.

V malém stánku, od kterého vede molo, u něhož je uvázaná kupa šlapadel, se v příjemné větru od větráku chladí Luisa. Luisa tady dohlíží i na dostatek studeného pití, kelímků a dalších takových věcí.

Očima jsem zabloudila znovu k vodě. Na šlapadle hlídal všechna děcka nejspíš Ron. Ron sem, jako brigádník, jezdí už také pěkně dlouho, co si pamatuju. Myslím, že je to Ron. Takhle na dálku se to špatně poznává.

Hm. Na to, jaké bylo vedro, se mi do vody moc nechtělo. Sedla jsem si, abych se mohla protáhnout.

„Teplo?“ usmívala se pro sebe Karen.
„Příšerný,“ odkývala jsem.
„Já se cejtím jako bych se opékala na rožni,“ smála se Karen s obličejem zabořeným do deky.
„Taky podle toho vypadáš,“ ukázala jsem na její opálení.
„Jsem spálená?!“ zeptala se mě s panikou.
„Ne, ale chytlas dokonalou bronzovou,“ protočila jsem oči.
„Takhle mě nestraš,“ smála se.

Uvědomila jsem si, že bych se měla jít něčeho napít. Celé odpoledne jsem snad nic nepila. Vyskočila jsem svižně na nohy a zamířila si to k malému stánku s pitím. Do plastového kelímku jsem si nalila jenom sodovku. S prvním lokem jsem si uvědomila, jakou mám vlastně žízeň. Kelímek byl za chvíli prázdný. Lehký vánek, který vytvářel otáčející se větrák, byl velice příjemný.

Jak jsem tak koukala chvíli po okolí, tak jsem si všimla na obzoru kupících se mraků, jež vypadají, že budou bouřkové. Konečně nějaké ochlazení! A déšť.
Stála jsem opřená o malý bar. Zaklonivši hlavu jsem si užívala, jak se mi vánek proplétá mezi vlasy. Bylo to příjemné.

Nakonec jsem se znovu vydala na místo, kde leží Karen, abych se jí zeptala, jestli jde do vody. Teď už se mi do té vody docela chtělo. Nemusela jsem ji vůbec přemlouvat. Pomalu jsme došly až na molo, z něhož jsme skočily. Karen skočila elegantní šipku, zatímco já nějaký neohrabaný kufr. Když jsem se naposledy učila šipku, tak to skončilo vždycky placákem. Au. A bolelo to.

„Bože, to je studený,“ zadrkotala jsem zuby.
„Když si zvykneš, tak už to jde,“ zakroutila hlavou Karen.

Obě jsme pomalu plavaly směrem k prostředku rybníka.

„Jo, už je to lepší,“ souhlasila jsem nakonec.
„Ahoj holky!“ usmíval se na nás ze šlapadla Ron. Spokojeně si to k nám šlapal. Jo, tak je to Ron.

„Ahoj!“ snažily jsme se obě zamávat a přitom se neutopit.
„Jaká je voda?“ zeptal se.
„Studená,“ odpověděla Karen.
„Mokrá?“ usmála jsem se nevinným ironickým úsměvem.

***

Schovaná pod ručníkem jsem spěchala na chatku. Všechno se seběhlo strašně rychle. Během chvilky se zatáhla obloha a během pár okamžiků začaly padat těžké kapky, jež sílily každou chvilkou. Ještě než jsem doběhla na chatku, tak byl můj ručník naprosto promočený. Všichni okolo mě, také splašeně spěchali do svých chatek.

Vzala jsem za kliku.

Sakra! Blbá! Já jsem fakt blbá! Dveře do chatky jsou zamčené. Na co jsem myslela, když jsem odcházela? Nejen, že klíčky jsem si nechala uvnitř, ale ani nemám tušení, kde je Steven.

Stát tady venku se mi taky zrovna dvakrát vážně nechce. S deštěm přišlo i rychlé ochlazení a studenější vítr. Oklepala jsem se zimou.
Naskočila mi i husí kůže a začínaly mi cvakat zuby. Když jsem odcházela, tak uvnitř byl ještě Steven, který musel nejspíš zamknout, když potom odcházel.

Zkusila jsem zaklepat. Malá stříška nade dveřmi brzdila nárazy mohutných kapek deště, ale i tak na mě pršelo. Nic. Nikdo se zevnitř neozýval. Znovu jsem to zkusila. Za zkoušku nic nedám.

„Stevene?“ zavolala jsem a poraženecky opřela hlavu o dveře. Chvíli bylo ticho, jež rušil jenom déšť s větrem.

„Jak je venku?“ ozvalo se najednou z chatky. Svraštila jsem čelo. Dělá si legraci? Já tady mrznu!
„Hnusně,“ zavolala jsem zpět. „A pustíš mě dovnitř?“
„Co kouzelné slovíčko?“ To nemyslí vážně. Nejspíš stál přímo za dveřmi, protože bylo slyšet, že mluví jenom zvýšeným hlasem.
„Uvědomuješ si, že tady mrznu?!“ štěkla jsem podrážděně.

Kde je moje nadšení pro déšť, které jsem předtím projevila, když jsem v dálce viděla černé mraky?

„A to je takový problém říct pro-.“

S tím slovíčkem problém nemám, ale s osobou, jíž to mám říct ano.

„No tak!“ řekla jsem zoufale, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chvíli bylo znovu ticho.
„Abraka dabra,“ vypadlo ze mě. Přísahala bych, že jsem slyšela jeho smích, jenž ke mně tlumeně doléhal skrze dveře.

Ozvalo se tiché klapnutí západu zámku. Strčila jsem do dveří. Steven stál hned za nimi.

„Díky,“ řekla jsem rychle s lehkým záchvěvem zimy.

Prošla jsem okolo něho, mokrý ručník hodila přes židli a přešla ke skříni, do níž jsem si vyskládala svoje věci. Jako první jsem vytáhla nový suchý ručník, abych se do něj mohla zabalit. Nejlepší by byla horká sprcha. Smutně jsem se podívala ven oknem. Pohled mi zabloudil ke Stevenovi, který ležel na posteli a hrál nějakou hru na tabletu. Ležel na břiše hlavou ode mě, takže všechnu svoji pozornost věnoval té hře. Aspoň se můžu v klidu převléct z plavek.

Už jsem měla převléknuté kalhotky a na sobě tříčtvrteční legíny. Teď mi jenom zbývalo vymyslet, jak si převléct vršek. Zrovna, když jsem okolo sebe měla obmotaný jenom ručník, aby zakrýval moji horní část těla, protože se mi podařilo sundat vršek, jsem si všimla, že mě Steven se zájmem sleduje.

„Hra už tě nebaví?“ zeptala jsem se kousavě s pozvednutým obočím.
„Sledovat tě, jak se převlíkáš, je zajímavější.“
„A taky úchylný,“ usmála jsem se sladce.

Vstal a došel ke mně. Byl dost blízko. Srdce mi začalo splašeně bít. Přeci jenom tady stojím s ručníkem, který zakrývá moji nahou horní polovinu těla. Rukou, jíž jsem držela ručník, aby se neodmotal, jsem ho ještě více utáhla.

„Už jsem viděl dost nahých holek.“
„Tak asi nepatřím mezi ty, které se svléknou, kdykoliv si o to, kdo řekne,“ řekla jsem a přešlápla nervózně z nohy na nohu.

Usmál se pro sebe, ale očima mě pořád propaloval. Ne vztekem nebo zuřivě nebo naštvaně, ale zvláštně jemně.

„A můžeš se otočit nebo něco? Ráda bych se oblíkla,“ připomněla jsem mu.

Chtě nechtě se otočil. Šel k oknu, aby mi dal prostor.

„Díky,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. Nejspíš to slyšel, protože lehce potřásl hlavou.

S úlevou jsem si vydechla, když jsem byla konečně oblečená. Měla jsem na sobě tříčtvrteční legíny, zelené tílko a nato si vzala zelenou mikinu. Zamířila jsem k posteli, kde jsem sebou unaveně plácla. Steven si narovnal polštář tak, aby o něj mohl být opřený zády a hrát znovu na tabletu.

