OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion - Nečekaná překvapení - 2. kapitola

25.05.2012 (11:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 749×

2

Probudila jsem se nezvykle brzo, nato, že je víkend... Ehm, taky žádný div, když se mi zdál tak divný sen. No, nic. Aspoň jsem o nějakém snu za tak dlouhou dobu věděla. Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Ale jak jsem později zjistila, udělala jsem hloupost. I mamka to věděla.

„Ahoj mami,“ řekla jsem, když jsem ji uviděla vyjít z ložnice. „Jak jsi se dneska vyspala?“ usmála jsem se na ni.

„Dobře, berunko, přímo do růžova. A co ty?“ zabrumlala.

„No, do růžova to sice nebylo, ale dobře.“

„Tak to jsem ráda,“ zasmála se mamka.

U snídaně jsem si ten sen snažila v hlavě trochu urovnat, takže jsem na chvíli zticha.

„Mami...?“ načala jsem.

„Ano?“ zeptala se mamka a soustředěně si mazala chleba.

„Taky se ti někdy zdá takovej divnej sen?“ zeptala jsem se opatrně. Až ke stolu jsem slyšela, jak ztěžka polkla. Ale proč?

„Povídej,“ řekla tak napjatě, jakoby se toho, co bude následovat, obávala. Nechápala jsem, ale řekla jsem jí ho od začátku až do konce. Celý. Až do posledního detailu. Když jsem skončila, zeptala jsem se jí, co na to říká. Mamka mlaskla a povzdechla si, než řekla prosté: „Piš si snář.“ A rukou naznačila, že o tom už nechce mluvit a odešla. Když jsem šla nahoru do pokoje, viděla jsem jí, jak sedí v obýváku na pohovce a zamyšleně ukusuje chleba. Ani si mě nevšimla... Nad čím může tak usilovně přemýšlet? A nebo ne. Radši to nechci vědět.

Přišla jsem do pokoje, vzala propisku, vyhrabala nějaký ze zahrabaných prázdných notesů a začala psát...

„Milý deníčku...“ Ne, to ne. To se píše do deníku, tohle je snář. „Milý snáři...“ To už vůbec! To je děsný! Jak bych to napsala... Nejhorší z toho všeho jsou začátky... Ale jak začít... Třeba.... Prostě...

„Čau kniho. Tak sem tě teda začla psát. Já sice takovýhle věci nedělám, ale mamka mi řekla, že mi pomůžeš dát si do pořádku sny a zjistit, co mi chtějí říct. Každý sen prý nese poselství, říká mi vždycky. Takže... připrav se... budeš zasypán bombardací písmenek..., ale hlavně... ti svěřuju svoje tajemství! Tak jo začnem...“ Tak jsem to tam do posledního důležitého a potřebného detailu vypsala. Když jsem to ''dílo'' dokončila, strašně mě bolela ruka. Ale bylo mi líp. Už to nemám v hlavě, ale na papíře. „Tý jo... to budu muset tu ''knihu'' mít pod zámkem,“ uvědomila jsem si a pak se uchichtla. „No, jo. Hehe. Ještě nějakej mít.“ Uklidila jsem notes mezi své poklady a šla dolu pomoct mamce s obědem. Přišla jsem do kuchyně a začala očišťovat brambory. Dneska je moje oblíbený jídlo. Americký brambory s obalovaným řízkem. Mňam. Už jenom při pomyšlení na to se mi sbíhají sliny.

„Už sis sbalila?“ zeptala se mě mamka.

„Ještě né,“ protáhla jsem. Po pravdě řečeno, ještě jsem si pořádně nevybalila.

„Nezapomeň, že odjíždíš po obědě, abys tam stihla dojet na večeři. Výletní loď není žádný tryskáč,“ podotkla.

„Mami, to mi říkáš vždycky, když odjíždím,“ připomněla jsem jí.

„Já vím. To ty starosti,“ povzdychla si mamka.

„No jo, ty tvoje starosti,“ zasmála jsem se.

„Hele, nebuď drzá, ještě pořád si moje dcera,“ napomenula mě se smíchem mamka a cákla na mě vodu z brambor.

„Uáchacha, mami!“ zachechtala jsem se a setřela si vodu z obličeje.

„Pche, jdu balit.“ Odkráčela jsem jsem s nosem vtipně nahoru.

„Kohopak nám jde naše dceruška balit?“ Utáhl si ze mě táta jakmile vešel do domu. Právě přišel z práce.

„Racky na pobřeží,“ odpověděla jsem, jakoby nafoukaně, ale pak se tomu zasmála.

„Tak to bude vážný, když jde balit racky,“ stihnul ještě táta naoko vážně poznamenat, než se začali smát.

Snažila jsem se, co nejtišeji projít okolo obýváku. Celkem se mi to i dařilo, nato, že jsem táhla batoh s taškou. Už se mi to skoro povedlo, ale najednou...

„Jdeš balit racky? Věděl bych o lepší cestě...“ podotknul táta, aniž by vzhlédl od novin. Jak mě mohl slyšet? Vždyť jsem šla celkem potichu...

„Ne. Už jsem u nich byla a teď se k nim stěhuju.“ Protoočila jsem tajně oči. „A neříkal jsi něco o lepší cestě?“ zeptala jsem se s náhlým zájmem.