Venku pořád prší. Hodně prší. Posledních deset minut se k tomu přidaly i vzdálené hromy. Déšť mi nevadí. Spíš se mi líbí, jak kapky bubnují do všeho, na co dopadnou. Bouřka je, ale něco jiného. Ta mě občas děsí.
Vytáhla jsem zpod polštáře mobil, abych se podívala, kolik je. Ještě mám hodinu do večeře. Napadlo mě, že bych mohla být na wi-fi na mobilu. Zabiju tím aspoň chvíli času. Třeba do večeře přestane pršet.

Přihlásila jsem se na Facebook. Pošťouchala z volné chvíle několik lidí, přečetla si nepřečtené zprávy, podívala se na upozornění a zjistila, že na chatu není nikdo, s kým bych si chtěla psát. Znuděně jsem se odhlásila a mobil zastrčila zpět pod polštář. Rozhlédla jsem se po místnosti. Pohled mi zůstal viset na skříni, v níž mám oblečení. Bonbony!

Během hledání balíčku mých oblíbených bonbonů jsem narazila na svůj foťák. Zkoumavě jsem se rozhlédla, přičemž jsem přemýšlela o něčem, co by se tady dalo fotit. Upoutaly mě mohutné kapky na okně, jež pomalu stékaly. Usmála jsem se pro sebe. Přivřela jsem dveře skříně a šla si sednout ke stolu, jenž stojí naproti oknu.

Na chvíli ke mně zvedl Steven zkoumavě pohled. Na to ať ani nemyslí! Tyhle větrové bonbony miluju, což znamená, že nemám sebemenší chuť se o ně podělit. Foťák jsem položila na stůl, abych mohla rozdělat bonbony. Nedočkavě jsem roztrhla balíček a dala si jeden bonbon. Větrovost máty mě protáhla.

Zadívala jsem se z okna a přitom oddělávala krytku z objektivu zrcadlovky. Bouřka venku nabírala na síle. Jestli to takhle půjde dál, tak se vsadím, že ti nejmenší účastníci tábora budou vevnitř hlavní budovy, co by dup. Nedivím se jim. Kdybych nebyla takový strašpytel a nebála se bouřky, tak bych taky cupitala dovnitř. Až teď jsem si všimla, že se za tu chvilku dost setmělo.
Docela dost setmělo. Za oknem se objevil na obloze blesk, jenž byl pro mě rozmazaný, kvůli kapkám na okně. V zápětí se ozvala ohlušující rána hromu.

Škubla jsem sebou leknutím.

„Pořád se bojíš bouřky?“ zeptal se zvědavě Steven.
„Ne,“ odpověděla jsem bojácně.
„Nemyslím si,“ řekl nepřesvědčeně Steven.

Podívala jsem se na něj s protočením očí.

„Takže mám pravdu?“ zeptal se s posměvavým výrazem, „vážně se ještě bojíš bouřky?“
„Nemůžu za to,“ prskla jsem po něm.
„Bačkoro,“ zavrtěl hlavou.
„Co si pamatuju, tak ty taky nejsi zrovna nějakej hrdina,“ vyhrkla jsem.
„Vážně? Co si pamatuju, tak to ty jsi utíkala za mnou, že máš nad postelí pavouka,“ řekl vítězně a odložil tablet.
„A nebyl si to náhodou ty, kdo se schovával za mnou, když jsme šli na stezku odvahy?“ otočila jsem svoji židli jeho směrem, takže jsme teď na sebe oba upíraly pohledy.

Propíchl mě pohledem.

„Ty jsi zase strašně ječela, když na tebe vyskočila žába u jezera,“ posmíval se mi.

„Tys mě minulý rok zničil vztah, jenom proto, že jsi kretén,“ vyklouzlo mi. Nemůžu za to, neměl mě vyprovokovat. Ztuhl. Smích mu zmizel ze rtů. Díval se na mě upřeně. Odvrátila jsem hlavu stranou, abych neviděla jeho naštvaný pohled.

„O tohle ti ještě jde?“ vydechl zmateně. Sklonil hlavu a svým pohledem se upíral na podlahu. Přitom si mnul ruce.

„Ne ještě, ale pořád,“ opravila jsem ho. Ani jeden z nás nechtěl začít mluvit.

Kapky, jež hlasitě dopadaly na střechu chatky, prodlužovaly tuhle chvíli do nekonečna. Chtěla jsem něco říct. Otevřela jsem pusu, ale v zápětí ji znovu zavřela. V krku se mi vytvořil knedlík, jenž mi bránil v mluvení. Proto jsem se jenom zhluboka nadechla a dál koukala z okna.

„Hele, prostě jsem k tomu měl svoje důvody,“ načnul Steven.
„Důvody?!“ vydechla jsem nevěřícně. „Jaké důvody?“ řekla jsem s kapkou arogance.
„Ten večer, u posledního táboráku, jsem ho viděl s jinou a potom,“ na chvíli se zasekl uprostřed věty, „potom jsem měl vztek, a tak jsem chtěl jít přímo za tebou na chatku, ale Karen mě zastavila s tím, že není vhodná chvíle a že bude lepší ti všechno říct ráno,“ dopověděl.

„A?“ zeptala jsem se napůl překvapeně, napůl rozzuřeně. Začínala se ve mně odehrávat bitva o to, jestli mám být naštvaná i na Karen. Karen mi říkala, že ona neví nic víc než já. Ale zarazilo mě, že v podstatě, tahle část události mi chyběla, protože, ten poslední večer, jsem zůstala na chatce, kvůli tomu, že mi nebylo nejlépe.

„Nechal jsem si říct, ale ten parchant-.“

„Nemluv o něm takhle,“ zavrčela jsem. Vlastně jsem ani nechápala, proč Ethana bráním, když mě dokázal podvádět a bůh ví, co ještě.

„Nebraň ho,“ zavrčel na mě Steven zpátky, „lepší oslovení pro něj stejně není.“
„Má jméno.“
„A co?“ řekl kysele.
„A dál?“ znovu jsem se zhluboka nadechla.
„Celou dobu, co jsi zrovna byla na chatce a bylo ti špatně, tak tě podváděl s dalšíma dvěma.“
„A jak můžu vědět, že mi nelžeš, jenom proto, abys to všechno obrátil ve svůj prospěch?“ probodla jsem ho pohledem.
„Protože mi na tobě záleží,“ podíval se na mě upřímným pohledem.

Potřásla jsem hlavou a podívala se jiným směrem. Do pusy jsem si nacpala další bonbon.

„A potom jsem si ho odchytl, když šel ze záchodů a dál, už víš, jak to bylo.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. A proč mi Karen nic neřekla?
„A Karen?“ pozvedla jsem jedno obočí.
„Co s ní?“ zeptal se mě zpátky zmateně.
„Proč mi nic neřekla?“
„Protože jsem s ní mluvil, když mě vedla na ošetřovnu. Řekl jsem jí, aby ti nic neříkala, protože je to jenom mezi námi a nechtěl jsem do toho zatahovat ještě jí,“ mluvil naprosto upřímně.

Doufám, že mluví upřímně.

„Hele, na mě je toho dneska už moc,“ přiznala jsem nejistě.

Bušení deště do střechy se zklidnilo a bouřka už téměř odezněla. Zvláštní, ani jsem si nevšimla vícera blesků, jak moc jsem byla zabraná do konverzace a myšlenek.
Steven ke mně zvedl pohled.

„Chápu," řekl suše.

Zvedla jsem se ze židle, abych si došla vzít z pod polštáře svůj mobil.

"Na ty bonbony ani nesáhneš," varovala jsem Stevea. Steven se na mě rezignovaně podíval.

Nahodila jsem si kapuci na hlavu a vydala se ven. Musím si teď pořádně pročistit hlavu.

« Předchozí díl

Autor: Leporell, v rubrice: Povídky » Na pokračování