„Já? Ne. Jak bych mohl svojí dceři radit, kudy je nejlepší utéct z domu.“ Dělal jakože nic. „Ostatně... stejně na to jednou příjdeš,“ přiznal nakonec.

„Ehm... nechci vás rušit, ale ta loď zachvíli odjíždí,“ připomněla nám mamka.

„No, já už jsem připravená,“ usmála jsem se na ni.

„Tak už můžem vyrazit, ne?“ zeptala se a podívala se na tátu.

„Jo, můžem vyrazit,“ přikývl táta a zvednul se z křesla.

Přišli jsme na molo a předali zavazadla posádce.

„Tak se měj dobře, beruško,“ pošeptala mi mamka do ucha, když mě objímala.

„Mami, vždyť jedu jenom na týden. Pak se zase vrátím,“ namítla jsem.

„Člověk nikdy neví,“ řekla jakoby pro sebe. „Dobře. Já jen... bude se mi stýskat,“ řekla a odtáhla mě od sebe.

„Mně taky,“ řekla jsem a objala tátu.

„Ahoj,“ rozloučil se a pak ještě šeptem, abych to slyšela jen já, dodal: „A někoho si tam už najdi.“

„Tati?! Tohle se říká, když se loučí otec se svou dcerou?“ ozvala jsem se ohromeně.

„Nezapomeň nám mávat,“ zamluvil to s mrknutím táta.

„Neboj. Nezapomenu,“ ujistila jsem je s úsměvem na tváři a vyběhla na palubu. Po chvíli loď zatroubila, odrazila od břehu a já začala mávat. A mávala jsem a mávala, a pokud jsem neumřela tak tam mávám dodnes... Ne, to byl vtip. Mávala jsem „jenom“, dokud mi z očí nezmizely tečky na pobřeží. Potom jsem přešla na příď a čekala až uvidím přístav.

„Ahoj Cap!“ zakřičela jsem, jakmile jsem ji uviděla. Cap je vlastně zkrácenina jejího jména – Capi Soo. Je moje nejlepší kámoška, u které, jak už jsem vám říkala, bydlím. Je sice trochu ztřeštěná, ale mám ji ráda a užiijeme si spolu spoustu legrace. Má černé vlasy s červenými melíry, takže to spíš vypadá, jako by je měla vínové. Jinak je to typická ostrovanka. Má snědou kůži, štíhlou postavu a je čilá. Vlastně taková jsem i já, akorát, že já nejsem taková úplně bezstarostná. No, a tahle Cap na mě vždycky čeká v přístavu.

„Čau Eolin!“ zakřičela, divoce mávala rukama nad hlavou, až se na ní lidi okolo ní podrážděně dívali. Ona je však ignorovala a razila si ke mně cestu davem.

„Ahoj. Doufám, žes tu na mě nemusela čekat moc dlouho,“ zadrmolila jsem na jedno nadechnutí.

„Neboj, nečekala. Hnedka po obědě jsem vklouzla do bot, prohnala se městem, zastavila se na pláži, koukala na moře a pak přiskákala sem, nó, a pak asi hodinu jsem tu čekala, až uvidím loď,“ usmála se a chvilku přešlapovala na místě, než ze sebe vymáčkla: „Bože můj! Já se na tebe tak těšila!“ Nato mě objala tak nadšeně, až jsem přemýšlela nad tím, jestli má v úmyslu mě rozmáčknout.

„Já na tebe taky.“ Poplácala jsem ji po zádech, a když mě pustila, tak jsem pokračovala. „Ale nemusela jsi tu na mě čekat přes hodinu.“ Podívala jsem se na ni.

„No, to nemusela, ale... čoveče, víš, jak je těžký zůstat doma, když už od rána, co otevřeš oči, se těšíš na jednu pitomou loď, která ti přiveze toho nejúžasnějšího človíčka na světě?“ Dala si ruce v bok.

„Ty si fakt blázen,“ rozesmála jsem se.

„Dělej, pojď ty, chechtací pytle. Ať ještě stihneš teplou večeři,“ uchichtla se, chytla mě za ruku a začala utíkat směrem k páži. Málem jsem se rozplácla, ale naštěstí jsem zpátky získala jakžtakž rovnováhu a skoro vlála za Cap. Ta holka mě chce vážně zabít.

„Cap, počkej přece,“ zasípala jsem. „Huh. Vždyť letíš, jak blázen!“

„No, aspoň se netáhnu, jak šnek,“ odvětila pohotově.

„Ještě si mi neřekla, co je k tý večeři,“ připomněla jsem jí. „Vždycky mi to říkáš hned, jak mě vidíš a teď si na to nějak zapomněla,“ podotkla jsem.

„A taky že ti to neřeknu,“ zahihňala se a rozběhla se dál po pláži.

„Ona je vážně magor...“ pomyslela jsem si a s povzdechem se rozběhla za ní.

Pozn. autorky: Díky, že jste si to přečetli a byla bych moc ráda, kdybyste mi tu zanechali komentář, jak se vám to líbilo. =o) A další kapiolka by tu měla být určitě tak do měsíce... :)

Capi Soo = [:kepi sů:] jenom pro příště ;)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion - Nečekaná překvapení - 2. kapitola: